Milan Cimerák před premiérou hry Ošklivec: Místo toho, jak vypadám, jsem řešil vždy zásadnější věci
18.10.2024 07:10 Ladislav Vrchovský Divadlo Rozhovor
Komorní scéna Aréna v Ostravě uvede v sobotu v první premiéře nové sezony komedii německého autora Maria von Mayenburga Ošklivec. V titulní roli vystoupí Milan Cimerák. Povídali jsme si s ním o hře jako takové i o dnešním světě, ve kterém je obsah hry mimořádně aktuální.
Milan Cimerák (uprostřed) na zkoušce s Terezou a Markem Cisovskými.
Foto: Roman Polášek
Na co jste myslel po prvním přečtení textu hry Ošklivec?
Na to, že je to moc dobře napsané, má to v sobě řadu různých témat, zároveň je to vtipné, ale v něčem i tragické. Snoubí se tam hluboké myšlenky s lehkostí podání. Bavila mě moc i struktura textu a jeho ostré střihy, kdy se situace střídají bez klasického odchodu a příchodu herců. Situace se v Ošklivci může změnit uprostřed repliky, to mě bavilo moc, a vlastně pořád baví.
Kam byste tuto hru zařadil z hlediska náročnosti ztvárnění titulní postavy, kterou hrajete, mezi všemi rolemi, které jste v Aréně odehrál?
Náročná je, ale zároveň je strašně krásná. Role ošklivce Letteho je bohatá ve smyslu obrovského vývoje na malé ploše. Ze vcelku obyčejného člověka se propadne do zmaru, aby vystoupal k výšinám a opět z nich sletěl. Je to ke konci trošku jako zrychlující se spirála. Rozhodně je tam co hrát, až je mi líto, že vlastně nejde zahrát všechno co bych chtěl, ale to by pak trvalo dvacet hodin a my to stíháme za hodinu a čtvrt. Asi nedokážu říct, jestli je náročnější než jiné role. Každá má něco svého, na co si musíte přijít. I taková hra, která vypadá při prvních zkouškách, že je skoro hotová, dokáže člověka často pořádně potrápit.
Jan Werich a Jiří Voskovec říkali, že šaty dělají člověka. Marius von Mayenburg, autor hry Ošklivec, říká totéž o obličeji. Kdo z nich má pravdu?
Myslím, že pravdu mají oba. Šaty opravdu dělají člověka, a tím nemyslím jen to, že podle toho co máte na sobě, vás tak vidí okolí, ale mění to i nositele oděvu. Přece jenom oblek vám dovolí jiný pohyb než teplákovka. Jít ven v mikině nebo v košili s manžetovými knoflíčky, to je zkrátka takový rozdíl, že to podvědomě mění i vaše chování. Vlastně by to mohla být i zajímavá studie pro filozofickou fakultu, zkoumat, jak určité profese ovlivňuje jejich oděv, ať to jsou hasiči, policisté, zedníci, kuchařky apod. To je asi ono, stačí nám vidět, co má kdo na sobě, a už ho můžeme soudit. Aha, bílý plášť a brýle, tak to bude vědec, ne? Trošku se vlastně motáme v konvencích, ale už jsou tak zažité, že s nimi jen tak něco nepohne. A že obličej odráží často, jací jsme, si myslím taky, otázka je, jestli osobnost formuje obličej, nebo obličej formuje osobnost, ale to už je na jinou debatu, antropologie, genetika, vývoj lidstva, komunikace. To je možná to, o co tu běží, tím, co si oblečeme, komunikujeme a dáváme najevo, kým jsme nebo chceme být, stejně tak komunikují možná naše rysy, naše genetické předpoklady a sklony k našim vlastnostem. Stejně jako komunikují naše mimické svaly nebo to, jak se cítíme. O tom by se dalo krásně povídat do nekonečna.
Většina lidí v době dospívání řeší to, jak vypadají, jakou mají postavu atd. Jak tomu bylo ve vašem případě?
To už si naštěstí nepamatuju, ale z fotek vím, že jsem byl štíhlejší (úsměv). Ale když si zavzpomínám, tak si uvědomuju, že jsem vlastně zásadněji řešil věci, které už pro mě nemají žádný význam. Kdysi jsem si oholil nohy před fotbalem, nevím, kolik mi bylo, ale bylo to v době, kdy spolužákům ještě nerostly chlupy a mě už jo a připadal jsem si divně. Nedávno jsem si oholil hlavu, protože jsem viděl na fotce, že mám už hodně prořídlé vlasy. V zrcadle zepředu to vypadalo v pohodě, ale tady se ten záběr trefil přesně svrchu na tu plešku, a tak bylo rozhodnuto, ale kdyby mi někdo řekl v dospívání ať si oholím hlavu, tak bych byl rozhodně proti.
Co vám dalo nejvíce práce při nastudování postavy Letteho, muže, jehož schopnost zvládnout pracovní úkol je zpochybněna jeho vizáží?
Nejvíce práce? Nevím. Ono to bylo v průběhu zkoušení pořád něco. Zpočátku ho pochopit, pochopit, co se hraje a o co se hraje. Pak to byl text, který musí být přesný a svižný, a tak nestačí naučit se jen svůj part, ale taky skoro všechny repliky kolegů, no a v generálkovém týdnu pak ještě dotáhnout všechno tam, kde to má být, včetně emocí, motivací, myšlenkových pochodů Letteho, aranže mizanscény. No prostě každá zkouška přinesla něco nového. Ale bylo mi ctí se s Lettem potkat a doufám, že nám to spolu bude klapat.
Děkuji za rozhovor. Zlomte vaz, a těším se na představení!
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.