Studánka, co nikdy nelže: Bílé inferno Ivy Bittové a Vladimíra Václavka vzplanulo v Opavě

Když v roce 1997 vyšlo Bílé inferno, bylo mi šestnáct, na kytaru jsem uměl pár akordů a tato deska na mne zapůsobila jako dokonalé zjevení. Svou originální koncepcí provokovala fantazii a přivedla mne k dalším samostatným projektům Bittové a Václavka a zejména k pochopení, že hudba nemusí být jen konvenční a jednotvárná záležitost, kterou servírují mainstreamová média. Že je tady neokázalá, magická a vzrušující cesta, která má mnohem poutavější průběh a vede k podstatným tématům a myšlenkám.

Iva Bittová a Vladimír Václavek v Opavě. (Foto: Aleš Honus)

Bílé inferno získalo hned po svém vydání pozitivní ohlasy veřejnosti i odborné kritiky. Čas ukázal, že album má nehasnoucí energii, která s přibývajícími léty neslábne. V anketě třiačtyřiceti předních publicistů o Desku desek deváté dekády, kterou zveřejnil Rock & Pop v roce 2000, skončilo Bílé inferno na čtvrtém místě. Předběhly jí jen alba kapel Mňága a Žďorp (Made in Valmez), Vltava (Marx Engels Beatles) a Petr Skoumal (Poločas rozpadu). Bílé inferno rovněž zvítězilo v anketě o nejlepší album prvních třiceti let vydavatelství Indies. Kdo má trochu ponětí, jak kvalitní a multižánrovou hudbu toto unikátní vydavatelství pokrývalo a stále pod pozměněnou hlavičkou prezentuje, tuší, že jde o mimořádnou poctu.

Iva Bittová v Opavě. (Foto: Aleš Honus)

Zkuste si představit tlumeně nasvícený interiér kostela sv. Václava, se všemi barevnými freskami a majestátní klenbou. Když se do prostoru vnořily písně Bílého inferna, znělo to, jako by tam patřily odjakživa. Uspávanka geniálního básníka Jana Skácela s neodmyslitelnými interjekcemi chřestítka a rozprašovače v rukou Bittové, Sirka v louži a Sto let s rytmickými anomáliemi Václavka, které zněly i v devíti-osminovém taktu jako dětské a srozumitelné zaříkadlo. Zazněla i Kdoule na text Bohuslava Reynka, jehož básnická stopa je na Bílém infernu otištěna rovnou pětkrát. Nechyběl ani Zelený víneček s nepolapitelnými houslovými improvizacemi a Chury Churuj na slova Bittové, který vznikl po tragickém odchodu její kamarádky. „Tak to z mé duše nějak vylétlo“, svěřila se zpěvačka a houslistka o své skromné textařské tvorbě.

Iva Bittová v Opavě. (Foto: Aleš Honus)

Bílé inferno nezaznělo sice celé, ani v pořadí uvedeném na dvojalbu, ale nebylo to nijak na škodu. Další písně se hodily do kontextu, ať už se jednalo o  Tichý pláč na text Karla Davida nebo jiné písně. Jako poslední na koncertě zazněl Zvon na slova Vladimíra Václavka, který je na nahrávce předposlední položkou (album uzavírá folklorně stylizovaná prskavka Huljet). Publikum sice vytleskalo ještě přídavek, ale Bittová s Václavkem už nástroje do rukou nevzali. Jen se prošli mezi uličkami a společně s lidmi si zazpívali lidovou píseň Dobrú noc, má milá. Křehká chvíle vzájemného souznění, která dala koncertu něžnou a pokornou tečku.

Iva Bittová a Vladimír Václavek v Opavě. (Foto: Aleš Honus)

Koncert Ivy Bittové a Vladimíra Václavka se nemohl odehrát na jiném místě a v jiném okamžiku. Tak to prostě mělo být. Trochu mě jen mrzí problémy se zvukem, které zejména v poslední písni interpretům komplikovaly život. Uměl bych si představit také méně světla a prostor více ponořený do tmy, aby se ještě víc rozzářilo vnitřní světlo, které proudilo z obou umělců a bílé svíce, umístěné na pódiu.

Iva Bittová v Opavě. (Foto: Aleš Honus)

Během koncertu jsem se několikrát vrátil do minulosti a vzpomínal na dávné zážitky s Bílým infernem. Tehdy jsem byl okouzlen a šokován. Tentokrát mne provázela nostalgie a zkušenost. Jak to asi dopadne příště, jestli nějaké bude? Za pouhé tři roky oslaví Bílé inferno třicet let od svého vzniku a je to nepochybně důvod k další „reinkarnaci“ této spektakulární desky. Možná, že si takové jubileum zaslouží i kompletní uvedení alba včetně perkusí a příslušných aranží v rukou hostů. Bílé inferno je fenomén, který existuje nezávisle na plynutí let. Jakoby svou hudební a textovou integritou naznačovalo, že čas je klamná představa a vše se odehrává pouze „teď.“

Iva Bittová v Opavě. (Foto: Aleš Honus)

Bílé inferno je neustále čerstvé jako voda v prameni. Vzniklo v nebývale šťastné konstelaci dvou výrazných osobností, které neplují na povrchu a umí spojit rozměry času a prostoru s pronikavě hlubokou i hravou výpovědí o životě i smrti. Být průsečíkem minulosti a budoucnosti je vzácný dar, který může pomoct těm, kteří tu jsou, i těm, kteří teprve přijdou.