Miroslav Černý: Moudrost stezky není autobiografický text, ale fikce s volnou vazbou na realitu

Můžeš našim čtenářům prozradit, jak dlouho tato kniha vznikala?

Skoro se mi to nechce přiznat, ale knížka vznikla velmi rychle. Za svou dosavadní spisovatelskou dráhu jsem už publikoval kolem tří desítek knih, žádnou ale v takovém tempu. Do Moudrosti stezky jsem se ponořil začátkem letních prázdnin a v srpnu bylo v podstatě hotovo.

Kniha vyšla v nakladatelství Pavla Kotrly v Klenově. Jak se ti spolupracovalo s tímto nakladatelem a dopadlo vše podle tvých představ?

S Pavlem Kotrlou se mi spolupracovalo skvěle. Obrátil jsem se na něj, protože vydává krásné knížky v jednoduché, čisté grafické úpravě. Z poslední doby stojí určitě za zmínku sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení. Nakladateli jsem poslal svůj rukopis krátce po jeho dokončení, on mi obratem odpověděl a dva měsíce nato spatřila knížka světlo světa. Myslím, že se povedla a doufám, že s ní naše spolupráce nekončí.

Vím, že v dnešní době je velmi těžké sehnat peníze na vydání nové knihy a bez grantů, podpory měst a obcí i mecenášů se dnes spisovatelé a spisovatelky prostě neobejdou. Jak to probíhalo u tvé knižní novinky?

Já obvykle s financováním svých knih problém nemám. Cestopisy a knihy literatury faktu si na sebe vydělají samy. Co se týká poezie a nově i prózy, tam to samozřejmě může být obtížnější, ale mám naštěstí kolem sebe vstřícný okruh mecenášů, kterým se mé práce líbí a vydání nových rukopisů vždycky rádi podpoří. To byl i případ Moudrosti stezky, proto mohla vyjít tak rychle, nemuselo se čekat na grantovou podporu.

Každá kvalitní kniha má také svého editora. Kdo byl editorem tvé knižní novinky a jak se ti s ním spolupracovalo?

O redakci a jazykovou korekturu se postaral Martin Lukáš, zkušený editor a literární kritik, působící v Ústavu české literatury AV ČR. Osobně jsme se sice nepotkali, ale redakce proběhla hladce.

V jakém nákladu kniha vyšla a kde si ji lidé mohou pořídit?

Jelikož jsou v knize zastoupeny i básnické texty, vyšla v nákladu typickém pro básnické sbírky, tj. 300 kusů. Knihu si lze pořídit u nakladatele nebo u mne. S ohledem na relativně nízký náklad jsme se rozhodli, že ji budu šířit převážně po vlastní ose, mimo klasickou distribuci. Pokud by měl tedy někdo z čtenářů Ostravanu o knihu zájem, stačí mi napsat e-mailovou zprávu.

A nyní k obsahu knihy. Moudrost stezky je kniha básní, písní a příběhů. Poprvé se čtenářům představuješ také jako prozaik. Ve tvých povídkách se často objevuje nějaký Richard, který prožívá neuvěřitelné věci. Například v dětství píše první román a v pubertě zažívá vtipné setkání s americkým básníkem Garym Snyderem, který je jedním z posledních žijících autorů beat generation. Kdo je Richard? Jsi to ty sám?

Richard je jedním z vypravěčů knihy a pochopitelně to nejsem já, jakkoli byl zčásti mými životními osudy inspirován a máme i ledasco společného. Moudrost stezky není autobiografický text, je to fikce, její vazba na realitu je velmi volná. Jako příklad můžu uvést to, že s Garym Snyderem jsem se sice potkal, ale ono setkání proběhlo jinak, než jak je to popsáno v povídce Král beatniků.

V jedné povídce se také zmiňuješ o smrti známé etnografky a kulturní aktivistky Cristiny Calderónové z Chile. Tato velmi zajímavá žena zemřela v roce 2022, ale český spisovatel Mnislav Atapana Zelený údajně napsal v jedné své knize, že tato neobyčejná žena zemřela již v roce 2013. Jak k tomuto omylu došlo?

To se budeš muset zeptat samotného Atapany. Na jeho obranu chci ale dodat, že Atlas indiánů Jižní Ameriky, v němž se zmiňovaný omyl objevuje, je rozsáhlá a pestrá práce a u takových se běžně stává, že dojde k přehlédnutí.

Ve svérázné a osobité povídce o vyznání víry píšeš také o svých oblíbených zpěvácích. Boba Dylana a Bruce Springsteena jistě všichni dobře znají. Mě však zaujal jistý texaský písničkář Townes Van Zandt. Přiznám se, že jižanský rock mám velmi rád. Kdo je tedy Townes Van Zandt? Můžeš nám ho představit? Má tento muzikant něco společného s rodinným klanem Van Zantů, kteří se proslavili ve známé rockové kapele Lynyrd Skynyrd?

Myslím, že mezi floridskými Van Zanty a texaskými Van Zandty žádná přízeň není. Townes byl texaský country-folk-bluesový trubadúr, autor úžasných písňových textů. Dodnes má v některých kruzích kultovní status, podobně jako jeho přátelé Guy Clark či Blaze Foley. Více se o Townesově životě můžete dozvědět z filmového dokumentu Heartworn Highways (1976). V knize Hvězdy v polostínu (2024) mu společně s překladem jedné z jeho nejslavnějších písní Waitin’ Around to Die věnoval kapitolu Michal Bystrov, který ho tímto uvedl do českého prostoru.

V knize se nacházejí také básně, jež podle mě tak nějak baladicky doplňují celou její atmosféru, která je nabitá dobrodružnými příběhy s indiánskou i jinou tematikou. Zejména básně Ta, která se ráda páří a Píseň o mrazu, bolesti, slunci a měsíci mi dokonce připomněly básníka Ivana Wernische. Zejména v jeho sbírce Cesta do Ašchabádu se nacházejí básně různých kmenů ze Severní Ameriky a Afriky. I když u Ivana Wernische to také může být jen básnická invence a imaginace. Jak je to u tebe? Můžeš nám prozradit, jak vznikly tyto dvě básně?

O ústní slovesnost domorodých národů Severní Ameriky se dlouhodobě zajímám. Do češtiny jsem přeložil antologii indiánských mýtů a legend z oblasti Velké pánve. Letos jsem vydal další překlad: soubor indiánských vyprávění z oblasti náhorních plošin nazvaný Tsagiglálal (Dauphin 2024). Básně, které zmiňuješ, mají základ v inuitské mytologii a kultuře. Ta, která se ráda páří vypráví o Sedně, inuitské bohyni moře. Píseň o mrazu, bolesti, slunci a měsíci je mnou přetvořený překlad dvou inuitských písní, které pro antologii Písně vrbovýho proutku (1965) přeložil Ladislav Novák.

Z doslovu Petry Štajnerové jsem se také dověděl, že název tvé nové knihy byl inspirován jednou povídkou Jacka Londona. Jaký máš vztah k tomuto spisovateli a dobrodruhovi?

Jack London je pro mě klíčový autor. Vzpomínám si na vánoční svátky roku 1988. Bylo mi jedenáct a mezi dárky byl i výběr z Londonových povídek Mezi zlatokopy. Už dříve jsem četl Bílého tesáka a Volání divočiny, ale teprve jeho kratší příběhy, obsazené rozmanitými aljašskými a yukonskými figurkami, mě natrvalo přikovaly k tomuto spisovateli. Část mých inspiračních zdrojů je třeba hledat v autorské linii Melville – London – Conrad – Hemingway – Kerouac.

S Jackem Londonem souvisí i následující otázka. Co si myslíš o současné velmi neklidné civilizaci? Nezdá se ti, že je nějak moc uspěchaná a zbytečně nervózní a destruktivní? Neměli bychom přeci jen více vnímat moudrost každé stezky a usilovat o návrat k přírodě a k hodnotám domorodých kmenů?

Upřímně, neklid je někdy ku prospěchu. Co se týká Jacka Londona, přiznejme si, že ten byl po velkou část svého života pořádně sebedestruktivní. A návrat k přírodě? Jistě, jen si to příliš neidealizujme. A idealizovat bychom si neměli ani přírodní národy. Zas tolik se od nás a hodnot, které vyznáváme my – obyvatelé prohnilého Západu – neliší.

Kde všude svou novou knihu představíš?

Oficiální datum a místo křtu zatím stanoveno nebylo. Protože však v Moudrosti stezky zůstávám věrný svým oblíbeným tématům, například dobrodružným výpravám po světě nebo vymírajícím jazykům, budu mít určitě příležitost o ní hovořit a číst z ní na nejrůznějších akcích. 11. listopadu například vystupuji v literárním semináři Lukáše Bárty na Gymnáziu Olgy Havlové v Ostravě. 26. listopadu beseduji o ohrožených jazycích a kulturách v Památníku Petra Bezruče v Opavě. Postupně se toho sejde víc.

Blíží se konec roku. Máš nějaký speciální vzkaz pro lidi, kteří žijí na této nádherné planetě?

Jelikož konec roku dokáže být pořádná depka, rozloučím se citací z rukopisu knihy, která bude na Moudrost stezky navazovat: „Doma je tam, kde se oběsíte.“