Jan Lstibůrek píše pro Janáčkovu filharmonii aranžmá rockových hitů devadesátek a říká: Základem je dobrá píseň

Ještě než si budeme podrobněji povídat o novém projektu nazvaném Plus/Mínus Ro©k, rád bych se zeptal, kdy vlastně začala tvoje spolupráce s Janáčkovou filharmonií?

Úplně první spolupráce s ostravským orchestrem souvisí s koncertem Tomáše Kluse, který dostal od Janáčkovy filharmonie nabídku udělat orchestrální verze jeho písní. Takže se samo nabízelo, že bychom ty aranže mohli udělat zevnitř, než si na to někoho najímat. Díky úspěchu tohoto projektu, který byl zaznamenán i na album Klusymfonie, jsem pak dostal důvěru a začali jsme spolupracovat i na dalších projektech.

Už v té době jsi působil jako baskytarista Tomášovy Cílové skupiny, ale předpokládám, že s psaním aranží jsi už měl bohatší zkušenosti…

Ano, já jsem na konzervatoři nejprve začal studovat baskytaru, ale protože mě začala hudba zajímat komplexně, přidal jsem si ve třetím ročníku ještě druhý hlavní obor skladbu. Studoval jsem u Milana Svobody a shodou okolností jsem také hrál s Martinem Kumžákem v kapele Pájky Pájk. Martin je fantastický aranžér, takže jsem mu hodně koukal pod ruce, stejně jako později Jaroslavu Dřevnikovskému, když jsem hrál v Orchestru Karla Vlacha. Takže psaní aranží bylo už před první spoluprací s Janáčkovou filharmonií součástí mého hudebního světa.

Zmínit určitě můžeme tvoje pozdější aranže pro koncerty Janáčkovy filharmonie s Jiřím Krhutem a Štěpánem Kozubem, skvělou Poctu Davidu Stypkovi, kterou odvysílala i Česká televize, projekt Symphonic Dance Music nebo třeba aranže pro revivalový projekt Queenie, rovněž s Janáčkovou filharmonií. Který z těchto projektů ti nejvíce přirostl k srdci nebo ho považuješ za nejzdařilejší.

Aleši, to kdybych já věděl, tak bych na to snad dokázal odpovědět. Já to mám tak, že každý takto velký projekt je pro mne vždy velkou výzvou. V každém ze zmíněných projektů jsme si vyzkoušeli něco nového, ať už jde o mne, nebo o filharmonii a samozřejmě i o interprety.

Co je vlastně předpokladem pro to, aby měla taková spolupráce úspěch? Je to hlavně kvalita zpracovávaných písní, nebo následné zadání a podmínky, případně požadavky zadavatele?

Naprosto klíčová je vždycky písnička, tedy ta prvotní surovina. Ostatní věci už jsou z mého pohledu jen detaily, se kterými se dá pracovat. Samozřejmě pro úspěch projektu hraje velmi důležitou roli kromě kvality písní také motivace interpreta nebo sólisty, se kterým spolupracuji a pro kterého aranže připravuji. Když se tyhle věci sejdou a vím, proč to ti lidé chtějí dělat a co od toho očekávají, tak mne to potom o to více baví a na výsledku je to snad znát.

Jan Lstibůrek při práci. (Foto: archiv Jana Lstibůrka)

Nový projekt bude ovšem zcela jiný. Tentokrát Janáčkova filharmonie nebude doprovázet kapelu, ale pouze zpěváky, doprovod bude tvořit kromě kytaristy Jiřího Kučerovského jen orchestr. Je tvorba takových aranží výrazně odlišná?

Ano, je to zásadně jiné. Hlavně v tom, že se nemůžu opřít o kostru, kterou poskytuje kapela. V podstatě to celé vařím z nuly, což má své výhody i nevýhody. Je to samozřejmě mnohem pracnější, je to větší výzva, ale musím říct, že mě to v současné fázi baví více. Výhodou je to, že vím, kde budou skladby uvedeny, že to bude v Gongu, tak už při psaní myslím na to, aby v tomto prostoru se specifickými akustickými vlastnostmi ty aranže nejvíce vynikly. Ostatně jedním z důvodů, proč padlo rozhodnutí nechat všechno na orchestru a nezapojit do aranží rockovou kapelu, byla snaha nechat vyznít celou krásu orchestru. Jeho zvuk nabízí ve své podstatě podobné možnosti jako rocková kapela, dynamické rozpětí je tam obrovské, barevná škála nástrojů je neuvěřitelně strukturovaná. takže v tomto případě cítím, že význam termínu „crossover“ můžeme naplnit ještě jinak a možná lépe, když těžiště toho zvuku necháme pouze na orchestru. Další věc je, že členové orchestru v případě takových projektů vědí, že je celý hudební doprovod pouze na nich, takže hrají s o to větším zaujetím a nasazením.

Dramaturgie připravovaného koncertu je vystavěna na skladbách, které vznikly v roce 1991. Proč jste zvolili zrovna tento rok? A jak výběr písní probíhal?

Když Janáčkova filharmonie přišla s tím, že by chtěla připravit orchestrální aranže ikonických rockových hitů, zkusil jsem je ponouknout, aby se to udělalo trochu odlišné od projektů typu „rock symphony“, kterých je ve světě hodně a které se zaměřují hlavně na šedesátá a sedmdesátá leta. Většina největších rockových klenotů té doby již byla pro orchestr zpracována. Když jsem přemýšlel nad možným výběrem repertoáru, zaměřil jsem se na období mezi roky 1970 až 1995 a z každého roku jsem vybral patnáct největších hitů, které se většinou dodnes hrají a lidé je znají. Když jsme nad tím to seznamem seděli s Petrou Javůrkovou a Petrem Dvořákem (členové vedení JFO, pozn. red) v ostravské restauraci U Rady, zjistili jsme se, že rok 1991 byl opravdu velmi výjimečný.

Takových roků by se asi v rockové historii našlo více…

To určitě ano, ale v rámci devadesátých let tento rok představoval líheň skutečně silných hitů. Dá se říct, že jen v průběhu šesti měsíců tohoto roku vzniklo obrovské množství zásadních písní různých žánrů, řada z těch písní přitom zatím zřejmě nebyla orchestrálně zpracovaná. Cítili jsme také, že tahle hudba je nám generačně blíže, stejně jako zpěvákům Haně Holišové a Michalu Skořepovi. Myslím, že to bude daleko zajímavější a autentičtější, než kdybychom ten výběr postavili na skladbách sedmdesátých nebo osmdesátých let.

Zleva Jan Lstibůrek, zpěváci Michal Skořepa a Hana Holišová a kytarista Jiří Kučerovský. Nad nimi dirigent Stanislav Vavřínek. (Foto: Petr Hrubeš)

Z pohledu na seznam skladeb, které na koncertu zazní, je patrné, že pokrývají řadu velmi odlišných žánrů. Od Red Hot Chilli Peppers, Nirvany a Pearl Jam přes pozdní Queen a R.U.S.H. až po Michaela Jacksona či Enyu. Zároveň ale předpokládám, že koncert nebude působit roztříštěně, protože ve všech případech jde o mimořádně silné a melodické písně, pro které když se vytvoří čistě orchestrální aranže, tak dojde k absolutnímu smazání žánrových hranic.

Je to přesně tak, jak říkáš, a budu rád, když na ten koncert přijdeš podívat a řekneš mi pak, jak to na tebe působilo. Musí se to udělat tak, aby tento výběr žánrově odlišných písní vyzněl přirozeně. Vezmi si třeba písničku Give It to Me od Michaela Jacksona. Já když jsem se do ní teď zahloubal, tak mi teprve došlo, jak emotivní věc to je a jak její melodie přímo nahrává tomu, aby se ty emoce podpořily silou orchestru. V té písni třeba hraje ikonické sólo kytaristy Slashe, které klidně můžeme vynechat, aniž by to písni ublížilo, protože ta píseň jako taková to nepotřebuje. Zkusíme ji nasvítit úplně jiným světem.

Je fakt, že třeba kytarový riff na začátku písně Jeremy od Pearl Jam, která bude také součástí koncertu, si v podání orchestru moc představit neumím…

Simulovat kytarové riffy pro orchestr je samozřejmě nesmysl. Zrovna tento riff, o kterém mluvíš, hraje baskytarista Jeff Ament na raritní dvanáctistrunnou baskytaru. Já jsem se s tím vypořádal tak, že riff bude hraný na klavír, kontrabasy a violoncella. Ono se může zdát, že klavír bude znít romanticky, ale opak je pravdou, klavír dokáže být i velmi surový nástroj a díky tomu, že budeme mít v obsazení šest kontrabasů a sedm violoncell, tak si myslím, že tohle doslova sfoukne publikum.

Tak to jsem moc zvědav, jak tohle bude znít.

Já jsem si ten fakt, že i tyto klasické nástroje můžou znít velmi surově, poprvé uvědomil, když jsem kdysi slyšel kapelu Apocalyptica. V té době mi došlo, jak je violoncello frekvenčně blízko elektrické kytaře. Takže když z orchestru tyto dynamické party ještě trošičku při ozvučení vytáhneme a podpoříme tuto žádoucí surovost, bude to hodně zajímavý zážitek.

Janáčkova filharmonie v Gongu. (Foto: Martin Kusyn)

Tak budu držet palce, protože si myslím, že v případě orchestrálních úprav se z původně rockových písní někdy stane i tuctová slaďárna a že to dokáže původní písničce uškodit. Snad se to nestane v tomto případě.

Ano, a tohle je jedno z červených světýlek, která mi při psaní neustále svítí nad hlavou. Co bytostně nesnáším, je to, když jsou aranže napsané tak, že je melodická linka hraná na nástroje, které pro to nejsou stvořené. Tohle je jedna z řemeslných záležitostí, se kterými se musím vypořádat, tedy používat nástroje tak, aby to nebylo přeslazené a zároveň aby to nebylo křečovité. Jde hlavně o podpoření emocí v písničkách, které budou zpívat opravdu výjimeční interpreti.

Mne trošičku překvapilo, že koncert bude mít jen dva pěvecké sólisty. Vůbec nezpochybňuji jejich pěvecké kvality, ale narážím na to, že většina zpracovávaných písní je postavena na výrazných hlasech, na zpěvácích, kteří mají nezaměnitelné charisma počínaje Freddiem Mercurym přes Eddieho Veddera až po Michaela Jacksona a další. Nejsou dva zpěváci pro takto široký repertoár málo?

To je dobrá poznámka, na druhé straně si moc nedokážu představit, že bychom hledali pro každý charakter písně někoho typického, který by se barvou hlasu blížil originálnímu provedení. To bychom se do toho asi hodně zamotali, není to moc reálné. Myslím, že obsazení dvou zpěváků nám lépe udrží dramaturgickou linku. Zrovna Michal Skořepa je opravdu velký chameleon, který je neskutečně pěvecky nadaný a už ve svých jednadvaceti letech zaskakoval v muzikálu Jesus Christ Superstar, kde zpíval jak Ježíše, tak Jidáše. Jeho hlasový fond je neskutečný a nebojím se říct, že mu žeru všechno, co zpívá. Hanka Holišová je skvěle usazená na muzikálové scéně a je také zvyklá na role různých charakterů. My nemáme ambice připodobnit se po pěvecké stránce originálu, ale chceme vzdát hold těm písničkám jako takovým a obdařit je jinou formou interpretace. Jsem si jist, že ty písně to ustojí. Kromě toho část bude zpívat i kytarista Jiří Kučerovský a účinkovat bude i komorní skupina Permoník, pro kterou budou v některých pasážích napsané velmi nosné party.

Jan Lsbirůrek. (Foto: Nikol Wetterová)

Určitě se shodneme, že devadesátky byly ve světové populární hudbě hodně silné. Jak je to dnes? Dokážeš si představit, že by se podobný playlist sestavoval například z hudby letošního roku, nebo třeba z roku 2014? Dokázal bys z aktuální světové tvorby také vybrat patnáct podobně silných písní jako v případě zmiňovaného roku 1991?

Tak tohle je fakt těžká otázka. Cokoliv bych řekl, by asi bylo hodně unáhlené. Abych řekl pravdu, tak nevím.

To je ale docela zajímavý paradox. Vždyť žijeme v době neuvěřitelné nadprodukce, kdy vzniká neskutečné kvantum nové hudby, možná i proto se spousta dobré hudby ztrácí, nemyslíš?

Je to fakt. Hele, já ti něco ukážu (vytahuje mobil a ukazuje fotografii asi patnácti audiokazet se zásadními nahrávkami kapel Guns’n’Roses, Nirvana, Soundgarden, Roxette a dalších). Tohle všechno bylo vydáno v roce 1991 během pouhých šesti měsíců. Všechno jsou to doslova kultovní alba. Když sis je ale tehdy chtěl poslechnout, musel jsi pro to vynaložit nějaké úsilí. Dnes za předplatné 250 korun získáš přístup k celosvětové produkci současnosti i posledních několika desetiletí, což je neuvěřitelné. Prostě si za předplatné na Spotify nebo jiné platformě otevřeš kohoutek, kterým teče veškerá hudební produkce. Někde jsem četl, že každý den je na Spotify nahráno asi 50 tisíc písniček, takže člověk nemá šanci se v tom vůbec zorientovat. Zatímco dříve bylo pro kapely privilegium, když jim nějaké vydavatelství vydalo album, dnes si každý vydá, co chce, vychází toho strašně moc a spousta dobré hudby se vůbec nedostane k posluchačům. Ale já rozhodně nechci být vědomě negativní. Nechci být morous, který se ohlíží za starými časy….. ale je to těžké (smích)…

Dobře, tak se potkáme za dvacet let a uvidíme, kolik alb z letošního roku se stane nesmrtelnou klasikou. Ale abychom nekončili tak pesimisticky, prozraď čtenářům na závěr, co chystáš v nejbližší době.

V prosinci se odehraje v Rudolfinu vystoupení mého velice blízkého Policie Symphony Orchestra, se kterým vystoupí Kato z kapely Prago Union. Měl jsem možnost připravit tři aranže pro tohoto ikonického rapera, takže na to se moc těším. V Olomouci budeme reprízovat Ukolébavky, které jsme napsali s Robinem Králem, a samozřejmě jsem součástí Cílové kapely Tomáše Kluse, kterému vyjde 8. listopadu nové album. Tomáš si vůbec poprvé sedl do producentského křesla a objevil v sobě sílu a vůli ty písničky po všech stránkách dotáhnout do konce. Z toho alba mám velkou radost a věřím, že se bude líbit i Tomášovým fanouškům.