Zimní Slunovrat přinesl nezapomenutelné koncerty Pavla Šporcla a Dagmar Andrtové–Voňkové

Nehudební program zimního Slunovratu lákal na válečnou reportérku Lenku Klicperovou, jejíž skvělé reportáže z různých válečných oblastí jsou jedním z mála spolehlivých zdrojů v českém mediálním prostoru. Pozornost diváků přirozeně získala i přednáška a beseda nejoblíbenější spisovatelky současnosti Karin Lednické, která ve Slezském muzeu otevřela bolestné téma životické tragédie, během níž v srpnu roku 1944 zahynulo na Karvinsku 36 lidí. Zajímavou fotoknihu Příběhy vesmírného nomáda na festivalu představil český astrofotograf Petr Horálek. Jeho Příběhy vesmírného nomáda nabízí dvě stě nádherných fotografií vesmírných objektů, kterým nechybí poutavé vyprávění. Na Slunovratu Horálkovu publikaci pokřtila písničkářka Dagmar Andrtová-Voňková, o níž ještě bude řeč…

Karin Lednická na Slunovratu. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Menší zájem bohužel měla opavská veřejnost o komentované prohlídky. Mnohem důležitější je, že Slunovrat se intenzivně zapojil do charitativní činnosti. Lidé si mohli kupříkladu zakoupit nádherné grafické listy, které vytvořil autor nového festivalového vizuálu Aleš Fulín. Výtěžek z prodeje byl věnován lidem postiženým ničivými záplavami. Jak jsme zmínili v úvodní anotaci, Slunovrat nezapomněl ani na pozoruhodné hudební novinky.

Petr Uvira ve Švédské kapli. (Foto: Zdeněk Kamrla)

O jednu takovou se postaral opavský kytarista Petr Uvira, který ve Švédské kapli představil svůj sólový projekt s názvem Krojeny. V něm Uvira zpívá své autorské písně a do osobité evokativní kytarové hry přimíchává metronomické samply. Koncertní ochutnávka svědčí o tom, že půjde o songy hloubavé s výraznými rytmickými prvky. Ve své nové pěvecké roli se Uvira postupně zabydluje, jeho specifický hlas si všímá vypravěčské roviny, větší důraz by mohl jen vést k spolehlivější artikulaci a tím i srozumitelnosti.

Jedním ze zásadních dramaturgických bodů Slunovratu byl koncert houslisty Pavla Šporcla. Světově uznávaný virtuos je znám svou žánrovou pluralitou, s níž se dokáže převtělit do barokního repertoáru stejně jako do divokého gypsy jazzu s prvky maďarského a balkánského folkloru. V kostele sv. Václava, který na známého umělce doslova praskal ve švech, Šporcl vystoupil ve 21 hodin, což sám houslista během koncertu okomentoval jako docela pozdní čas. Přesto Šporcl se svým typickým šátkem na hlavě bez mrknutí oka vystřihnul všechny krkolomné pasáže a jeho modré housle doslova hýřily emocemi zármutku, nostalgie a nespoutaného veselí.

Pavel Šporcl. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Cikánské melodie Pabla de Sarasate, Vzpomínka na Biháriho, či Ave Maria slavného argentinského mistra Ástora Piazzolly, potvrdily, že Šporcl dokáže zahrát a báječně odstínit naprosto rozdílné kompozice. Kapela Gipsy Fire ve složení druhé housle, kontrabas a cimbál mu zdatně sekundovala, ačkoli bylo po několika skladbách zřejmé, kdo je tady šéf. Svou spanilou jízdu Šporcl uzavřel oblíbeným Montyho čardášem, který opavské publikum ocenilo potleskem vestoje. Brilantní houslista se během koncertu zapomněl zmínit o své zbrusu nové crossoverové nahrávce, na níž se věnuje i takovým skladbám, jako je Kashmir od Led Zeppelin. O důvod víc, pozvat jej do Opavy někdy v budoucnu znovu.

Dagmar Andrtová-Voňková. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Jestliže koncert Pavla Šporcla byl ukázkou dechberoucí technické exkluzivity a dokonalé muzikality, vystoupení legendy Dagmar Andrtové-Voňkové o den později bylo hřejivou epizodou, která měla nejvíc lidskosti, hravosti a přirozenosti. První dáma české akustické kytary sice svůj nástroj vyměnila za lehčí a snadnější ukulele, nikoli však na úkor originality a naprosto osobité výpovědi. Promítají se do ní lidové a folklorní motivy i půvabné slovní hříčky, které člověka vedou k všímavosti a prožitku každé zdánlivě obyčejné chvíle. Dagmar Andrtová-Voňková své staré i nové písně podbarvila osvěžujícím doprovodem, který často připomněl její exkluzivní kytarovou práci. Vynikajícím způsobem ovládá španělské rasgueado, zatímco její levá ruka si na hmatníku mezi čtyřmi strunami našla flexibilní akordické postupy. Celkově svým vystoupením respektovaná písničkářka vzbudila ohlas, jaký asi měli dávné generace z středověkých trubadúrů a truvérů. Voňková svým milým slovem dokázala probudit v publiku silnou náklonnost a stala se ozdobou letošního Slunovratu.

Duben v Pešti. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Nic na tom nezměnila ani vystoupení dalších kapel, mezi něž patřily česká alternativně-rocková formace Duben v Pešti a americký bluesrockový kvartet Kent Burnside Band. První zmíněná tuzemská partička se orientuje na syrovou výpověď, k níž patří metaforické texty a mohutné zvukové stěny. Po hudební stránce však staticky působící kapela v opavském klubu Art nevzbudila větší dojem, k čemuž přispěl i nepříliš srozumitelný projev zpěváka. Rozpaky vzbudil i zmíněný americký soubor, který svým monotónním stylem působil dojmem, jakoby hrál jednu a tutéž píseň stále dokola, nehledě na průměrné muzikantské provedení.

Kent Burnside Band. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Slunovrat měl i tak mnoho momentů a chvil, které bylo příjemné zažít a prožít, a potvrdil svůj status festivalu, který přináší kulturu bez omezení a žánrových hranic. Člověk si najde to své a některé věci ho také prostě minou. Tak to ale chodí…