Konec znamená nový začátek. Velkolepé Rekviem Antonína Dvořáka uzavřelo Svatováclavský hudební festival

Antonín Dvořák začal psát své nejhlubší dílo na nový rok 1890. Takřka v protikladu k fantastickému mezinárodnímu ohlasu si skladatel vybral vokálně instrumentální formu mše za zemřelé jako hlubokou meditaci nad otázkou života a smrti. O čem to svědčí? Dvořák si byl vědom pomíjivosti života, přesto své Rekviem nepsal toliko jako nářek nad marností a ohraničením lidského bytí. Kromě existenciální tíhy je totiž jeho dílo plné duchovní naděje a lásky, která přesahuje pozemský čas.

Závěrečný koncert SHF. (Foto: Ivan Korč)

Svatováclavský hudební festival je pověstný promyšlenou dramaturgií svých koncertů, což se týká nejen tohoto konkrétního programu, ale také pečlivě volených interpretů. Tentokrát nad kolosální více než půldruhé hodiny dlouhou skladbou spojili síly Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Slovenský filharmonický sbor a sólisté Kateřina Kněžíková, Markéta Cukrová, Jaroslav Březina a František Zahradníček. Koncert se konal v ostravské katedrále Božského Spasitele.

Dvořákovo Rekviem v podání výše uvedených interpretů zapůsobilo jako hojivý balzám. Filharmonie Bohuslava Martinů pod taktovkou Roberta Kružíka hrála soustředěně a vnímavě od úvodního oddílu, hudebně zobrazujícího den posledního soudu. Nádherně vyzněly zejména dřevěné dechové nástroje, které v Rekviem hrají významnou roli. Pochvalnou zmínku si zaslouží také žesťové nástroje, temně zešeřelé smyčce a neúprosně tepající perkuse. Symbolický hudební motiv o čtyřech stísněných tónech se postupně rozezněl v orchestru, sboru i sólových číslech jako neodbytné memento. Jako holý a strohý fakt, před kterým nelze utéct. Ale je třeba utíkat?

Dirigent Robert Kružík. (Foto: Ivan Korč)

Koncepce dirigenta Roberta Kružíka dala jasně najevo, že není kam spěchat. Zohlednila především symbolickou rovinu díla, která se prostírá v harmonii i charakteru melodiky. Tempově a dynamicky se provedení neslo v poklidném mystickém duchu, jakoby se zpomalil čas a vyklenul prostor. Nechyběly ani nápadité kontrasty, které v sekvenci Den hněvu připomínaly hudební kulisy smrtonosné války… Tóny plné hrozby však nikdy nepřekročily únosnou mez napětí a byly ztvárněny dramaticky, leč bez přehnané pompéznosti.

Kružíkovo promyšlené vedení se zrcadlilo i v bezvadné integritě jednotlivých složek. Slovenský filharmonický sbor vzorně připravený dirigentem Rozehnalem podal výkon srovnatelný s dlouholetým rezidenčním tělesem tohoto festivalu, kterým je Český filharmonický sbor Brno. Slovenští sboristé dokázali svým zaníceným pojetím vystihnout tajemnou atmosféru díla. Učinili tak mnohotvárnou dynamikou a působivými zvukovými efekty, kterým nechyběly emoce strachu či naděje.

Kateřina Kněžíková. (Foto: Ivan Korč)

Velice šťastně se nad provedením sešel také čtyřlístek pěveckých sólistů. Soprán Kateřiny Kněžíkové dozrál k nejzásadnějším duchovním dílům plně okrouhlou barvou a schopností dramatické výstavby. Její výkon byl plný naléhavosti, něhy a osobního zaujetí. Nechyběla ani upřímná fascinace krásou hudby a přesvědčivá intonace. Kněžíková se vtělila do Dvořákovy hudby s veškerou vzletností a vroucností svého probarveného hlasu.

Výborně si vedla taktéž mezzosopranistka Markéta Cukrová, jejíž vznešený vokál vyhověl charakteru díla naprosto dokonale. Cukrová zpívala s plnou vážností a pochopením obsahu díla. Její noblesní výslovnost a duchaplné hudební fráze prozradily zkušenosti a přesný úsudek, přesto v jejím provedení nechybělo okouzlení krásou hudby, kterou nelze racionálně pochopit.

Markéta Cukrová. (Foto: Ivan Korč)

Pozadu nezůstal ani tenorista Jaroslav Březina, na jehož podání byla místy znát drobná únava z předešlé produkce. Přesto se i tento interpret dokázal brzy zorientovat a najít s ostatními sólisty souznění. Sestavu sólových pěvců uzavíral František Zahradníček, jehož poddajný a smyslově bohatý bas znamenitě korespondoval s rostoucí luminiscencí Dvořákovy hudby.

Rekviem ve vyváženém, neokázalém a vášnivém podání všech účinkujících bylo smysluplnou tečkou za mimořádně přínosným festivalem. Bylo řečeno, že to nebyla tečka poslední. Podobně Antonín Dvořák ve svém Rekviem dal najevo, že poslední tečka může být vlastně přímkou, vedoucí tam, kam zamířila jeho vyrovnaná a smířená duše.