Polské klasice Dziady v podání Těšínského divadla pomohla dušičková atmosféra stonavského kostela

Pustit se do inscenování polského národního eposu, zatíženého navíc prizmatem povinné četby, to chce pořádnou dávku kuráže. Režisér a zároveň umělecký šéf Polské scény Bogdan Kokotek se přesto rozhodl zinscenovat všechny tři dokončené části Dziadů, byť často cestou krácení dialogů původní rozsáhlé předlohy. Na inscenaci se podílel kompletní herecký ansámbl Polské scény, mnozí z herců pak ztvárnili vícero postav. Přestože lze říci, že konečný výsledek je více než uspokojivý, český divák bude v některých scénách tápat, což je dáno složitostí a mnohovrstevnatostí dramatu, které je známo svou fragmentárností a často nenavazující dějovou linií, plnou symboliky období romantismu.

Inscenace je zpracovaná chronologicky dle vydání jednotlivých částí Mickiewiczem, tedy nikoliv dle lineární posloupnosti děje. Úvodem můžeme vidět výjevy z II. a IV. části Dziadů, které se zabývají samotným staroslovanským obřadem svátku mrtvých, po němž je celá hra pojmenovaná. Lidé ze vsi přinášejí do hřbitovní kaple v podvečer svátku mrtvých pokrmy pro duchy zemřelých předků, aby jim alespoň takto ulevili v jejich očistci. Scéna byla tím více umocněna, že se odehrávala v kostelních prostorách, několik dní poté, co proběhl svátek zesnulých. Na minimalisticky temné scéně dominovala rampa ve tvaru velkého kříže, která se linula až do prvních řad, kde seděli diváci.

Z inscenace Dziady ve stonavském kostele. (Foto: Mariusz Jaszczurowski)

Zde se odehrávala většina scén, nezřídka se herci procházeli i přímo mezi kostelními lavicemi. Využitý byl i prostor kostelního balkonu, po kterém se procházely duše mrtvých, provinilé lehkými, středními či těžkými hříchy. Posledním vyvolaným duchem, který se však zároveň prolíná i s žijící bytostí, je postava Gustava, mladého poutníka, který se zříká vlastního života a své milé, aby jej posvětil bojem za svobodu své vlasti. Ačkoliv výjevy z prvních dvou částí Dziadů nezaberou časově ani třetinu představení, vystřídá se zde velké množství postav, z nichž některé pak budou pokračovat i v částech dalších, ovšem v novém časoprostoru a nové dějové linii.-

Úvodní scéna se dostává až do jakési metafyzické roviny, poukazující na symbolickou důležitost předků. Jsou zde zdůrazněny náboženské, folklorní či lidské vazby, skrze něž se zároveň přeneseme i ke společným národnostním hodnotám, zde konkrétně zastoupeným trpkým údělem polského národa, který na více než jedno století zmizel z mapy světa, avšak skrze bolest a utrpení se snaží dojít ke svobodě.

Právě hlavní postava poutníka Gustava, kterou herecky ztvárnil Marcin Kaleta, se postupně transformuje ve III. části Dziadů do Konráda (tedy již postavy, plně oddané vlasti, zadupávající všechny své lidské city k blízkým, a především ke své milé). Kaleta rozehrává svou postavu Gustava/Konráda s velkým patosem, kterému se však nedalo vyhnout, neboť všechny jeho dialogy směřují k polskému mesianismu (představě o polském utrpení, skrze které dojde k osvobození celé Evropy).

Marcin Kaleta a Tomasz Kłaptocz. (Foto: Mariusz Jaszczurowski)

Popudlivý hrdina je zdoláván vnitřním bojem dobra a zla (jež herecky personifikovaly Małgorzata Pikus a Barbara Szotek-Stonawski). Sledujeme jakési romantické „utrpení mladého Gustava“, kdy Kaleta z této role ani náznakem nevybočí, což však může místy působit stereotypně. Jeho dlouhé monology a dialogy narušily dynamiku děje, za což však může i fragmentárnost předlohy, kterou je dějová linie upozaděna. Je však vidět progres ve vývoji postavy, jakož i hereckého provedení Kalety, kterému kontaktní herectví s divákem sluší mnohem více, než tomu bylo během premiéry na divadelních prknech Těšínského divadla.

Senátor v podání Grzegorze Widery. (Foto: Mariusz Jaszczurowski)

Moment určitého oddechu a uvolnění přichází až s další větší postavou, která je však paradoxně negativním protikladem udatného Gustava. Postava senátora, kterou ztvárnil Grzegorz Widera, symbolizuje vše, proti čemu mladý Gustav/Konrád bojuje. Ruský senátor, zastupující cara ve správě bývalého polského království, je symbolem rozežranosti a chamtivosti varšavského dvora pod ruskou nadvládou. Kolem sebe pak tato postava nabaluje další patolízaly, kteří jsou ochotni vyměnit svůj patriotismus za prchavé chvilky slávy. Přestože je prostor postavy senátora předlohou značně omezený, Widera si jej uzurpuje pro sebe a vrací hře životnost. Zrychluje její tempo a vnáší do hry prvky satirické grotesky.  Svou pečlivou gestikulaci, která se projevovala i v mimické rovině, mohl uplatnit právě zde, kde si jej diváci mohli vychutnat téměř nadosah.

S příchodem senátora se proměňuje i prostor. Rampa, po které v úvodní scéně scházely duše zemřelých, se proměňuje v taneční parket, kde se v empírových kostýmech prochází varšavská smetánka, účastnící se plesu, pořádaného senátorem, který své snobství dává najevo užíváním francouzských bonmotů, pohrdáním sociální spodinou a chlípným až obscénním chováním ke svému služebnictvu, zatímco polský lid strádá ve vězení či živoří v naprosté chudobě.

Obřad vyvolávání duší zemřelých předků. (Foto: Mariusz Jaszczurowski)

Specifickou atmosféru dodává inscenaci práce osvětlovačů. Většina postav vychází ze tmy a osvětlena je pouze bodovým světlem. To posléze vrhá stíny na zdi kostela a divák tak reálně prožívá zádušní pohanskou mši spolu s postavami. Ve tmě hořící svíčky ještě více podporují temnou až bezvýchodnou situaci metafyzických postav. Výraznější prostorové nasvícení nastává až během scén, v nichž dominuje senátor, což podkresluje, společně s plesovými róbami, zhýralost a rozmařilost senátorova dvora.

Martyna Braca. (Foto: Mariusz Jaszczurowski)

Ostatně hra je plná kontrastů. Prolínají se zde světy živých i mrtvých. Hlavní postava bojuje se silami zla i dobra, ovládána jak niternými, tak i národními popudy. Proti sobě stojí zájmy ušlechtilé i poživačné. Právě propojenost těch všech kontrastů poukázala na to, že hra může promlouvat i k současnému divákovi, který prožívá prakticky totéž, co postavy z 19. století. Zejména dnes, kdy můžeme cítit určité ohrožení opět přicházející z východu, může hra nabýt nových netušených rozměrů.

*

Dziady. Autor: Adam Mickiewicz. Režie a úprava: Bogdan Kokotek. Výprava: Krzysztof Małachowski. Hudba: Zbigniew Siwek. Choreografie: Gabriela Klusáková. Premiéra 6. ledna 2024. Recenze je psaná z reprízy uvedené v neděli 10. listopadu 2024 v kostele sv. Maří Magdalény ve Stonavě.