Nemoc, smrt i nazí a otylí chlapi. Katarzyna Kozyra vyzývá v Domě umění k odhození růžových brýlí

Spolurodákům Katarzyna Kozyra ukázala vlastní nahotu v manetovské kompozici. Ovšem místo smyslné prostitutky předvedla nemocné tělo bez vlasů s Hodgkinovým lymfomem, což je zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin. Druh rakoviny, který postihuje hlavně mladší ročníky, Kozyra zrovna dostudovala Akademii výtvarných umění ve Varšavě. Ve špitále na onkologii ale prožívala bolest i za starší pacienty v terminálním stádiu, mnohé také zvěčnila.

Edouard Manet: Olympia. (Foto: archiv umělkyně)

Umírají staří, mladí, občas i děti. Umělkyně do své kompozice napřed chtěla umístit Magdu, pacientku se stejnou diagnózou, kterou potkala v nemocnici. Ta ovšem zemřela dříve, než scénický snímek stačila zrealizovat.

V Horní Lidči na Valašsku si v referendu, které doprovázelo zářijové krajské volby, voliči odhlasovali, že obec zastaví už rozestavěný projekt Domova seniorů. Odmítli stavbu pro důchodce v blízkosti školy mimo jiné proto, že prý děti budou konfrontovány se stářím, sanitkami a také pohřebními vozy. Referendum pak v druhé otázce odmítlo stavbu Domova seniorů dokonce i kdekoliv jinde ve vesnici.

Nadpoloviční většina voličů, konkrétně šlo zhruba o 400 obyvatel Horní Lidče, se tak rozhodla popřít existenci stáří, nemocí, utrpení, umírání i odchodu na věčnost. Bláznivé, ale v roce 2024 nikoli nemožné. Zřejmě i s pomocí virtuální reality, facebookových sociálních bublin, hoaxů, lživých statusů, polopravd, spikleneckých teorií a dalších „výdobytků“ moderních komunikačních prostředků Valaši u slovenských hranic uvěřili v nějaký elixír mládí a zubatou kmotru se pokusili vyhnat z vesnice. Že je to marné počínání, ale jednou zjistí každý z nich…

Katarzyna Kozyra: Olympia. (Foto: GVUO)

V kontextu se závazným rozhodnutím referenda v Horní Lidči je najednou pochopitelnější i odpor polských „milovníků umění“ proti triptychu (tři velkoformátové fotografie plus video) Olympia v roce 1996, za který byla tvrdě plísněna Katarzyna Kozyra. Vidláctví a snobství má k sobě až překvapivě blízko.

Život je bolestný, často až nesnesitelně, tep doby ale temné tóny neustále přemalovává do křiklavých barev. Dělají to jednotliví politici i celé státní systémy, je to cíl velkého byznysu ale i ideologií, které nakonec proniknou až do těch nejodlehlejších škol někde v „Horní Dolní“. Ale učitelé, kteří jim podlehnou, by asi měli pověsit kantořinu na hřebík, neboť sousedství základní školy a domova důchodců není ničím nebezpečným. Naopak. Už malí školáci by měli vědět, že smrt je součástí lidského údělu, podobně jako dětem vysvětloval konečnost života valašský kazatel Jan Karafiát v geniálních Broučcích.

Katarzyna Kozyra (1963) je odmítána často, i když zatím především ve střední a východní Evropě. V Polsku vadí nejen pobouřeným snobům z galerií, ale ještě více katolickému kléru a konzervativním politickým silám, například kolem strany Právo a spravedlnost. „Prší na mě urážky,“ napsal po vystavení Olympie malíř Édouard Manet básníkovi Charlesi Baudelairovi. Také Katarzyna Kozyra musí čelit podobným dešťům a někdy dokonce i průtržím mračen. Její dílo Lou Salomé bylo třeba vykázáno z Národního muzea ve Varšavě.

Skandál způsobila už její diplomová práce Pyramida zvířat z roku 1993, což byla doslovná ilustrace slavné pohádky Brémští muzikanti z pera bratří Grimmů. A ta začíná obdobně, jako by ji napsali voliči z Horní Lidče: „Byl jednou jeden muž a ten měl osla, který mu dlouhá léta sloužil a nosil pytle zrní do mlýna, ale nyní mu síly pomalu docházely, za krátko žádnou práci nesvede, a tak jeho pán pomýšlel na to, že ho nechá utratit.“

Katarzyna Kozyra: Pyramida zvířat. (Foto: archiv umělkyně)

Jenže Grimmové se zavedenému řádu vzepřeli se stejnou kuráží jak Manet či Kozyra: „To se ale oslovi pranic nezamlouvalo, do klobás se mu ještě nechtělo, a tak utekl a vydal se do města Brémy, že se tam stane muzikantem.“ Dále už to znáte, zvířata na útěků si našla loupežnickou chaloupku a šťastně tam dožila.

Katarzyna Kozyra vytvořila sousoší vycpaných savců a postavila na sebe koně, psa, kočku a kohouta. Nebyly to ovšem ledajaké vycpaniny, umělkyně napřed sama koupila „vysloužilá“ zvířata, nechala je utratit a preparovat, celý proces přitom pečlivě dokumentovala. Paradoxně pak musela čelit útokům od ochránců zvířat, vegetariánů i masožroutů, nikomu se nelíbila nahota téhle verze slavné pohádky.

Dílo Katarzyny Kozyry. (Foto: GVUO)

Polská umělkyně světového významu se v Ostravě představila už loni, v městské galerii PLATO v rámci kolektivního projektu Měli nás za živé a prchali s křikem. Kozyra ostravské návštěvníky zavedla do filmové země trpaslic, které na plátně představovaly reálné osoby s poruchami růstu (nanismus, trpaslictví). Prostřednictvím gigantických hub ovšem mezi trpaslice pronikli tři vetřelci připomínající Sněhurku, královnu a jakéhosi pyšného umělce. Host do domu, bůh do domu. Domorodkyně ale přílišnou odlišnost jinak zcela neškodných hostů záhy vyhodnotily negativně a podezřívaly je úplně ze všeho. A nakonec dva z nich brutálně ubily sekerami, byť Sněhurku jen svázaly provazy…

Všichni to napřed mysleli dobře, ale pyšný umělec příliš dlouho spal, zatímco trpaslice pracovaly. A to byla jedna z příčin, proč vetřelce rozsekat na fašírku. Královna zase byla králem, změnu pohlaví „gnómky“ zjistily výzkumem na toaletách. Každá odlišnost se měnila v důvod k radikálnímu řešení. Podobně jako v politice a mezinárodních vztazích.

Papaláši z Kremlu se už také na počátku roku 2022 nemohli dívat, jak to Ukrajince stále více táhne do Bruselu namísto do Moskvy. Tak se Rusové ozbrojili sekerami a začali Ukrajincům utínat údy. Dohromady na obou stranách konfliktu už podle různých odhadů mohlo zahynout na milion lidí, takový je třeba úsudek ukrajinského galeristy a nedávno i kandidáta na ministra kultury Pavlo Gudimova.

Dílo Katarzyny Kozyry. (Foto: GVUO)

Kozyra je angažovaná umělkyně. Ostrou jehlou píchá do politických i společenských tabu, což jsou spojité nádoby. Manet odmítl namalovat další romantický akt, Kozyra po více než sto letech odvrhla i Manetovu smyslnost. Nahota je běžnou součástí nemocnic, na onkologickém oddělení vyprchá veškeré erotično. Ale měli by to vědět i lidé, kterým se zhoubná onemocnění vyhýbají.

Polskou umělkyni vyzval kulturní deník Ostravan.cz k výběru tří děl z aktuální výstavy v Domě umění, které se měla pokusit spontánně interpretovat. To už je jakási tradice, pokud jde o reflexi výstav v Domě umění. Zadání je to otevřené, umělec může představit nejmilovanější objekt, nicméně i výjev spojený s něčím hodně drásavým. Libé i nelibé pocity svázané se vznikem díla. Radost i bolest, osvobozující i mučivou tvorbu.

Katarzyna Kozyra u Olympie. (Foto: Ivan Mottýl)

I Katarzyna Kozyra napřed nad takovou selekcí váhá. Pak si ale vybírá Olympii, konkrétně manetovskou část triptychu s černoškou u nemocniční postele. Její výklad je ale stručný, bez velkých proslovů nad odkazem schovaným v díle. Na Maneta ani nedojde. „Vlastně teď nejsem schopna říct, jestli mám tohle dílo ráda, anebo ho nemám ráda,“ zamyslí se. „Asi to není podstatné, protože ho především chápu velmi osobně.“ Tehdy nevěděla, zda zhoubnou nemoc vůbec přežije. „A tak pro mě bylo strašně důležité jít s tou rakovinou ven. Nestydět se, a ukázat ji.“ A do scény zakomponovala i vycpaného kocoura z již připomínané instalace Pyramida zvířat.

A mohl tenhle odvážný tvůrčí počin nějak napomoci i s léčbou samotné nemoci? Umělkyně se na chvíli odmlčí, asi to není úplně vhodný dotaz. „Ale ano, myslím, že nějakým způsobem ano,“ prohlásí nakonec. „Určitě jsem se takto od nemoci nějakým způsobem distancovala, a ten odstup byl pro mě hodně důležitý.“

Katarzyna Kozyra: Hledání Ježíše. (Foto: GVUO)

Další dílo, které Katarzyna Kozyra vybere, se jmenuje Hledání Ježíše. „Na tomhle rozsáhlém projektu jsem dělala při svých návštěvách Jeruzaléma sedm nebo osm let. Je to třicet rozhovorů s lidmi, které postihl takzvaný jeruzalémský syndrom. Jednoduše řečeno, považují se za Ježíše či jiné biblické postavy Nového i Starého zákona, samozřejmě i za Mesiáše. Pod dojmem celého toho nábožensko-historického balastu v Jeruzalémě najednou začnou slyšet hlasy, že oni jsou těmi vyvolenými,“ vypráví u videoinstalace.

Svým způsobem jde o unikátní dokumenty, jak se člověk může proměnit v boha. A v důsledku jsou to pak i bolestně groteskní příspěvky k náboženskému tmářství 21. století, kdy velká část lidstva navzdory všem vědeckým poznatkům stále věří v jakési božské síly. A ještě kvůli nim vede bratrovražedné války.

Katarzyna Kozyra u díla Hledání Ježíše. (Foto: I. Motýl)

Třetí dílo, na které chce Katarzyna Kozyra upozornit, si pohrává s někdejším fenoménem kastrátů v historii operní hudby. „Video s názvem Kastrát je asi moje scénicky nejsložitější dílo, na kterém jsme dělala šest let,“ vypráví u plátna. Je to vlastně výpravný film natáčený v jednom soukromém divadle v italské Boloni. „Protože v Boloni působil poslední proslulý kastrát Farinelli, který byl kvůli svému krásnému hlasu vykastrován asi v sedmi letech,“ říká tvůrkyně.

Časově se pohybujeme v 18. století a v té době bylo zakázáno účinkování žen na jevišti. Proto byli vybraní chlapci s krásným hlasem již v útlém věku kastrováni, aby se zastavil jejich hlasový vývoj, popřela se mutace a zůstal zachován nadprůměrný hlasový rozsah.

Katarzyna Kozyra: Kastrát. (Foto: Ivan Mottýl)

„Největší radost při vzniku filmu jsem prožila při samotné kastraci,“ vzpomíná Kozyra a popisuje výjev, kdy na jevišti přišla během absurdně bizarní scény o gumová varlata a následně i o celý penis. Šmiknutím nůžek. V průběhu celých šesti let, co realizovala film, také chodila na hodiny operního zpěvu, aby se kastrátům přiblížila duchovně. Morbidně poetický a zároveň až surrealistický snímek udržuje diváky v Domě umění v podobném napětí jako výše popisovaný film o vraždících trpaslicích.

Umělkyně otvírá tajné komnaty lidských duší a její terapeutické postupy řadu návštěvníků osvobozují, jiné ale také pobuřují. Bez tvůrčí svobody ovšem nelze realizovat ani politickou svobodu, takže některé výstavy v dějinách umění se staly i specifickým měřidlem, v jaké kondici je demokracie. Takový byl Pařížský salon v roce 1865, ale podobně zkouší společnost i Katarzyna Kozyra v novém miléniu.

Republika právě zažila krajské volby a před vernisáží polské umělkyně jsem v krajské Galerii výtvarného umění (Domu umění) zažil v kuloárech také jisté pnutí. Diskutovalo se třeba nad tím, jestli může novou lokální politickou moc něčím urazit i umělkyně Katarzyna Kozyra. Může. I v České republice lze šrouby demokracii či lidských práv různě utahovat či povolovat. Záleží, kdo má v ruce klíč.

Dílo Katarzyny Kozyry. (Foto: GVUO)

Dokud ovšem v erárních galeriích vystavují lidé jako Katarzyna Kozyra, je to i pozitivní údaj z politického barometru, že stát ještě pořád ctí tvůrčí svobodu. Jakmile erár začne podobné umělce z výstavních síní vyhánět, začneme se nebezpečně přibližovat Polsku v éře Jarosława Kaczyńského, Orbánovu Maďarsko nebo Ficově Slovensku.

Na Slovensku třeba nynější ministryně kultury Martina Šimkovičová prosazuje „tradiční slovenskou kulturu“ a vyzývá reprezentanty „liberálně-progresivistického spektra“, aby přestali dělat „ostudu slovenské kultuře“. Případná výstava Katarzyny Kozyry ve státní Slovenské národní galerii je v tuto chvíli nemyslitelná.

Mužské lázně Kataryzyny Kozyry. (Foto: GVUO)

I Česká republika ale drtivým vítězstvím populistů v krajských volbách ukázala, kam chce směřovat většinový volič ve sněmovních volbách v roce 2024. A bohužel, takzvaná „normalizace kultury“, která je v postsovětském bloku stále aktuálním tématem, se dá zrealizovat hodně rychle, jak nyní dokazují Slováci. V žádné zemi přitom normalizátoři nebudou nakloněni například tomu, když umělkyně zkoumá ego, sexualitu a vůbec chování mužů ve veřejných mužských lázních. I s detailními záběry otylých těl, povislých varlat a svraštělých šourků, jak to nyní Katarzyna Kozyra předvádí v díle Mužské lázně v ostravském Domě umění.

Mužské lázně Katarzyny Kozyry. (Foto: GVUO)

Umělkyně přitom v lázeňském videu pouze bojuje s růžovými brýlemi, zažitými konvencemi, pseudomorálkou a vůbec alibismem. Proč se nepodívat, jak vypadá průměrný chlap v Adamových šatech? Není to nic odpudivého, je to pouze skutečnost. A umělec má právo chtít po společnosti, aby přijala nahotu a smrt alespoň v galerii, když už to nejde v reálném životě. Ale to už jsme opět v Horní Lidči…

*
Katarzyna Kozyra: Být někým, kým (ne)jsem / Being Somebody Who You Are (Not). Kurátorka: Nina Hobgarska. Grafický design: Katarína Jamrišková. Výstava v ostravském Domě umění (GVUO) potrvá do 5. ledna 2025.