Hudbou proti zmaru. Janáčkova filharmonie odstartovala osmé desetiletí své existence

Svým čtvrtým Klavírním koncertem G dur, op. 58 Beethoven napsal novou kapitolu v evoluci klavírních koncertů. S výjimkou Mozartova Koncertu pro klavír a orchestr č. 9 Es dur KV 271 bylo do té doby neslýchané, že by koncert začal samostatným vstupem sólového nástroje. Beethoven svůj koncert představil veřejnosti poprvé v roce 1808. Sólistou byl sám skladatel a dílo i provedení bylo velmi vlídně přijato, ačkoli Beethovena už sužovaly potíže se slábnoucím sluchem.

Denis Kozhukhin patří mezi nejvýraznější mladé pianisty současnosti. Třetí cena ze světové klavírní soutěže v anglickém Leedsu a první cena z podobně prestižní belgické soutěže královny Alžběty hovoří jasně. Hudba ale není jen o soutěžích a odborných posudcích kritiků, ale o schopnosti zaujmout publikum vlastnostmi, které z brilantní techniky a správného přednesu vyčíst nelze. Jedno starodávné úsloví praví: Zahrej mi a já ti povím, jaký jsi. Zkusíme se okřídleného rčení držet i tentokrát.

Denis Kozhukhin. (Foto: Martin Kusyn)

Kozhukhinův příchod na pódium byl poměrně energický a promptní. Po pětitaktovém úvodu klavíru, který vyzněl střídmě a trochu odměřeně, pianista věnoval chvíli pozornost výšce své klavírní židličky, s níž evidentně nebyl spokojen. Nijak to naštěstí nenarušilo jeho koncentraci: stupnicové běhy a rychlé rytmy v poměru 3:2, stejně jako chromatické pasáže Kozhukhin vysázel spolehlivě a bez mrknutí okem. Jakoby první větou jen protančil s filigránskou lehkostí a vědomím, že je rovnocenným partnerem dialogu s orchestrem a především jeho smyčcovou skupinou.

Z mého pohledu zajímavěji vyzněla následující druhá věta koncertu, v níž se naplno projevila schopnost sólisty vytvarovat hudební fráze pomocí široké dynamické, rytmické a agogické palety. Meditativní respektive rétorický charakter prostřední věty pianista vystihl pomocí úžasně plastické a témbrově bohaté hry, kterou někdy varioval v nečekaných okamžicích. Žertovné rondo finální věty dokázal Kozhukhin prostoupit humorem, svou hru si rozmáchlými a rytmickými gesty užíval a jeho nonverbální komunikace s orchestrem a dirigentem Fosterem byla ukázkou oboustranně radostné a vyrovnané spolupráce.

Ze zahajovacího koncertu JFO. (Foto: Martin Kusyn)

Zajímavá byla reakce posluchačů. Ačkoli koncert končí grandiózním společným akordem sólisty a orchestru, ozval se potlesk bez euforických výkřiků, který však postupně mohutněl a sílil. Ohlas publika přesně odpovídal interpretačnímu profilu mladého umělce. Také on se do Beethovenovy hudby nořil postupně s narůstající intenzitou a jeho výkon postupně gradoval do velkolepého finále. Kdybych měl zmínit jednu vlastnost, která byla na ztvárnění Kozhukhina nejvíc impozantní, zvolil bych mimořádnou barvitost jeho hry a dobře prokreslenou hru levé ruky. Méně srozumitelně v mých uších naopak vyzněly některé virtuózní sekvence, kdy zejména pravá ruka nebyla úplně zřetelná. Otázkou ovšem je, do jaké míry je to „otázkou“ sólisty či spíše akustiky daného prostoru.

Denis Kozhukhin nicméně přesvědčil publikum o svých kvalitách dostatečně a rozloučil se s Ostravou Chorálem z Alba pro děti a mládež Petra Iljiče Čajkovského. V tomto neobyčejně soustředěném, vroucném a zdánlivě nenáročném přídavku se ovšem jeho znamenitá interpretační intuice a cit promítaly naprosto úžasně.

Dirigent Lawrence Forster. (Foto: Martin Kusyn)

Koncert Janáčkovy filharmonie pokračoval Čtvrtou symfonií Johannese Brahmse. Reprezentativní dílo klasicko-romantické syntézy vyznělo v akusticky nepříliš disponovaném sále sporně. Ačkoli výkonu filharmoniků lze přiřknout pouze slova uznání, v silnější dynamice se posluchač potýkal s poměrně nepříjemným, ostrým a neučesaným zvukem, kterému do plasticity a kompaktnosti něco chybělo.

Ze zahajovacího koncertu JFO. (Foto: Martin Kusyn)

Nastudování dirigenta Fostera se konkrétně projevilo vyvážeností detailů, která nerezignovala na velkou koncepci. V instrumentální sféře v průběhu symfonie a zejména během její druhé věty zaznělo mnoho znamenitých a muzikálních výkonů v čele s klarinetem, hobojem, příčnou flétnou a dalšími nástroji. Smekám před panem dirigentem za to, jak při svém zdravotním stavu náročný koncert s nadhledem a viditelným potěšením zvládnul.

Zahajovací koncert byl dramaturgicky důstojným a umělecky přesvědčivým vykročením do aktuální jednasedmdesáté sezony, v níž Janáčkovu filharmonii čeká pokračující výstavba nové koncertní haly. Nebude to snadná cesta a je třeba popřát muzikantům, managementu a také publiku mnoho sil, aby své oblíbené umělce na jejich dočasném působišti podrželi a maximálně podpořili. Ono se jim to bohatě vrátí zpět.