V Novém Jičíně vznikla galerie Růžový salonek. Kurátorka Veronika Hajdyla říká: Na prezentaci umění mám vysoké nároky

Veroniko, vypadá to, že v Novém Jičíně vzniká nová galerie současného umění, jaká bude její zamýšlená dramaturgie?

Je to tak! Galerie nese název Růžový salonek a představí současnou českou oděvní tvorbu a design společně s malbou nejmladší generace umělců. Protože sídlíme ve velmi specifickém prostoru foyeru Beskydského divadla, nejsme klasická galerie typu „white cube”. Velmi zachovalý pozdně brutalistní interiér nás spíš řadí do kategorie site specific výstavních prostor, v čemž vidím naši velkou přednost a atraktivitu.

Jak ses ocitla v Novém Jičíně a kde vznikla myšlenka rozjet galerii při Beskydském divadle?

Jsem, jak se zde říká, naplavenina, přistěhovalec. Pocházím z Jeseníků, odkud se má rodina postupně přesunula do Olomouce. Já jsem jako jediná zamířila na Valašsko. Za téměř deset let života mezi Novým Jičínem a Valašským Meziříčím jsme zde celkem zakořenili. Nápad založit galerii v takovém rozsahu vznikl spontánně. V divadelním foyer se sice konaly občasné výstavy, ale bez jasného konceptu či dlouhodobého záměru. Při vernisáži našeho spolužáka a kamaráda Václava Buchtelíka jsme se seznámili se současným ředitelem Jiřím Močičkou. Jirka tehdy přebíral vedení divadla s vizí vnést do něj nového svěžího ducha. Má bohaté zkušenosti v kulturní sféře, ale v oblasti výtvarného umění není odborníkem. Hledal proto někoho, kdo by mu pomohl vytvořit koncepci a doporučil umělce, kteří by zde mohli vystavovat. Nabídla jsem mu pomoc, s manželem se pohybujeme na české výtvarné scéně a dodat kontakty nebyl problém. Když mě posléze Jirka provedl celým divadlem za denního světla (já jsem architekturu totiž na té osudné vernisáži úplně vytěsnila), uvědomila jsem si, že jde o unikátní objekt. Velkorysé dvoupatrové foyer s řadou průhledů, skleněnými plastikami, chromovanými detaily a tmavě zeleným kubánským mramorem (ten samý byl mimochodem použit na Novou scénu Národního divadla v Praze) ostře kontrastuje s malým dámským budoárem v přízemí, kde všechny povrchy pokrývá růžový italský mramor.

Od prvopočátku se tomuto prostoru říkalo Růžový salonek. Dámy se tu před představením přezouvaly do bot na vysokých podpatcích, pudrovaly a krášlily. Velká zrcadla na čelní stěně tu přehršel růžovosti ještě zmnožují. Promyšlenost a jistá dávka starosvětskosti mě dojala, nadchla a inspirovala zároveň. Okamžitě jsem věděla, že chci Růžový salonek znovu vyhradit dámám, módě a designu a udělat z něj perlu celého divadla. Doma jsem během chvilky sepsala odvážný koncept a abych dostála slovu, tak i onen jmenný seznam autorů, a s oběma dokumenty šla na další schůzku v naději, že Jirku přesvědčím, aby na Růžový salonek kývl. A protože je to vizionář a člověk otevřený novým nápadům, tak opravdu kývl!

Dílo Olgy Krykun v Růžovém salonku. (Foto: Miroslav Hodeček)

Budou vernisáže nějak propojeny s divadelními představeními, nebo půjde o nezávislé události?

Vernisáže budou probíhat vždy ve dnech, kdy se zároveň hraje. Naším cílem je vytvářet dobře komponované kulturní večery pro konkrétní cílové skupiny. Ale pokud se ptáš na to, zda budou výstavy přímo reagovat na následující představení, není to naším hlavním záměrem. Nicméně u první chystané výstavy tomu tak bylo. Náš provoz zahájila návrhářka Anna Tran, která připravila instalaci a performanci inspirovanou Shakespearovou Ofélií. Na ni navazovalo představení Hamleta v podání ostravského Divadla Petra Bezruče s mladým Josefem Trojanem v hlavní roli. Hezky se tím obě události propojily a vytvořily harmonický celek, což bylo záměrem.

Jaká bude frekvence?

Zatím čtyři až pět výstav za sezonu. Já bych chtěla časem i více a doufám, že Jirka opět kývne!

Zleva Veronika Hajdyla, manažerka značky Anna TRAN Paulina Maťová, performerka Natálie Motysová, návrhářka Anna Tran a Natálie Kollegová, autorka set designu. (Foto: M. Hodeček)

Co je k vidění na první výstavě a jak proběhla tvá premiéra v roli kurátorky a zároveň produkční?

Prvními vystavujícími autorkami jsou Anna Tran a Olga Krykun. Obě studovaly na pražské UMPRUM a ačkoli každá tvoří v jiném oboru, jejich práce se skvěle doplňují. Anna Tran je mladá česká návrhářka s vietnamskými kořeny, která si rychle vydobyla renomé na české módní scéně. Její modely pravidelně nosí celebrity a osobnosti z oblasti kultury. Olga Krykun, narozená v Oděse na Ukrajině, žila a studovala v České republice a v roce 2022 se stala laureátkou prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Anna Tran přijela s celým svým týmem, včetně talentované brand manažerky a fotografky Paulíny Maťové. Během vernisáže proběhla nejen performance, ale také moderovaná diskuse s tvůrkyněmi. Anna má unikátní přístup k tvorbě oděvů – spojuje ženskost a udržitelnost, což promítá do celého procesu vzniku každého kousku. Je velmi jemná a introvertví, před diváky o své tvorbě ještě nikdy nemluvila. Jsem ráda, že jsme zažili v Novém Jičíně takovou premiéru!

Co se týče mého podílu na výstavě, mám pocit, že vše plynulo překvapivě lehce a radostně, což mi dává jistotu, že jsem na správném místě. Mám štěstí na skvělý tým. Jiří Močička nese za projekt velkou část zodpovědnosti a i přesto z něj po celou dobu vyzařoval klid. Patří mu můj velký dík. Velkou oporou je i Alenka Ondřejová, která Růžovému salonku zajišťuje sociální sítě a PR, natáčí a společně s námi řeší problémy a strategii. Diváci reagovali velmi pozitivně, jsme zvědaví, jak bude v průběhu času náš počin hodnotit umělecká obec. Nečekala jsem, že se nám hned na začátku podaří získat na výstavu tak zvučná jména. Vzhledem k tomu, že celý koncept je mým dílem, cítím zodpovědnost za kvalitu. Nastavila jsem si vysokou laťku a doufám, že obstojím.

Natálie Motysová v modelu Anny Tran při performanci na motivy Shakespearovy Ofélie. (Foto: Miroslav Hodeček)

Mimo Ostravu je galerií s kvalitní výstavní dramaturgií současného umění poskrovnu a třeba v Novém Jičíně jakožto téměř třicetitisícovém městě není žádná… Máš ambici dostat projekt na mapu minimálně moravskoslezských galerií?

Naše ambice sahají ještě dál. Ráda bych, aby Růžový salonek našel své místo na galerijní mapě celé České republiky, a řekněme to otevřeně, klidně i Slovenska. Mimochodem, na Slovensku působí také skvělé návrhářky, na jejichž prezentaci v naší galerii pomýšlím.

Nebojíš se syndromu distance a nezájmu publika, které není zvyklé na tento typ kulturní produkce?

Jsem si dobře vědoma toho, že diváky, kteří k nám budou chodit naživo, si budeme muset pro tyto akce vychovat. Právě proto je v současné době naší prioritou oslovit publikum prostřednictvím sociálních sítí. Přestože jsme projekt zahájili teprve nedávno, už nyní se přes Instagram ozývají lidé, kteří nás objevili, jsou nadšeni naším konceptem a dokonce přijeli na vernisáž z Ostravy, Olomouce či ze vzdálenějšího Brna.

Malby Olgy Krykun. (Foto: Miroslav Hodeček)

Sama jsi studovala umění, konkrétně scénografii a malbu, co tě přivedlo k myšlence dělat kurátorku?

Díky studiu umění mám poměrně silný názor a vyhraněný vkus. Scénografie a divadelní prostředí mi daly schopnost uvažovat koncepčně. Na prezentaci umění, ať už jde o výstavu, či divadelní představení, mám proto vysoké nároky. Požaduji, aby dávala smysl, nebyla povrchní ani samoúčelná. Toto uvažování přirozeně vyústilo v touhu realizovat vlastní projekty.

Jsi matka čtyř dětí, což asi zcela jistě spolkne většinu času, ale čemu se věnuješ, když máš chvíli pro sebe a pro tvoření?

Někdy se směju, jakou směsici zájmů a talentů jsem dostala do vínku. Dřív jsem se trápila tím, že bych se měla soustředit jen na jednu oblast. Mám hrozně široký záběr napříč zdánlivě neslučitelnými obory. Později jsem zjistila, že se tento typ osobnosti nazývá multipotenciál, a pochopila jsem, že proti tomu nemusím bojovat. Tvořivost je mým výchozím nastavením a promítá se do všeho, co dělám. Mimo sféru umění a uměleckého managementu pracuji jako lektorka jógy, studuji fyzioterapii pro sportovní trenéry, ve folklorním souboru, kde také tančím, mám na starost malinký pěvecký sbor, pro který píšu hlasy a s kamarádkou oživuji písně z regionu. Šiju, dělám ilustrace, občas píšu články, vrátila jsem se k závěsné akrobacii, fascinuje mě botanika a tvorba zahrad, kamarádi mě přemlouvají, ať na jaře otevřu kurzy o zpracování divoce rostoucích bylin a jedlých plevelů… Dej mi něco, co můžu studovat a já se do toho s nadšením vrhám. Musím však zdůraznit, že čtyři děti máme s manželem společně (smích), péče o ně je týmové úsilí a prostor pro vlastní práci si poskytujeme rovnocenně. Naše partnerství vnímám jako životní výhru, za kterou jsem nesmírně vděčná.