Selský koncept Filipa Nádvorníka a Petra Švolby v porubské Galerii Dukla

Můžeme si v současné době dovolit žít život nekomplikovaným způsobem, v němž by figurovala těžká fyzická práce na venkově, starost o zvířata a hluboký spánek? Dva umělci, sochař Petr Švolba a malíř Filip Nádvorník, si to dovolili a nejen že tento kontext žijí, přirozeně ho vnášejí do své umělecké tvorby. Tato přímá vazba má několik pozitivních rozměrů, je autentická, tím pádem pravdivá, nenucenost hledání námětů přináší lehkost a v neposlední řadě se objevuje i vtip.

V Dukle tak vznikla instalace dvou lidí, kteří nemají umění postaveno na piedestalu a více se lopotí životem než tvořením. Každopádně výstava dokazuje, že jejich umělecké cítění i tvorba jsou kvalitní a stojí za to v ní pokračovat.

V prvé řadě, obsazení vitrín galerie je opravdu bravurně zvládnuto. Ani jeden z autorů si sveřepě neuzurpuje pozornost. Vyváženost prezentovaných materií dvou upachtěných mladých chlapíků z venkova vlastně působí nadmíru křehce a umně, dialog není násilný, nucený, ani nesourodý. Byl jsem až překvapen, jaké harmonie byli schopni, a líbí se mi, že aktéry tohoto projektu jsou právě dva mladí muži, kteří spolu nikdy nespolupracovali, věkově je dělí jedno desetiletí a nelze ani říct, že by to byli blízcí přátelé. Přesto jejich spolupráce vyznívá moudře a nápaditě.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Silnou devízou výstavy jsou právě kompozice, kdy Nádvorníkova malířská plátna doprovází Švolba materiálovými instalacemi a sochařskými objekty, které buď témata obrazů rozvíjejí, nebo nabízejí významové posuny. Prolínající se pasáže jsou pak vystřídány vitrínami, v nichž se autoři prezentují solitérně. I tento rytmus je dobře vyvážený. Autonomní jazyk jednotlivých aktérů pak zklidňuje celek a nabízí individuální tvůrčí cesty.

Dobrá je i vyváženost velkých a malých měřítek a hustota obsazení prostor jednotlivých vitrín. Instalaci tak hodnotím na výbornou. Občerstvující je také všudypřítomný humor, který umělcům umožňuje zmírnit případný pád do patosu a klišé ekologického aktivismu. Chlebové uši transportní bedny, plátno zasazené do hradby z balíků slámy nebo do kolečka s hlínou, z níž dokonce vyrůstají živé houby, zkratkovité figurální kresby, ale i utilitární konstrukční materiály a detaily utvářejí odlehčené pole vnímání.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Filip Nádvorník se před lety odstěhoval se svou partnerkou na venkov do podhůří Jeseníků, kde začali farmařit. Tohle paradigma nejenže začal žít, ale propsal ho i do své malířské tvorby. Z jeho insitní estetiky vyvěrají inspirace gotickou a protorenesanční malbou, má také rád reduktivně stylizované polohy mexického komunistického malíře Diega Rivery (1886-1957) a blízky je mu i slezský malíř a sedlák Paul Gebauer (1888-1951). Žádné doslovné formální citace zmíněných autorů či historických směrů ale v jeho díle nenajdeme. Malíř si našel zcela vlastní vizuální výpověď, která je stejně robustní, jako je samotný život, a tedy i předloha jeho maleb.

Zatímco sociální meziválečná tvorba komunikovala náměty práce v kontextu určité surovosti spojené s těžkým údělem pracujících, jak to známe třeba z obrazů Viléma Wünscheho, Valentina Držkovice či Ferdiše Duši, socialistický realismus zase konstruoval obraz heroizované práce. Nádvorníkova estetika má zcela jiný charakter, cítíme v ní až naivní lásku k tomuto životu, který jde proti současnému světu depresí vyvolávaných závislostmi na sociálních sítích, environmentálnímu žalu nebo paradigmatu věčného růstu a s ním spojené workoholické sebedestrukce.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Postarat se o býčka, postavit ohradu, nakrmit drůbež, zorat pole, sklidit úrodu nebo podřezat ovci, abych se najedl. To je kontext, který vrací životu důvěryhodnost a staví ho zpět na zem. Nádvorníkovy obrazy tento feeling přinášejí. Přesto nejsou nijak vůči světu zmítaným internetem a šířením lživých zpráv kritické. Jsou zkrátka svébytně ryzí, a jak již bylo zmíněno výše, nevyhýbají se nadsázce.

Třeba plátno znázorňující sedícího znaveného sedláka na malotraktoru, odmítajícího gestem zdviženého prostředníčku pomocnou ruku řidiče velkého moderního traktoru. Vtipná glosa o udržitelnosti venkova v konfrontaci s brutální průmyslovou proměnou zemědělské krajiny ničené těžkými výkonnými stroji.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: archiv autora)

Druhý z aktérů výstavy, sochař Petr Švolba, rád intervenuje do městské i přírodní krajiny, kde vnáší cizorodé, někdy ovšem zcela nenápadné prvky. V jedné z vitrín nalezneme opuštěné boty, evokující v celkovém kontextu výstavy gumáky nebo pracovní boty, tiché memento skončené práce. Švolba často zpracovává motiv domu s tradiční sedlovou střechou a ani v Dukle se tomuto motivu nevyhýbá.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: Tomáš Knoflíček)

V jiné vitríně nainstaloval vertikální věž složenou ze tří takovýchto tradičně pojatých objektů–domů. Na jejím vrcholu je pak projektorem nasimulován obraz paneláku promítaný na bílý kvádr. Tady již cítíme latentní kritiku civilizace, která dlouhý vývoj života v domech nahradila prostředím betonových sídlišť na konci dvacátého století a radikálně tím pohřbila tradiční bydlení.

Z výstavy v Galerii Dukla. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Transportní bednu na převoz uměleckých děl, z níž po stranách vyrůstají chleby, pak čtu jako vtipnou poznámku k transformaci životů obou umělců, kdy nad samotným uměním, provázeným ještě nedávno mladistvými a nezatíženými intelektuálními spekulacemi a představami o životě umělce, začala dominovat nutnost vydělat si na chleba prací nebo dokonce umění si chléb vlastnoručně upéct. Figurální stafáž ve Švolbově samostatné vitríně pak rozvíjí téma samoty a bilance. Život na venkově, nekonečná práce, izolace a často existenční boj nutně vedou k usebrání a introspekci a zcela jistě může na člověka tu a tam padat těžká deka smutku.

*

Filip Nádvorník a Petr Švolba: Denní chleba. Kurátor: Hynek Chmelař. Výstava je k vidění v Galerii Dukla v Ostravě-Porubě od 10. září do 8. listopadu 2024.