Inscenace Otevírám oči na scéně Komůrka je působivou generační výpovědí

„Je to jakési proplouvání literárními texty. Hledání jejich možností a hranic. Vyhýbání se tradičnímu básnickému přednesu a objevování nových cest, kontrastů a protikladů. Chtě nechtě jde o zpověď nás, mladé generace, která má ve zvyku klást otázky jak banální, tak existenciální sobě svým milovaným, světu. Dožadujeme se odpovědí, i když víme, že možná žádná neexistuje. Proplouváme tak našimi životy plní otazníků, na které si nakonec budeme muset odpovědět sami.

Do inscenační předlohy pro čtyři herce, Beatrici Rycheckou, Dominiku Tulisovou, Adama Juráně a Lukáše Ručku, zahrnuly autorky scénáře texty mladých ostravských autorů Joy Ferfecké, Terezie Pekové, Alžběty Abi Norákové, Štěpána Žůrka, Matyáše Dunaje, Adama Kačmaříka, André Oszowského, Barbory Kalíkové, Emmy Chramostové a Barbory Zabořilové. O živý a velmi citlivý, hudebně zajímavý hudební doprovod (nejen) se stará kytarista Antonín Růžička.

Z inscenace Otevírám oči. (Foto: Maxim Bajza)

V prázdném černém hracím prostoru stojí uprostřed zadní stěny bílý rám dveří, u boční stěny čeká kytara opřená o zatím prázdnou židli. Přichází kytarista, začne hrát, rámem dveří projdou obě spoluscenáristky – režisérky a ve vzájemném dialogu s publikem vysvětlují genezi celého projektu.

Odejdou do hlediště, promění se světla a dveřním rámem vstupuje čtveřice účinkujících. Každý si nese středně velkou papírovou krabici. Když si na tyto krabice postupně čelem k publiku vedle sebe sedají, jeden z nich se proboří a spadne na záda. Kolektivní příběh hledání všeho, co souvisí s životem, začíná.

Z inscenace Otevírám oči. (Foto: Maxim Bajza)

Režie vede účinkující k expresivnímu a silně emocionálnímu projevu, který koresponduje s bouřlivým obdobím, patřícím k věku mezi šestnácti a více lety, kterým každý člověk musí projít, než se z něj stane zralá lidská osobnost. Hereckému projevu celé čtveřice nechybí energie, každý zvlášť v osobních výpovědích probouzí zejména v divácích přibližně stejného věku pocity sounáležitost a porozumění. Starší diváky v publiku vrací do chvil, kdy si stejné či podobné otázky pokládali sami sobě i svým nejbližším.

Z inscenace Otevírám oči. (Foto: Maxim Bajza)

V jednotlivých výstupech dojde jak na umělecký přednes, tak na dramatický dialog, nic z toho však nezavání konvencí. Publikum vidí významový pohyb těl, niternou výpověď beze slov skrze gesto a mimiku, mluvní projev je často rytmizovaný, objeví se i prvky voicebandu. V první části se převážně jedná o osobní lyriku a vztahy, ve druhé části se inscenace postupně dostává k výpovědi o současném světě, jak jej vidí a prožívá celý realizační tým.

Když v závěru zazní slova: „Tak kdo tedy jsem? Co s tím pocitem viny? Kdo jsem, abych o tom mluvil? Proč jsem zde?“, je zřejmé, že tato inscenace si zasluhuje reprízování. A to jak z estetických a divadelních důvodů, tak z hlavně z důvodů společenských.