Slepá skvrna v Divadle Petra Bezruče nenabízí divákům možnost citového prožitku

U Bezručů se hraje v překladu Markéty Kulhánkové, pod úpravou textu je podepsán dramaturg inscenace Peter Galdík. Autorka scény Anna Šmídová umístila do rozlehlého prostoru velkou projekční plochu, která zabírá celou zadní stěnu. Doprostřed postavila nízký černý objekt, od stropu spouštěný pouze pro scénické obrazy probíhající na lavičce nebo u pultu v řeznictví. Na pravou stranu z pohledu diváka umístila soukromý prostor hlavní ženské postavy Niki se stolem, židlí a skříní, na druhou stranu (do velké vzdálenosti v rámci jevištní metafory) postavila lenošku, sloužící i jako místo k realizaci sexu.

Název hry vysvětluje autor v úvodních replikách mladé vdovy Niki, když promlouvá ke svému, jak sama říká odešlému, ne zemřelému manželovi: „Slepá skvrna je to, co vidí všichni ostatní kromě nás samotných. My sami tuto část sebe nevidíme. Jako by ses usmíval se zrnkem máku mezi zuby nebo jako bys měl velký flek na zádech. Nevím, co si o tom myslíš, ale mě tahle slepá skvrna děsí. Víc než chaos. Víš, co je tvá slepá skvrna? Co o tobě vědí všichni kromě tebe samotného? Že jsi mrtvý. Ne, nemám ti to za zlé. Je přirozené, že to nevíš. Žádný mrtvý neví, že je mrtvý.“

Marian Chalány a Magdaléna Holcová. (Foto: Martin Špelda)

Niki (Magdaléna Holcová) zcela odmítá přijmout manželovu definitivní smrt. V průběhu hry říká: „Vrátíš se. Potřebuji jen trochu času. Točí se mi hlava a potřebuji čas. Postel bude vždy ustlaná. Budu spát na okraji. Dokud se nevrátíš. Vzkřísím tě. Provedu zázrak. Udělám ten zázrak. Protože tě chci zpátky. Protože moje láska je silnější, silnější než slepý život, který netuší, kam směřuje. Zaženu mlhu a přivedu tě zpět. Nikdy nebudu kapitulovat. Spojím zrnka prachu. a udělám tě od nuly.“

Prožívá stálý silný smutek, probouzí ji ze spánku jedna noční můra za druhou. Všechny jsou plné představ. Ty jsou v podstatě základem obsahu hry, jejich protipólem jsou monology starší ženy, která popisuje realitu. Magdaléna Holcová celý svůj herecký part odehrává pro diváka zcela srozumitelně, ale i přesto Niki (ne vinou její představitelky) nemá silnější kontakt s hledištěm.

Yannis Mavritsakis se v této své mimořádně vydařené dramatické prvotině dotýká tématu ztráty. Smrt manžela způsobila Niki silný šok. Od té chvíle nenachází odvahu jít dál, pracovat, pokračovat, i když ji neopouštějí základní životní potřeby: potřeba jídla, pohlavního styku, potřeba partnera. Prostřednictvím zručného pozorování hrdinky v jejím prostředí (postava Ženy v sugestivním podání Kateřiny Krejčí) hra zdůrazňuje rozpor, který promítá mezi osobním životem a životem reálným, viditelným, a zdůrazňuje to nejzákladnější, co šťastný a spokojený lidský život vyžaduje: kontinuitu vnitřního a vnějšího reálného života jako takového.

Hynek Tajovský v inscenaci Slepá skvrna. (Foto: Martin Špelda)

Autor zkoumá tragickou nejednoznačnost, kterou skrývá mdlá monotónnost všedního dne: žití navzdory jistotě smrti. A s tím i propast, která odděluje ty, kteří zažili ztrátu, od těch, kteří ji nezažili. Niki je přímo uprostřed. Osciluje ze současnosti do minulosti, od jednoho k druhému, od viditelného k neviditelnému, ze světa vítězů do světa poražených, cizích, nešťastných, zoufalých, vyloučených, jejichž počet se v současném světě hrozivě zvětšuje.

Největší rezervy má inscenace v dramaturgicko–režijní koncepci. Dramaturg spolu s režisérkou se rozhodli pro žánr moderního alternativního divadla s výrazným využíváním projekční techniky a scénického svícení. Herecký projev je posunut stylizací postav od psychologicko–realistické činohry místy až k performativnímu divadlu. Dramaturg Peter Galdík se snaží vlastní úpravou originálního textu i snížením počtu mužských postav z možných osmi na pět dosáhnout větší sevřenosti textu. Režie, která svým způsobem upřednostňuje vlastní potřeby před prací na vtažení diváka do děje a zároveň i před prací na proměnách atmosféry, tempa i rytmu inscenace, komunikativnost celého představení značně snižuje.

Magdaléna Holcová (Foto: Martin Špelda)

Autor hry sám vytvořil ve své Slepé skvrně několik nástrah pro scénování tohoto textu. Profesor Jaroslav Vostrý ve své Scénologii I – III, (studijní text DAMU, pozn. red.) říká: Každá scéna má být pojata tak, aby výstup, jakékoliv vystoupení, ba i statický výjev, jehož prostřednictvím a v jehož rámci je daná situace s příslušnými bytostmi a předměty schopná upoutat naši pozornost, má být scénována tak, že divák je situaci nucen jistým způsobem spoluprožívat.

Režie však svým přístupem k textu spoluprožívání divákům víceméně neumožňuje. Pokud by se Klára Vosecká chtěla více zaměřit na režijně konstruované procesy uvnitř divákovy duše a atmosféry v hledišti, musela by mnohem více narušit monologický charakter Mavritsakisova textu. Dialogizováním dramatické předlohy k něčemu takovému sice dramaturg Peter Galdík nabídl určitou cestu, ta však nebyla zcela využita.
Hlavním problémem představení je jeho monotónnost. Stylizací postav v dialozích jsou dialogické scény posunuty od výraznější shody s reálným světem do snové roviny vnitřních pocitů Niki, nepřátelských vůči okolnímu světu.

Tím se ovšem snižuje možnost vzniku většího soucitu s Niki jako takovou, v realitě života zcela ztracenou. A divák zůstává ve většině času představení chladným. Sleduje sice velkolepé barevně nasvícené scény, výrazné kostýmy Petra Vaňka, zaposlouchá se do velmi dobré hudby Ivana Achera, ale vše až na hudbu působí chladně. Také výraznějším rytmizováním děje a pomocí změn tempa by se podstatně zvýšila komunikativnost nejen jednotlivých scén, ale celého představení.

Kateřina Krejčí. (Foto: Martin Špelda)

Všechny postavy (kromě Ženy v podání Kateřiny Krejčí) působí téměř jako karikatury. Ano, až satirický úsměvný nadhled by také mohl napomoci silnějšímu dialogu mezi jevištěm a hledištěm, v hereckém projevu Nadi Melkové hrající Dívku, v postavě Řezníka a prvního mladíka v podání Hynka Tajovského i druhého mladíka a Mistra v podání Josefa Trojana je v tomto směru ještě nevyužitý herecký prostor. O něco lépe působí v zájmu výpovědi inscenace herecké kreace Mariána Chalányho jako Prodavače a Ondřeje Bretta v roli Bankéře. Celek účinkujících doplňuje Vít Hofman v epizodním závěrečném videu.

Slepá skvrna je spíše nevyužitou možností než nevydařenou inscenací. Stále ještě je zde prostor k mírnému dotažení uvnitř prostorově celkem dobře režijně vystavěných jevištních obrazů. Menší rezerva se ještě nachází v práci režisérky s herci, na všem ostatním už bohužel nelze nic změnit.

*

Slepá skvrna. Autor: Janis Mavritsakis. Režie: Klára Vosecká. Dramaturgie: Peter Galdík. Překlad: Markéta Kulhánková. Scéna: Anna Šmídová. Hudba: Ivan Acher. Recenze je psaná z první reprízy uvedené v Divadle Petra Bezruče v Ostravě v úterý 22. října 2024.