Jana Ryšlavá před zahájením Move Festu 2024: Opouštění znamená i odvahu vykročit do nové etapy

Move Fest Ostrava má za sebou deset ročníků a ten jedenáctý vypukne už za několik dní. Jaký je to pocit stát s festivalovým týmem na prahu nové desítky?

Uplynulých deset let vnímám jako kontinuální ověřování. O takovém projektu, jako je festival, totiž nikdy nemůžeme tvrdit, že je hotový. Spoustu věcí jsme si vyzkoušeli a zjistili, zda pro Ostravu fungují, nebo ne. Zároveň cítíme, že v současné době si můžeme dovolit být otevřeni i jiným pohybovým žánrům a posouvat hranice festivalové dramaturgie. Pořád nás baví přidávat nové věci, ale i hledat a osekávat ty, které už momentálně nejsou funkční.

Stanovili jste si do druhé dekády nějaké zásadní mety, kterých chcete dosáhnout?

Dlouhodobě se snažíme přinášet tanec a pohyb do regionů. Myslím, že se nám daří je v tomto ohledu posilovat a zároveň decentralizovat pohybové umění. Rádi bychom se také propojili s projekty, které v regionech vznikají, aby se věci děly v symbióze a tanec se stal stejně relevantním hráčem jako jsou hudba nebo divadlo. Bylo by skvělé vidět, že se při plánování inovací města myslí i na potřeby tance či nového cirkusu.

V poslední době se mluví také o potřebě stabilního prostoru uzpůsobeného pro různé taneční a pohybové žánry…

Ano, ale naplnění této potřeby vyžaduje hodně energie. Momentálně máme připraveny podklady a komunikujeme o tom s relevantními subjekty, ale je nutné, aby se hledáním nového prostoru někdo zabýval aktivně a na maximum. Do dalšího roku proto uzpůsobujeme i rozložení sil v týmu a připravujeme si podhoubí v rámci spolupracujících organizací. Nemít k dispozici stálý prostor mělo a má své výhody, ale v tuto chvíli cítíme, že je třeba najít vhodné místo k lepšímu ukotvení a rozvoji projektu, se zázemím pro umělce, diváky a rezidence.

Tématem letošního ročníku Move Festu je opouštění. To zní trochu pesimisticky.

Naopak! Inspirovala nás potřeba obnovy a změny, která částečně vzešla i z loňského tématu péče. Říkali jsme si, že pokud má vzniknout něco nového, musíme tomu vytvořit místo a staré a nefunkční věci opustit. Opouštění může bolet, ale je i odvážným vykročením do nové etapy, zbavením se zátěže, diskomfortu nebo zažitých vzorců.

Co konkrétně festival opustil?

Letos jsme udělali krok k opuštění strachu. Dlouho jsme například uveřejňovali informace o představeních a projektech až ve chvíli, kdy jsme měli vše (včetně finanční stránky) kompletně potvrzeno, což samozřejmě znamenalo, že se diváci některé věci dovídali poměrně pozdě. A tak jsme se v tomto roce rozhodli co nejdříve odhalit celou sezonu a následovat naši vizi a plán. Byl to risk, ale na návštěvnosti, zpětné vazbě od diváků i klidnější komunikaci se ukázalo, že je to dobrá cesta.

Promítnou se do letošního festivalového programu nově vzniklé dramaturgické linie, například ta, která se soustředí na nejmladší diváky a jejich rodiče?

Ano, promítnou. Předtím jsme v rámci festivalu uváděli především představení pro školy, ale teď už myslíme na rodinu komplexněji. Letošní ročník přinese dvě rodinná představení – Zeleninový balet a Mikrosvěty – a jeden venkovní projekt s prvky městské intervence s názvem Suitcaseboarding. A například pondělní představení švédského nového cirkusu Les bude s hlídáním, aby ani pečující rodiče netrpěli deficitem kultury.

Spolupracujeme i s klubem mladého diváka a komunikujeme s několika dětskými domovy, tak aby to byl program přístupná i pro znevýhodněné skupiny, v současné i chvíli i pro ty potýkající se s následky povodní. Navazujeme také na dlouhodobou spolupráci se spolkem Bílá holubice, takže se soustředíme na bezbariérovost i výběr zajímavých témat pro tanečníky s hendikepem.

Jak funguje při současné politické a společenské atmosféře na Slovensku spolupráce s tamními umělci? Je a může být i nadále tak intenzivní, jako tomu bylo v předešlých letech?

Pouto mezi Českem a Slovenskem je silné odjakživa, ale za současné situace je cítit mnohem větší vnitřní síla, spojenectví a moc slov. Kulturní scéna na Slovensku a její semknutost jsou obrovskou inspirací a je vidět, že každé místo je tam ostrůvkem pozitivní deviace. To se projevilo i na Move Festu v Košicích, kde došlo ke krásnému sblížení nejen taneční, ale celé kulturní komunity. Je skvělé, že tanec a pohyb umí komunikovat emoce i jinak než slovně a dovede je přenášet snadněji a intenzivněji.

Se slovenskými umělci jsme neustále v kontaktu, bavíme se o možných cestách a různých modelech spolupráce, aby byla dlouhodobě udržitelná a stabilní. Co se týká financování, zatím se současná situace nijak neprojevila, ale pravděpodobně k určitým změnám dojde. Proto chceme už letos představit širokou paletu slovenských projektů a podpořit vztah, který si diváci ke slovenské scéně vybudovali.

Posledních několik ročníků se neslo mimo jiné i v duchu (znovu)objevování různých míst v Ostravě a okolí. Bude tomu tak i letos? Na jaký nový prostor se můžete těšit?

Ano, to nás naučil covid a ztráta stálé scény. Barevnost a diverzitu festivalových míst ale chceme zachovat i v případě, že se nám podaří najít vlastní prostor, protože diváci berou návštěvy různých lokací ve městě jako součást festivalové atmosféry. Letos poprvé spolupracujeme s Fakultou umění Ostravské univerzity, které nabídla své prostory k prezentaci interaktivní instalace Radiomaton kanadských tvůrců. Ta se představila na festivalu Frindge v Edinburgu a nyní zavítá na několik míst v Česku (počínaje Ostravou) v rámci svého evropského turné. Navazujeme také na spolupráci s Futureem v Dolních Vítkovicích, kde uvedeme představení během října.

Co kromě představení vyplní téměř šestidenní program Move Festu?

Letos připravujeme projekt, který navazuje na inscenaci Suitecaseboarding kolektivu tYhle. Během několikahodinového workshopu budou účastníci z řad performerů i veřejnosti, vybraní na základě open callu, pracovat se členy tYhle na pohybovém materiálu ze Suitaceboarding. Poté se přemístí na dvě místa ve městě. Tím se zachová participace a až magické propojení performerů a veřejnosti. Aktuálně hledáme novou alternativu pro výraz ,,doprovodný program“, protože festival je velmi komplexní, včetně diskuzí, promítání filmů, společných párty, workshopů pro profesionály i amatéry, a každý element má v programu své místo a je důležitý. Právě to dělá festival natolik barvitým a různorodým.

Když jsme u zapojování veřejnosti a místní taneční komunity, jak vypadá zpětná vazba, kterou dostáváte? Přimějí vás ať už pozitivní, či negativní komentáře k hlubším změnám?

Konstruktivní kritika je to, na čem rosteme. Máme radost z komunikace s diváky. Jak jsem už zmínila, pozitivní ohlasy jsme obdrželi v návaznosti na objevování nových prostor. Dále jsme se na základě kladných reakcí na site-specific představení Passing Station (výstup z rezidence na festivalu v roce 2021) rozhodli tento projekt rozvíjeli dál a jeho novou premiéru uvedeme letos a v příštím roce na české i slovenské straně.

Jeden z elementů, které hodně řešíme, je jasnější a především srozumitelná komunikace s veřejností. Jsme hrdí na to, že propojujeme žánry, ale občas tím srozumitelnost trpí. Pracujeme na usnadnění orientace v programu a výběru a chceme, aby bylo čitelné, o čem inscenace jsou, pro koho jsou určeny a podobně. Zaznamenali jsme například výhrady směrem k popisům inscenací, takže dnes začínáme úvodníkem, který je pro diváky přehlednější, a pak teprve následuje originální anotace.

Mluvily jsme o dalších odnožích Move Festu, které se ještě před ostravským festivalem uskutečnily v Košicích a Valašském Meziříčí. Co si tyto sesterské projekty navzájem předávají?

V Košicích je tým, který samostatně pracuje na dramaturgii. Některé inscenace sdílíme a vybíráme společně, takže je to skvělý spoluhráč už od roku 2018. Vzájemně si festivaly byly oporou, když to bylo potřeba. Košický Move Fest je úzce navázán na místní komunitu a inkluzivní práci, což vychází z potřeb daného města a dlouhodobé spolupráce týmů. I díky tomu jsme se v Ostravě rozhodli více využít veřejný prostor a připravit projekty ve stylu městských intervencí, které vždy přinesou neočekávané okamžiky.

Valašské Meziříčí nás překvapilo silnou taneční komunitou, i vzhledem k velikosti města. Místní základní umělecká škola i město dělají neuvěřitelnou práci v kultivaci a dostupnosti kultury. Já tam funguji jako dramaturgyně a místní tým zajišťuje praktickou produkci, je velmi schopný a dokáže zajistit vše nezbytné. Navíc za roky spolupráce neuvěřitelně profesně vyrostl.

Jaké jsou tvé osobní highlighty letošního ostravského Move Festu?

Je těžké vybrat jen pár! Jsem hrdá na instalaci Radiomaton, je to nádherný projekt. You Only Live Twice od skupiny Tanečno má speciálně v dnešní době velkou výpovědní hodnotu, stejně jako komorní inscenace Heleny Arenbergerové a Václava Kuneše Where. Jsem ráda, že se nám podařilo domluvit termín na projekt Mikrosvěty, protože je momentálně velmi žádaný. A inscenaci Les souboru Right Way Down jsme chtěli přivézt ještě před pandemií v roce 2019, ale povedlo se to až teď. Těším se na setkání studentů konzervatoří a vysokých škol, vzájemnou inspiraci a diskuzi během večera Fresh Dance.

Nakonec se nemohu nezeptat: Co tě aktuálně nejvíc baví na ,,ředitelování“ tanečnímu a pohybovému festivalu?

Baví mě pozorovat, jak před představením přicházejí do divadla ustarané tváře a po něm odchází v úplně jiné náladě. Miluji interakce diváků a performerů během debat, kde probíhá zcela jiný druh napojení a pochopení. Baví mě vnímat ,,jiskry“, které v někom mohou zažehnout vášeň pro novou činnost. V tom má festival velký potenciál! A samozřejmě mě velmi naplňuje, že festival rezonuje s hostitelskými městy a stává se již etablovaným hráčem na domácím i mezinárodním uměleckém poli!