Jakub Černý: Kontinuita je pro uměleckou scénu nezbytná, studentům je důležité ukázat cestu

Co ti v poslední době dělá radost?

Nová mladá krev. Lidé, kteří žijí v Ostravě s ambicí zde něco budovat a zůstat tu se svou vizí.

Působíš jako asistent na Katedře grafiky a kresby Fakulty umění. Neoddělitelnou součástí regionální kultury jsou právě vysoké školy, především umělecké obory. Vnímáš mladou generaci jako iniciativní a aktivní součást regionální kultury?

K tomu, aby umělecká scéna vůbec existovala, je potřeba kontinuita. Z osobní zkušenosti cítím, že pro dlouhodobou tvorbu je pro umělce nutné být součástí nějaké instituce či komunity. Jako stěžejní věc vnímám, že se na Fakultě umění otevřelo doktorské studium, protože se díky tomu budou v Ostravě stýkat zajímaví lidé, kteří budou svou energii soustředit na místní kulturu. Bez školy by ani nemuseli mít důvod tu být. Takže ano, cítím, že tu jsou mladí lidé, kteří mají zájem dělat věci a být součástí, problematičtější je platforma.

Platforma, tedy možnosti. Poskytuje je univerzita pro mladé umělce?

Roli umělecké školy vnímám mimo jiné i jako tvůrce prostředí, ve kterém studenti mohou být aktivní v kultuře. Proto od nás dostávají mnoho možností se zapojit, což ale nestačí. Z mých zkušeností je stejně jako samotná příležitost důležitá i forma, jakou studenty zapojíme. Pokud jim ukážeme ten „koridor“, tedy nasměrujeme je správným směrem a na konkrétní záležitosti, pak se na projektech podílejí a jsou aktivní. S oporou se cítí jistější.

Máš nějaký konkrétní prostředek k aktivizaci studentů?

Hlavně by je to mělo bavit a dávat smysl, ale snažím se studenty zapojit i prostřednictvím svých projektů. Poslední rok spolupracuji s Danielem Skálou (cimbalista, skladatel, improvizátor a učitel na Janáčkově konzervatoři), který vytvořil projekt několika koncertů a mě oslovil, abych jim společně s Tomášem Volkmerem dělal scénografii, což je příhodné praktické uplatnění našeho volného umění ve světě. Zapojil jsem tedy studentku a studenta, Magdalénu Zezulovou a Davida Janeše, kteří vytvořili instalaci k této příležitosti. Přišlo mi, že to funguje, protože to už není nějaké hřiště, kde si hrajeme, ale jsou najednou zapojení do reálných záležitostí. Zkušenost s realitou vnímám jako nejdůležitější. Otevřenost je ale nutná ze strany studentů, moje role jako pedagoga spočívá ve vytváření příležitostí. Znám hromady lidí, kteří jsou promotéři nebo kurátoři, proto mohu příležitosti vytvářet, ale samozřejmě je má kapacita omezená. Pokud ale dojde ke spolupráci, ke které mohu přizvat studenty, tak je vždycky přizvu.

Jakub Černý. (Foto: Aleš Honus)

Co je největší překážkou toho, aby se studenti podíleli na současném uměleckém životě?

Rád bych jim viděl do hlavy. Vím jen, jak jsem to měl já. Bylo pro mě těžké se stát součástí čehokoli, pokud jsem to neinicioval. Měl jsem ale štěstí, že jsem se v prváku nabídl Tomáši Knoflíčkovi při realizaci Kukačky (ostravská platforma negalerijní prezentace současného umění) a od té doby mě fakulta zapojovala. Překážkou tedy je určitě strach z neznáma, když nevědí, do čeho jdou. Překonat se dá nastavením limitů, ve kterých se můžou pohybovat. Od toho je škola. Jinak to nejsem schopen odhadnout, je to čistě individuální. Někteří na školu přijdou s tím iniciativním ohýnkem, jiní teprve zjišťují, jestli vůbec něco dělat. Zápal je klíčový, s ním je spolupráce pak dále jednoduchá. U introvertnějších jedinců je práce náročnější, takže těm se snažím poskytovat přívětivější podmínky, ale realita může být pro ně jiná.

Co ti pedagogická činnost přináší jakožto umělci?

To, co čerpám z učení, se mění s obdobím, ale aktuálně je to generační konfrontace, tedy střet s generací lidí, kteří pro mě aktualizují svět. Díky jejich pohledu a zájmům se mi svět přibližuje a přestože jsem generačně starší a některým věcem nerozumím, oni mi to vysvětlí. Proč je něco zajímavé, proč se to řeší… A druhá věc: díky tomu, že učím, mám konečně možnost se něco učit i sám.

Jakub Černý. (Foto: Aleš Honus)

Věnuješ se i kurátorské činnosti, a to konkrétně v Galerii Provoz a příležitostně v Docku. 22. října jsi při Provozu kurátoroval Collegamento, participativní happening s Lucií Králíkovou a Terezou Švidrnochovou…

Happening s Lucií jsem plánoval více než půl roku s ambicí zapojit do něj studenty, propojit umění s reálným fungováním a poukázat na to, že se navzájem nevylučují. Osobně projekt hodnotím velmi pozitivně, protože se během akce zapojovali různí lidé a na konec, když jsme měli udělat závěrečný rituál, se sebrala celá hospoda a 25 až 30 lidí se zapojilo do něčeho, čeho původně nebyli součástí. Společně s námi si to užili a propojili se. To byl jeden z momentů, který mi pomohl najít chuť pokračovat.

Jakým způsobem si jako kurátor vybíráš umělce?

To se proměňuje. Na začátku šlo spíše o hru se známostmi, kdy jsem zajímavým lidem ze svého okolí chtěl zprostředkovat výstavu, pak se to proměnilo v cílenější hledání lidí, kteří mě upřímně zajímají. Teď se výběr definoval díky festivalu Luft, jelikož jsme rozšířili kurátorský tým a každý z něj musel říci, proč konkrétně Luft děláme. Prostřednictvím této otázky jsem si uvědomil, že mě přitahují nerdi – tedy lidé, kteří dělají věci s upřímným zájmem o technologii nebo nějaký způsob chování, kterému se dlouze a hluboce věnují a během toho je mimochodem výstupem umění. Zajímají mě tedy lidé, kteří jsou ve svém umění upřímní. Například na letošním Luftu vystavovali svou projekční instalaci Klára Míčková, absolventka Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (Time-Based Media ateliér) a Zbyšek Semelka, který studoval v Ateliéru filmové a televizní grafiky na UMPRUM a také na FDULS v Plzni. Našel jsem je skrze doporučení a celý jejich projekt na Luftu zosobňoval to, jak opravdu fungují. Skrze docela banální věc, tedy hru, při které musí lidé, kteří ji hrají, spolupracovat, se ukázalo, jak velice hraví lidé to jsou. Tato hra byla promítána na protější budovu, proto bylo pro realizaci nutné technologické know-how, které se nedá naučit jen tak. Nakonec zde strávili pět dní, spali přímo v místnosti, ze které se promítalo, aby to konečně dotáhli do funkční podoby. Ta naprostá oddanost mi přišla extrémně přitažlivá. Tohle mě přesně naplňuje a dává mi smysl – když lidé neberou nový projekt jako další kšeft, ale jako příležitost něco udělat. To je pro mě důležité.

Můžeme se v dohledné době, kromě již zmíněného Luftu v květnu, těšit na nějaké projekty pod tvou kurátorskou taktovkou?

Já jsem poslední rok trochu trpěl tím, že tvořím prostředí pro realizaci ostatních, až mě to dostalo do fáze, kdy nemám prostor pro vlastní tvorbu. To mě začalo ubíjet. Nemůžu říct, že nemám v plánu nic, například s dříve zmíněným Danem Skálou jde o dlouhodobou spolupráci, také se snažím vymýšlet věci pro ateliér. Já spíše neplánuji, jsem freestyler. Ale jako kurátor vnímám jako svůj nejdůležitější projekt Luft, je to něco, pro co jsem zapálený. Kurátorování Galerie Provoz jsem ale zanechal Hynkovi Chmelařovi a Dominice Goralské, protože jsem zjistil, že už na to nemám kapacitu a mám tendence z prostoru utíkat ven.

Kapela Chryzotil 271 – Jakub Černý a Patrik Slezák. (Foto: Beata Navaro)

Tvou další činností je i hudba. Věnuješ se projektům Hardlover & The Eggwarriors, dále jsi součástí dua Chryzotil 271, ve kterém působíš společně s Patrikem Slezákem alias Leafurem. Jaké jsou mezi projekty podobnosti a odlišnosti?

Pokud do hudební činnosti nepočítáš i zvučení, tak jsem momentálně aktivní pouze v těchto dvou projektech. Zvučení je pro mě důležité, byla to pro mě cesta k hudbě. Seskupení Hardlover & The Eggwarriors, zkráceně Váječníci, vzniklo před více než dvěma lety s ambicí hrát na synťáky. Na počátku jsem stál já a Karel Jančík, později se k nám přidal Radim Studený, který měl s Karlem v minulosti emo hardcorovou kapelu Mycop. Kořeny naší společné tvorby čerpají tedy z punku a hardcoru, mě osobně definovalo působení v kapele München Konflikt, synth-punkové formace, která stále spí a pravděpodobně ji už neobnovíme. U Váječníků tedy jde hlavně o punkový přístup, subverzi, srandu. Set má 25 minut a podávám při něm velký fyzický výkon, dostávám ze sebe všechno negativní a přitom si to užívám. Chryzotil 271 naopak vznikl s ambicí dělat zajímavý zvuk, více si s ním hrát. Zpočátku šlo o vzájemné hledání, Patrik mi ukazoval své rozdělané projekty, já do nich zasahoval svým deformovaným, dokonstruovaným vokálem. Nyní nás baví práce se sound designem a zároveň párty. Oba projekty jsou ale taneční, párty, oba jsou o předávání energie, ale charakter je zásadně jiný. Chryzotil se bere trochu víc vážně. S Patrikem zároveň sdružujeme volný kolektiv Entropy Waves (pevné jádro kromě Jakuba a Patrika tvoří Daniela Šimáčková a Johana Pulgretová a osvětlovačka Michaela Omelková), jimž jedou za čas zastřešíme akce, které budeme chtít udělat. Začali jsme s oslavou našich narozenin (12. ledna 2024), po které jsme přišli na to, že je pro nás pořádání akcí vyčerpávající. Projekt je tedy spíše volný, nejspíš v budoucnu půjde o budování komunity a párty, kterou budeme pořádat jednou za rok s ambicí vybudovat atmosféru a showcase zajímavých umělců.

Souvisí vyčerpanost z organizování akcí s charakterem Ostravy jakožto tradičního města drum and bassu? Chybí zde posluchačská základna, která by měla zájem o alternativní elektronickou hudbu? Existuje podle tebe šance rozšířit návštěvníky alternativních elektronických akcí?

Potenciál posouvat věci dopředu je podle mě vždycky. Pokusů tu byla hromada, ale málokdy tu zůstalo dostatek lidí na budování nějaké místní subkultury, a to ubírá na motivaci. Návštěvnická skupina se třeba na určité období zvětší, ale většina z nás tu nezůstane, nevydrží tu dost dlouho na to, aby se budovalo něco trvalejšího a stálejšího. Není tu dostatek konzumentů. Proto podle mého v Ostravě nelze plánovat akce alternativního rázu se snahou něco zásadně změnit. Hlavním důvodem, proč akce pořádáme, je náš osobní prožitek. Já osobně nejpozitivněji vnímám akce, které si děláme sami. Navštívil jsem větší události podobného typu v Praze nebo Brně a zjistil jsem, že přes vyšší návštěvnost je úroveň mnohem nižší, než bych u očekával. Ať už šlo o zvuk, či zabezpečení akce. Díky zázemí, které máme a které jsme si vybudovali, tedy Docku a Provozu, a také lidem, kteří nám vždycky pomůžou, jsme schopni pořádat akce, jež nám dávají smysl a jež dosahují kvality, se kterou jsme spokojeni.

Hardlover & The Eggwarriors v Plato. (Foto: Dominika Goralska)

Projekt „Váječníci“ byl k vidění ve středu 30. října v Plato. Byla venkovní stage, na které jste vystupovali, vybudována přímo vám na míru? Nebo jak vznikla?

Nejde o stage v pravém slova smyslu, jde spíše o terasu se zastíněním od architektonického studia MAK, která v Plato vznikla. My jsme si konstrukci ozdobili k účelům setu, především podle mých představ: hodně kouře a světla, se kterým jsem experimentoval. Z Plato jsem si půjčil LED světlo na baterky, do nějž jsem narval bublinkovou fólii, která vytvořila takový zvláštní světelný objekt. Ten jsme poté umístili na stůl, na kterém jsme hráli. Scénografie je jeden z mých dlouhodobých zájmů, kterému se s oblibou věnuji. Baví mě řešit to, jak scéna vypadá a jak se u toho člověk cítí – distanc versus initimita…

Nezávislá elektronická hudba je úzce propojena s výtvarným uměním, ať už posluchačsky, tak autorsky. Je to tak? Pokud ano, tak proč?

Výtvarné umění je volné a svým charakterem je subverzní, takže dovoluje dělat věci bez nároku na kvalitu. To ale neznamená, že by tam neměla být. Proto většinou pro mě nejzajímavější projekty z alternativní scény vznikají na uměleckých školách, autoři se nebojí své projekty prodat, i když jde o cokoli. Vzpomínám si, když jsme začínali s München Konflikt, tak to znělo hrozně, ale my jsme si to upřímně užívali. Tehdy nám to procházelo proto, že naše radost z hraní byla tak upřímná, což u „profíků“ často chybí. Hodnotu jsme viděli ve společné tvorbě a v tom, jak ji prožíváme. To je to, co spojuje mladé umělce napříč médii, žánry a přístupy. Nikoliv know-how či technický um, ale to upřímné prožívání, užívání si. Tedy alespoň mně to tak přijde. Pro mě jako interpreta je nejdůležitější si set užít, nejde mi o předvádění svých dovedností, ale spíše o předávání energie. Jsem si vědom, že jsou mé výkony často falešné či jinak „špatné“, ale v tu chvíli si to užívají jak posluchači, tak i já. Proto nemám důvod celý tento přístup zpochybňovat.

Lze hovořit o specifických rysech regionální kultury či místní umělecké scény?

Všichni říkají, že ano, tak asi ano. Já bych se přiznal, že nemám dostatečný přehled o jiných regionálních scénách, takže nechci srovnávat. Pocházím z jižních Čech, jsem tedy naplavenina, takže místní situaci neprožívám stejně jako místní, kteří ji můžou vidět jinak. Cítí bezradnost a prchají odsud, já v bezradnosti vidím příležitost se realizovat, jelikož prostoru je dostatek, je potřeba jen vytrvalost. Scéna má svůj charakter, není tu totiž tolik lidí, kteří by potřebovali ukazovat, že jsou nejlepší. Neexistuje nezdravá soutěživost, vše je spíše komunitní, což souvisí s velkým odlivem těch nejambicioznějších. Nechci ty, kteří zůstali, devalvovat, právě naopak. Ti, kteří zůstali jsou spíše srdcaři a věci, které dělají, dělají s vděčností za to, kde jsou a jsou si toho vědomi. Nemají iluze o Ostravě, to si lidé zvenčí neuvědomují. Naše poukazování na to, že jsme periferie, není jen stěžování si, spíše z tohoto specifika těžíme, především ve volnosti.

Jakub Černý na archivním snímku. (Foto: archiv J. Č.)

Pocházíš z jižních Čech, regionu svým charakterem Moravskoslezskému kraji velmi vzdáleného v mnoha aspektech. Byl bys schopen porovnat jihočeský a ostravský kulturní život?

Já jsem tady jedenáct let. Ztratil jsem kontakt se světem, který pro mě v minulosti býval domovem, teď jde o cíl mé návštěvy jednou za půl roku. Když jsem si v devatenácti letech vybíral školu, tak jsem Ostravu vnímal jako velké město, opak Bechyně, kam jsem chodil na střední. Nevím, jestli jsem schopen porovnávat regionální kulturu, lépe znám jen seskupení lidí kolem Transformy (audiovizuální festival), na kterém se podílí lidé z pražské scény. Jiné porovnání nemám a musel bych si vymýšlet.

Vnímáš společná témata, motivy, problematiky, které by byly pro místní umělce typické? Cítíš jakožto pedagog vliv regionu na člověka? Podepíše se Ostrava na nově příchozích?

Nemůžu s jistotou říci, že bych pozoroval konkrétní průsečík. Kurátor Hynek Chmelař popsal na výstavě v Platu jakousi odstředivost, to mi přijde výstižné. Místní, i přes to, že se snaží odejít, se sem nějakým způsobem vracejí. Jako specifikum Ostravy vnímám stejně jako on neznámou přitažlivost, která není vizí velkých výdělků, uplatnění a slávy, jako spíš nejasnost. Tady člověk může skákat všemi směry a je mu všechno dovoleno. Na Fakultě umění působím teprve pět let, to není dostatečně dlouhá doba na pozorování celé generace, na které bych mohl vidět jasné změny či způsoby přemýšlení. Do hlavy vidím jen sobě a vím, jak to mám a měl jsem já, nechci si nic domýšlet. Mě osobně Ostrava změnila dost, stal jsem se velmi vděčným a uvědomuji si, že to, co máme, jsme si vydřeli a stálo nás to hromadu energie, kterou nebyl každý ochotný věnovat. Ty, kteří zůstali, spojuje vůle. Vůle tu zůstat a za podmínek, které tu jsou, něco budovat. Jsem hrdý na všechny, kteří se k tomu rozhodnou, a obdivuji toto úžasně absurdní rozhodnutí zůstat a využít obrovských příležitostí, ovšem s často minimálním dosahem, což je pro plno lidí neskousnutelné stejně jako pokrytí pracovních možností. Tady musí člověk hodně pracovat na tom, aby fungoval tak, jak chce. Co si člověk neudělá, či nedělají jeho kamarádi, tak nemá. Nechci ale Ostravu devalvovat, velmi si vážím všeho a všech, příležitosti existují, jen každý do nich nechce jít a být pluhem vlastní cesty.