Umělecký šéf Divadla loutek Jakub Maksymov: Loutka je prostředek k vyprávění obrazem. A to je dětskému světu velice blízké

Jak a čím je důležitá loutka pro dítě?

Loutku vnímám především jako jeden z možných divadelních prostředků, skrze nějž se velmi rád vyjadřuji. Vztah herce k loutce je zpravidla vztah někoho většího k něčemu menšímu – je to tedy situace, kterou děti velmi dobře znají. Pro mě je loutka důležitá jakožto prostředek k vyprávění obrazem, k vytváření výtvarných situací a hravých metafor – a právě ta potenciální hravost představuje kvalitu, která může být dětskému světu velmi blízká.

Kolik vám bylo let, když jste se setkal s loutkami?

Pocházím z Jaroměře, malého města ve východních Čechách, kde pravidelně hrávali loutkářští ochotníci v Boučkově divadle – a tam mě rodiče od asi tří nebo čtyř let vodili o sobotách a o nedělích. I mezi mými prvními hračkami jsem měl nějaké maňásky a snad i jednu jednoduchou marionetu, pokud si dobře pamatuji. Zkrátka s loutkami jsem se potkal dřív, než jsem si schopen dnes vzpomenout.

A vaše setkání s divadlem?

Když jsem nastupoval do první třídy, dočetli se mí rodiče v jaroměřském zpravodaji, že jistá Jaroslava Holasová otevírá literárně-dramatický obor na tamější základní umělecké škole. Ten inzerát byl napsán tak, že obor není určen jen zájemcům o profesionální divadelní kariéru, ale že se tam děti naučí komunikačním dovednostem, fungování v kolektivu a spolupráci. To bylo asi to hlavní, co tehdy rodiče zaujalo a proč mě tam tenkrát přihlásili. Pamatuji, že když jsem Jarku spatřil poprvé, tak jsem si v duchu řekl, že to určitě nepůjde a že jakmile ta první hodina skončí, tak rodičům ten nápad s dramaťákem rozmluvím. Ale Jarka si mě za tu jednu hodinu získala tak, že jsem u ní vydržel až do maturity.

V určitém momentě, to mi bylo asi třináct let, přišel zlomový moment. Jarka za námi tehdy přišla s tím, abychom si připravili sólový výstup. Mohlo to být cokoli – recitace, sólový výstup s loutkou, malá inscenace. Já jsem se rozhodl pro výstup s loutkou. Poprvé v životě jsem začal psát scénář na základě jakési šílené pohádky, kterou jsem tehdy našel na nějakém internetovém blogu. Ta předloha byla vlastně dost podivná, nijak literárně kvalitní, ale Jarka byla tehdy tak velkorysá, že mě s tou špatnou předlohou neposlala do háje. Nakonec vznikla má první sólová inscenace „O Honzoj“, s níž mě přihlásila na krajskou loutkářskou přehlídku do Hradce Králové, odkud mě poslali dál na národní přehlídku Loutkářská Chrudim. A tam jsem objevil úplně nový svět. Tehdy tam hrálo divadlo DNO, Alfa tam hrála své Tři mušketýry, Kuba Vašíček (nynější umělecký šéf divadla Drak) se účastnil se svým amatérským souborem… Zjistil jsem, čím vším to loutkové divadlo může být. A tenhle spouštěč výrazně ovlivnil, co jsem se svým životem dělal dál.

Jakub Maksymov. (Foto: Tomáš Rossi)

V čem vy sám vidíte důležitost setkání dítěte s divadlem?

Je to bezpečný prostor, ve kterém se dítě může setkat s uměním a kulturou obecně. Divadlo je místo, kde vznikají společné zážitky, ať už v rámci rodinné návštěvy, nebo se školní skupinou. Nemyslím si, že by divadlo dokázalo někoho vychovat, ale rozhodně umí zažehnout jiskru. Díky té se pak dětský divák může víc zajímat o svět kolem sebe. Případně může s herci prožít nějaké téma, které do té doby bylo pod jeho rozlišovacími schopnostmi a vůči němuž se pak může stát citlivější. Nechci, aby to znělo pateticky, ale myslím si, že divadlo by mělo být místo, ve kterém divák může zažívat krásno. Prostou krásu bez přívlastků.

Jste absolventem KALDu, tedy katedry DAMU, která vznikla v roce 1991 na původní Katedře loutkářství DAMU, založené v roce 1952 profesorem Josefem Skupou, otcem Divadla Spejbla a Hurvínka. V roce 1991 tehdejší šéf katedry loutkářství Josef Krofta obsah výuky rozvětvil o řadu dalších neinterpretačních divadelních forem a katedru náležitě tomu přejmenoval. Protože se ještě i dnes najdou jedinci, kteří Kroftův čin kritizují a volají po samostatných katedrách loutkářství a alternativního divadla, podpořil byste návrat k samostatnému studiu loutkářství na DAMU?

Absolutně ne! To, o čem mluvíte, pole mě už dneska není aktuální. Teď mě berte trochu s rezervou, nejsem historik loutkového divadla, ale na konci devadesátých let přišla do institucionálních loutkových divadel vlna režisérů vzešlých z KALD DAMU, kteří často inscenovali stylizované činohry pro děti. Byla to emancipační fáze loutkových divadel. Bylo potřeba si prosadit, že v těchto domech lze dělat i tento typ divadla. Tenhle boj byl ale už vybojován. Dnes loutky na KALDu opět začínají dominovat. Jenom už jde o trochu jiný přístup k nim než dříve. Hodně se experimentuje s tím, jak loutka vypadá, jak se k ní herec vztahuje, pracuje se odvážně se scénografií, světlem, zvukem… Je pravda, že z KALDu se v současné době nerekrutuje příliš mnoho režisérů, kteří by chtěli pracovat v tradičních loutkových divadlech. Zato se ale objevuje čím dál více nezávislých loutkářských skupin, které se věnují drobným inscenacím. Právě v těch malých formátech si mohou dovolit mnohem větší experimenty s loutkou a s tím, čím vším ta loutka vlastně může být. A o tom, že jde často o velmi zajímavé a divácky vstřícné tvary, se mohou diváci Divadla loutek přesvědčit i na našich festivalech Pimprléto a Spectaculo Interesse.

Jakub Maksymov během rozhovoru. (Foto: Ladislav Vrchovský)

V dramatické literatuře máme stovky a tisíce her pro činoherní divadlo. Je ale velmi málo her napsaných pro loutkové divadlo. Čím to je?

To vychází z podstaty loutkového divadla, ve kterém se více pracuje s obrazem než slovem a které přirozeně spíše reaguje na vývoj výtvarného umění než literatury. U činoherního divadla se mnohem více klade důraz na herecké provedení textu – alespoň tak si to představuji, nikdy jsem se činohře pořádně nevěnoval – a u loutkového jde spíše o jeho význam a o to, jak se spojí s obrazem. Když si píšu scénář, musím ho čtyřikrát nebo pětkrát přepsat, než dojdu k výsledku. Přepsat větu je totiž mnohem jednodušší než opravit nebo vyřezat novou loutku. Neustále reaguji na to, co jsme schopni omezeným penzem prostředků, které máme k dispozici, vyjádřit. Já tedy žádná loutková dramata nepoptávám. Asi bych s nimi ani neuměl pracovat. Programově se v Česku psaní textů pro loutky věnuje například Vít Peřina v Naivním divadle Liberec. Jeho hry jsou vtipné a mají spád. Fungují tak dobře snad i proto, že ví, pro jaké režiséry a herce píše. Ale já mám z jejich tvorby přesto úplně nejraději jejich výtvarné inscenace pro nejmenší diváky, například O beránkovi, který spadl z nebe nebo Červený balónek.

Jako umělecký šéf svým způsobem ovlivňujete vývoj loutkohereckého souboru ostravského Divadla loutek. Výrazné osobnosti na takových pozicích během delší tvůrčí éry v jednom divadle vytvořily divadla s vlastní nezaměnitelnou poetikou – ať už zmíníme Naivní divadlo Liberec, nebo Divadlo Drak z Hradce Králové. Vždy je ale k něčemu takovému zapotřebí delší doba. Jak dlouho byste chtěl působit v Divadle loutek Ostrava? A máte tady dokonalý komfort pro vlastní tvůrčí práci i podmínky k takovému formování souboru?

Vždycky záleží na tom, jak si lidé sednou. Teď mám rozvržený přibližně pětiletý plán, čeho bych chtěl v divadle dosáhnout, jaké tituly bych chtěl dělat a jaké režiséry si tady chci zvát. Uvidíme, nakolik tento plán bude úspěšný. Éra se nedá naplánovat. Ale pokouším se nám připravit podmínky pro to, aby vznikla.