Kateřina Štroblová: Pocit štěstí u mě vyvěrá ne z vytváření, ale z objevování, reflektování a sdílení umění

Kateřino, již několik let působíš na Katedře teorie a dějin umění ostravské Fakulty umění. Moje první profesně zvídavá otázka tedy zní: mají studenti umění zájem o historii, či teorii?  Sám jsem si na chvíli zkusil výuku kurátorství a mám pocit, že se již nacházím v době postučitelské, kdy učit někoho nebo obecně předávat a diskutovat je dost obtížné.

Doba postučitelská je, myslím, skvělý pojem. Obecně mám dojem, že zájem studentů upadá. Možná to souvisí se všeobecně klesající čtenářskou gramotností a absencí všeobecného rozhledu. To se ale dostáváme k samotné podstatě vzdělávání a zejména k podobě základního a středního školského systému… Ale na druhou stranu se nemohu ztotožnit s rozšířeným stereotypním názorem, že současná mladá generace je hloupější než ty předchozí nebo je neschopná se učit, to tak vůbec není. Mladí mají opravdu výjimečnou energii a sebevědomí, které třeba nám chybělo. Kdybych měla odhadnout, kolik studentů má na vzdělání opravdu zájem, bude to tak desetina. Ale s tou je zase opravdu radost pracovat a diskutovat. A většinou jsou to potom ti, kdo u umění zůstanou a jsou dobří. A to je vždycky satisfakce za tu občas nevděčnou „dřinu“, kdy se snažíme říci, že nikdo netvoří nepoznamenán a neinspirován ničím, přestože si to někteří studenti naivně myslí.

Čeho si na Fakultě umění v Ostravě nejvíc vážíš?

Asi na každém pracovišti je jednou z nejdůležitějších věcí kolektiv. Měla jsem štěstí, že jsem přišla do týmu skvělých kolegů, ať už v rámci Katedry teorie a dějin umění, nebo celé fakulty, kde jsou opravdu výjimečné osobnosti z hlediska uměleckého, pedagogického i lidského.

Stejně jako tví kolegové na katedře Tomáš Knoflíček a Hana Vorlová nepocházíš z tohoto regionu, evidovala jsi před tím intenzivněji ostravské umění? Jinak řečeno z pohledu insidera, je ostravská scéna viditelná zvenčí?

Tuzemská scéna je pořád hodně pragocentrická. Přestože se o regionech častěji mluví a díky sítím se i více ví, co se kde děje, tak jsou pořád dost upozaděné. Na výstavy do Ústí nebo Budějovic se z Prahy nejezdí… Přítomnost vysoké umělecké školy ale vždycky lokální scénu zvedá – krásně se to ukazuje například na Brně. Ostrava má v tomhle ohledu ještě co dohánět, a to platí i o naší fakultě. Často se mi stává, že když řeknu, že učím v Ostravě, přijde otázka: tam je nějaká umělecká škola? Věřím ale, že se to pomalu mění, i díky úspěšným mladým autorům, kteří jsou našimi absolventy. Co se ostravského umění týče, byla jsem na tom před lety podobně jako – troufám si říct – většina lidí z oboru. Stále přetrvává jakási mytická aura devadesátek jako vrcholu toho, čím Ostrava českému umění přispěla. Otázka je, co si vlastně pod „ostravskou scénou“ dnes vlastně představit. Je to pořád ona lokální přitažlivost genia loci Ostravy s umělým přídomkem „černá“, která definuje život i tvorbu zdejších umělců? Nebo je to jen příslušnost autorů a autorek k městu, kde se narodili, vystudovali, kam se přistěhovali? Má vůbec v dnešní době smysl hledat v tvorbě regionálních autorů lokální témata, která řeší?  Myslím, že je načase o tom přestat přemýšlet tímto způsobem. Ostatně, už brzy začne velká výstava, která by pohled na „ostravskou scénu“ měla trochu proměnit. Příznačně se koná v Praze…

Již druhým rokem spolukurátoruješ galerii GAFU. Jaký je vlastně její základní dramaturgický plán? A co nyní připravujete?

GAFU funguje už od roku 2018, od loňského roku sídlí v nové budově fakulty na Černé louce. Část výstavního programu je věnována autorům aktuálně spojených s fakultou a prezentaci umělců spojených s lokální, ostravskou scénou. Provoz v novém prostoru jsme tak zahajovali velkou přehlídkou autorů, kteří fakultou prošli nebo s ní jsou stále spojeni. Letos se samostatnou výstavou představil Daniel Balabán, toho času vedoucí ateliéru Malby 1. Příští rok zahájí malířská výstava Jiřího Kuděly. Minimálně jeden autorský výstavní projekt pak představuje tvorbu nejvýraznějších osobností české a slovenské výtvarné scény. V říjnu se tak můžeme těšit na projekt jednoho z nejvýznamnějších českých umělců, Jiřího Kovandy.

Důležitý prostor v rámci programu galerie je samozřejmě věnován také školním výstupům – ať už se jedná o vystavování absolventských prací, či jedinečných aktivit pedagogů fakulty, jako například festivalu Malamut, organizovaného Jiřím Surůvkou. Snažíme se, aby galerie fungovala jako komunikační prostor.

Studovala jsi dějiny umění na Karlově univerzitě, můžeš čtenářům přiblížit své zaměření? Respektive čím ses zabývala v magisterském a doktorském studiu a jsi spokojená výsledkem svého bádání?

Studium bylo fajn, ale tehdy tam nebylo moc prostoru pro současné umění, což mě vždycky iritovalo, protože jsem cítila, že to je moje cesta. Z ročníku jsem byla asi jediná. Doktorské studium jsem pak oficiálně dokončila v oboru Umění 19. a 20. století, přestože moje práce tehdy zkoumala úplně aktuální věci hluboko po roce 2000, konkrétně díla umělců generace 70. let, kteří v díle reflektovali svoje vzpomínky a dobu nedávno minulou spojenou se socialismem v prostoru střední Evropy, tedy Československa, Polska a Maďarska.  Tohle téma mě vlastně zaměstnává pořád. A doufám, že z něj brzy bude výstup v podobě knihy.

Chtěla ses vždy věnovat teorii, nebo jsi měla i umělecké ambice?

Je klišé si o teoreticích a kriticích umění myslet, že to jsou osoby se zhroucenými uměleckými ambicemi; asi jako o filmových kriticích, že kritizují proto, že nikdy nic nenatočili. A někdy to tak možná je… je ovšem spousta teoretiků, kteří jsou zároveň i relativně úspěšnými umělci. Já jsem umělcem nikdy být nechtěla. Raději o umění přemýšlím a píšu. Ten pocit štěstí vyvěrá ne z vytváření, ale z objevování, reflektování a sdílení.

Zamilovala sis Ostravu, nebo to končí obligátním, „zvykám si“?

Pokud to musím definovat, vzdaluji se od „zvykání si“ k „zamilovávání se“. Ostrava se mi pomalu stává druhým domovem… se všemi negativy i věcmi, které na ní mám ráda. Je to pro mě trochu jiný svět, kam odjíždím z domova, od rodiny, ale kde mám pocit, že už sem patřím. Asi k tomu patří i znalost studentských hospod a samozřejmě osobní vazby, kdy už mám naplánováno, s kým půjdu večer na pivo, když tu zůstávám. Už to pro mě není město, které sotva znám, ale místo, kde vím, kam jít na dobrou snídani nebo kde určitě nechytnu wi-fi, když ji potřebuju. Ale každopádně každý červen odjíždím z Ostravy s pocitem, že se sem budu těšit a že mi bude chybět. A většinou chybí.

Máš nějakou oblíbenou polohu v umění?

Nevím, jestli to není nějaká forma profesního vyhoření, ale to, co je teď v umění „trendy“, mě poněkud míjí. Jeden můj kamarád říká, že na současných výstavách nenajdeš moc umění, ale zato si hodně odpočineš… to mě nebaví. Participativní díla, která akcentují interní záležitosti uvnitř komunit, kterých nejsem součástí, nebo mi (v nadsázce) nabízejí pokojové rostliny a batikovaná trička, rychle unaví. Zajímá mne umění, které nutí se zamyslet, které mě irituje a probouzí otázky. Nedá se to asi mediálně vymezit, mám oblíbené autorky a autory různých žánrů a výrazů, ale taky mě baví objevovat pozoruhodné osobnosti ze zahraničí nebo v rámci nejmladší generace. Moji pozornost taky automaticky přitahují věci spojené s kolektivní pamětí, jejíž jsem nějakým způsobem součástí, což asi přirozeně souvisí s „mými“ tématy, kterými se zabývám.

Cestuješ za uměním? Nebo už odděluješ profesní život od volného času, kde se více věnuješ úplně něčemu jinému? Co máš ráda mimo oblast své profese?

Mám štěstí, že můj profesní zájem je i mým koníčkem. Takže chození na výstavy je taková organická samozřejmost. S malými dětmi mám teď volného času opravdu málo, ale – a tak to má asi většina z nás – říkám si, že jednou… budu víc cestovat, číst a třeba se i vrátím ke sborovému zpěvu.