Zdařilé vykročení do nové operní sezony. Ledové království opavské Bohémy taje pod silnými emocemi

Opery Giacoma Pucciniho patří mezi nejoblíbenější tituly světového repertoáru. Svou strhující emocionalitou, dokonalým souladem hudby a slova a dramatickou intenzitou oslovují stále nové generace diváků. Bohéma vznikla jako čtvrté operní dílo skladatele v roce 1896 podle románu Henriho Murgera, který líčí pohnutý život pařížské umělecké bohémy za časů krále Ludvíka Filipa. Libreto napsali Luigi Illica a Giuseppe Giocosa a opera se stala jedním z největších triumfů skladatele a synonymem pro italskou operu po Verdim. Příběh v kostce líčí osudy básníka Rodolfa a výtvarníka Marcella, kteří potkají dvě osudové ženy Mimi a Musettu. Volně řazené scény bezstarostného veselí i živoření na okraji společnosti spojuje geniální hudba plná sentimentálního stesku, vášnivých a nespoutaných citů.

Režie Andrey Hlinkové respektuje základní konstanty díla, kterými jsou láska a smrt, naděje a zoufalství i chudoba v protikladu k bohatství. Tyto kontrasty provází režijní i výtvarnou koncepci, jejíž ústřední myšlenkou je zimní Paříž v sevření kruté zimy a věčného sněžení. V této ledové atmosféře Hlinková přesně rozehrává příběh plný vášně, radosti a smutku. Její režie má pochopení pro divoké mladí, jež si jde vždy vlastní cestou a neohlíží se na konvence a stereotypy. Opavská Bohéma bouří životem, který jakoby nepřetržitě proudil v nových situačních variantách. Scéna a kostýmy Miriam Struhárové volí spíše pastelové tóny s převahou volumenů bílé barvy. Sníh poletuje nejen ve videoprojekci, ale i vzduchem: sněhové koule sice občas poskakují jako tenisové míčky a židle nezapadají do dobového kontextu, ale to jsou spíše znaky finančních možností než nedostatku invence.

Z inscenace Bohéma. (Foto: SDO)

Příbytek umělců v prvním dějství má prosklené stěny připomínající zimní zahradu. Je to společně sdílený otevřený prostor, kde není místo pro soukromí a tajnosti. Všechno se odehrává nepřikrášleně a syrově přímo před zraky diváka. Nechybí vychladlá kamna, jejichž nejčastější hubenou „potravou“ jsou staré knihy. Scenérie pestrého davu s dětským kolotočem v dalším dějství je dynamická a vzdušná i díky agilním tanečním prvkům. Zádumčivý baldachýn, pod jehož šedými záclonami leží těžce nemocná Mimi, na závěr evokuje ustrnutí pohybu a plíživé očekávání konce.

Režie ctí ducha originálu, ale osvěžuje Bohému současnými inscenačními možnostmi. Podstatnou funkci v opavské inscenaci obstarává videoprojekce, která kromě motivů zimy jemně dokresluje naraci výtvarnými prvky. Zřejmě nejzdařilejším článkem režie je důraz na hereckou akci a konkrétní citovou intenzitu všech protagonistů. Hlinkové se podařilo vyvolat napětí mezi mužem a ženou, které neodolatelně přitahuje oba rozdílné páry k sobě. Jednotlivé lidské charaktery zobrazuje bez moralistního gesta a tendence někoho soudit. Má pochopení pro koketerii Musetty i horkokrevnost Marcella, nebere se příliš vážně, ale na druhou stranu nikdy nezplošťuje skutečné problémy.

Má smysl pro detail, nachází poezii i tam, kde číhá bída a zmar. Všímá si nejen dramatické roviny díla, ale hloubí prostor k situační komice a humoru. Zajímavým způsobem takto Hlinková oživila například delší přestavbu jeviště mezi prvním a druhým dějstvím. Skvělá ukázka, jak může operní režie bez banálních gest a násilných výkladů působit současně, živě a naléhavě.

Z inscenace Bohéma. (Foto: SDO)

Hudební nastudování realizoval nový šéf opavské opery Miloslav Oswald, který se mohl opřít o kvalitní přípravu Terezy Zatloukalové a Jana Novobilského. Oswaldovo hudební pojetí není rutinní a prvoplánové, ale vyrůstá z poměrně velkorysé představy o psychologii díla. Jinými slovy se opavská Bohéma nesnaží šokovat na první dobrou, ale její hudební ztvárnění pozvolna a systematicky graduje a volí jasný výrazový vrchol až v samotném závěru díla. Střídmé a šetrné dynamické prostředky se Oswaldovi vyplatily, aniž by nastudování působilo suchopárně. Postavám na jevišti je dobře rozumět a hudba zní kompaktně i prokresleně v individuálních instrumentálních linkách. Dobře odhadnutá tempa a celkový interpretační nadhled opavského orchestru vede k příjemně vyváženému posluchačskému zážitku.

Martin Javorský a Helena Beránková. (Foto: SDO)

Výtečně se tentokrát na premiéře sešlo obsazení jednotlivých rolí. Skvěle sehranou dvojicí jsou Rodolfo Martina Javorského a Mimi Heleny Beránkové. Javorského tenor si je dobře vědom svých možností, šetří silami a volí expresivní prostředky tam, kde jsou naprosto nezbytné. Občasné mírné intonační nesrovnalosti rozhodně nijak nesnižují jeho vitální výkon, který zcela jistě získá svou jistotu. Krásné emoce nechala na jevišti sopranistka Helena Beránková, jejíž Mimi je postavou plnou vyhasínajícího života a zoufalého boje o lidské teplo a lásku. Její pěvecký a herecký výkon vyrůstal z opatrné touhy a s postupující nemocí ztělesněné postavy ústil do strhujícího volání po lásce a porozumění. Z počátku méně výrazný zpěv Beránkové se postupně zkoncentroval a zacílil přesně k vystižení tragické katarze.

Výborně si vedla i další dvojice Terezy Kavecké a Filipa Tůmy. Jestliže kvalitní pěvecký a herecký projev nejúspěšnější opavské sopranistky současnosti Kavecké nebyl překvapením, výkon slovenského barytonisty lze bez nadsázky označit za největší objev premiéry. Tůma není v operním prostředí u nás příliš známý, ale v úloze temperamentního malíře Marcella prokázal výstižné ztvárnění bohémského umělce. Každým tónem, gestem i pohybem vytvořil Tůma postavu věrohodnou, zmítanou prudkými emocemi.

Tereza Kavecká a Zdeněk Kapl.

S dalšími postavami našli souznění zejména Martin Štolba a David Nykl,  kteří pochopili, že úspěch není jen v individualitě, ale v perfektně vyladěné komunikaci a spolupráci. Dobře si vedli i Andrej Kul’baba jako Parpignol a Roman Cimbál v obou rolích seržanta a celníka. Životné postavy představili také Zdeněk Kapl, herecky pak i Evžen Trupar a další protagonisté včetně členů baletního souboru, jehož čísla s ohledem na prostředí bezvadně vymyslel choreograf Martin Tomsa. Uznání si zaslouží také sborové sekvence, které připravila s jistotou Kremena Pešakova. Pozornost diváka nepochybně zaujmou také přirozené a půvabné výkony dětí z Operního studia Slezského divadla pod vedením Terezy Kavecké.

Opavská inscenace slavné Pucciniho Bohémy přináší kvalitní operní divadlo, které je po všech stránkách perfektně připravené a vyvážené. Vzbuzuje důvěru v sebe sama a vychází z touhy udělat něco, na čem skutečně záleží. Ať už to je rukávník, po kterém tolik touží umírající Mimi, nebo cokoliv jiného. Akt velkorysosti a souznění, nikoli sobectví, jsou hlavními devizami představení, které se Slezskému divadlu opravdu povedlo a může se bez obav zařadit k nejzdařilejším operním počinům letošního roku.

*

Bohéma. Hudba: Giacomo Puccini. Libreto: Luigi Illica a Giuseppe Giocosa. Režie: Andrea Hlinková. Hudební nastudování, dirigent: Miloslav Oswald. Sbormistryně: Kremena Pešakova. Výprava: Miriam Struhárová. Choreografie: Martin Tomsa. Recenze je psaná z premiéry uvedené v neděli 20 října 2024 ve Slezském divadle Opava.