Jiří Vodička a jeho The Trio: Takto zní hudební absolutno

Dobrý interpret se pozná podle toho, že přistupuje k hudební skladbě s radostí, respektem a pokorou. Když se k tomu přidá i vlastní úsudek, něco se stane: Ti, co poslouchají, začnou rozumět tomu, jak to myslíte a co prožíváte. Něco podobného se dá zažít pouze na živém koncertě. Stává se to zřídka, ale tentokrát se to přihodilo.

Karty byly rozdány naprosto férově, ačkoli každý z interpretů má naprosto jiné podmínky a možnosti. Vodička je nezkrotný bouřlivák, který se umí pro muziku bezezbytku rozdat. V jeho osobním podání se nachází charisma s intenzitou vulkánu, naštěstí se i on dokáže krotit a ctít rytířské pravidlo jeden za všechny, všichni za jednoho. Kasík působí jako introvertní duchaplný „architekt“, jehož barevné a rytmické hudební cítění vytváří fantastické podloží pro další hudební vrstvy. Málokdo ovládá klavír s tak citlivou a vynalézavou témbrovou a dynamickou škálou jako tento znamenitý pianista. Violoncello v podání Václava Petra okouzluje především nádhernou kantilénou s úchvatným vibratem, které se spojuje s houslemi v ideálním poměru.

Martin Kasík a Václav Petr. (Foto: Ivan Korč)

Pod hlavičkou lapidárního názvu The Trio jsou tři muzikanti, kteří hrají proto, že je to spolu baví. Jakékoli škatulky dokážou hodit za hlavu, protože v hudbě žádné předsudky (ty jsou pouze ve vaší mysli) neexistují. Bylo to zřejmé od úvodní skladby Antonína Dvořáka s názvem Klid pro violoncello a klavír, kterou rozezněli violoncellista Václav Petr a klavírista Martin Kasík.

Stávalo se nezřídka, že Dvořák svou starší skladbu upravil pro jiné obsazení. Podobný osud potkal i pátou část ze šestidílného cyklu pro čtyřruční klavír Ze Šumavy op. 68 s názvem Klid. V podání Václava Petra vyzněla jako doširoka rozezpívaná melodie plná smírné reflexe a pokojné meditace. Dvořák svou úpravu napsal na samém konci roku 1891 a půvab této skladby v senzitivní interpretaci obou interpretů byl umírněným a sofistikovaným začátkem.

Jiří Vodička. (Foto: Ivan Korč)

V dalším díle se za doprovodu Martina Kasíka představil houslista Jiří Vodička. Sonáta pro housle a klavír je v pořadí třetí skladbou Leoše Janáčka pro konkrétní obsazení, jelikož první a druhá sonáta se bohužel nedochovaly. Kompozice vznikla v letech 1913 až 1921, kdy svět na prahu 20. století tvrdě pocítil destruktivní zmar 1. světové války. Vodička vystihnul vzrušený a nervní charakter díla emotivní hrou a energickými gesty. Napětí a úzkostný výraz první věty se odrážely v jeho přesných a hbitých figurách. Baladická druhá věta pohladila uši: Vodička neskrýval její romantické prvky a vnímal všechny nostalgická reminiscence na staré časy. Také ve finální větě houslista našel optimální výrazové prostředky, které jeho houslím dodaly ideálně vzdorovivý a vzrušující zvuk.

Společně se The Trio představilo v Bergerettes pro housle, violoncello a klavír od Bohuslava Martinů. Jedná se další dílo, které vzniklo na počátku válečného konfliktu. V dobové atmosféře obavou o budoucnost a svobodu Evropy jsou Bergerettes výrazem touhy po duševní pohodě a psychické rovnováze. Rozevlátým a nespoutaným závanem normálních časů v mezní situaci, kam se podít. Pánové si dali záležet na tom, aby tato průzračná hudební „prskavka“ vyzněla vrstevnatě, nevázaně a s bezprostřední hravostí. Ve své kreativní interpretaci nezapomněli ani na působivé harmonické obraty, které posouvají vyznění kompozice až do současnosti. Martinů zachytil ve svých Bergerettes věčně svěží kouzlo plné svobody a podání všech interpretů nevneslo ani stín pochybností, že by tomu mělo být jinak.

Martin Kasík. (Foto: Ivan Korč)

Po přestávce zaznělo Klavírní trio g moll Bedřicha Smetany. Jedna z nejsilnějších komorních skladeb vůbec vznikla v podmínkách osobní tragédie. 6. září roku 1855 zemřela skladatelova čtyřletá dcerka Bedřiška na spálu. Nebyla to první ani poslední ztráta, která Smetanovy stihla: už rok předtím zemřela malá Jelčinka a o rok později pak Kateřina. Žádné dítě však nebylo oplakáváno tak bolestně jako právě Bedřiška. Deník paní Smetanové je velkou měrou věnován právě jí a po jejím skonu je provázen jizvou nevyléčitelné melancholie. Interpretace všech tří umělců se vcítila do temně pulzujícího, světélkujícího a strhujícího proudu hudby s fantastickým smyslem pro balanci dramatických a poetických pasáží. Jejich pojetí bezezbytku vyjádřilo bytostně prožité pocity zmaru, bezelstnou důvěřivost dětské mysli i poznání, že se všechny hrůzy prostě musí přečkat. Žít se totiž musí i v tom průšvihu, jak jednou napsal skvělý český básník Emil Juliš.

Jiří Vodička. (Foto: Ivan Korč)

The Trio nezapomnělo ani na vhodně situované přídavky. Nejprve zazněla Elegie Josefa Suka. Formátem nevelké dílo potvrdilo, že síla není otázka velikosti, ale plnosti a hloubky. Následovala rychlá taneční část z Multikulturní suity vynikajícího současného českého skladatele Romana Haase stylizovaná jako divoký čardáš. Odvázaný závěr ukázal, že The Trio nekastuje a dokáže zahrát i hudbu s neofolklorním nábojem a přímočarým tahem na posluchače.

Vážná hudba je nepochybně  především velmi seriózní záležitost a interpretačně patří k nejobtížnějším žánrům reprodukčního umění. Je skvělé, když zní i přes veškerá úskalí snadno a lehce. Občas se trochu zapomíná, že je to stále a především hudba plná obrovských emocí a jako taková by měla být hrána a prezentována. Pánové Jiří Vodička, Václav Petr a Martin Kasík to dobře vědí a jejich ztvárnění nechybělo vůbec nic.

Tohle nebyl běžný koncert klasické hudby. Tohle bylo hudební absolutno, které se objeví jen v mimořádně šťastné konstelaci. Publikum to poznalo bezpečně, protože jejich reakce připomínala hlasitostí spíše rockový koncert. Dobrá práce!