Bubeník Ivo Samiec: Je spousta technicky vyspělých muzikantů, ale mě nejvíc zaujme, když se do toho jde srdcem

Jaká byla tvoje cesta k bicím, Ivošku? Toužil jsi po nich odjakživa?

Díky za to oslovení, je fakt, že mi tak říkají všichni přátelé, a je to rok před padesátkou moc milé (úsměv). S bicími jsem začal až v pubertě, v mládí jsem hrál hokej za Porubu a dokonce jsem byl v týmu, co Porubě vybojoval dorosteneckou ligu, ale láska k muzice nakonec zvítězila. Na konzervatoř jsem šel až po studiu psychologie na Ostravské univerzitě a v bicích jsem se teprve našel.

Vzpomeneš si na své klíčové mentory a rádce, kteří ti pomáhali plnit sny?

Mým klíčovým učitelem byl Tomáš Chmura ze ZUŠ Viléma Petrželky, pak mě chvíli učil Pavel Fajt z Brna a nakonec jsem studia završil u Rosti Mikešky na Janáčkově konzervatoři. A sny si plním tak trochu sám, neb v tom, co dělám s BORISem, mi už nikdo cestičku neprošlapával.

Jak pamatuješ na svá studijní léta? Byla pro tebe formativní? Občas mám pocit, že u bubeníků vždy šlo spíše o praxi a počet odehraných štací, ale možná se mýlím?

Ze studií vzpomínám nerad jen na dlouhé hodiny strávené u marimby, na kterou jsem od studií v praxi prakticky nesáhl. Nejvíc pro mne bylo žít v komunitě muzikantů, potkávat se po škole, sdílet různou muziku.. chodili jsme spolu takřka denně po klubech. Bavilo mě střídat jak undergroundovou komunitu, která se scházela v klubu Hudební bazar, tak i trochu tu jazzovou v Parníku. Taky jsme chodívali na Janáčkovu filharmonii, kde jsem začal kromě kapel s prvními kšefty

Když už jsi načal kapely, vzpomínám si, že jsi hrál v jedné s názvem RK130. Hraješ stále v kapelách a bereš kšefty, nebo to je už minulost?

Kšeft je svatá věc, zní staré přísloví. Jsem ale na plný úvazek v orchestru ve Slezském divadle a k tomu učím na ZUŠ v Opavě, tak toho času už moc nezbývá. Ale zajít občas na kšeft je podle mne cesta, jak nevyhořet. Jsem teď součástí nového projektu Ladbuch, hudba něco jako Dead Can Dance, to mě fakt baví. Taky mě oslovil kamarád režisér z Prahy a pracuji na hudbě k dokumentárnímu filmu o józe.

Vzpomeneš si ještě, kdy tě poprvé napadlo založit bubenický orchestr? Co tě k tomu přimělo?

BORIS jsem založil po studiu konzervatoře, když jsem přišel do Opavy za prací a chtěl si najít nové kamarády mimo zaměstnání. Začal jsem tehdy vést kurzy bubnování pro děti i dospělé a psát různé skladbičky, abych je motivoval ke hraní.

Proč jsi orchestr nazval BORIS? Jedná se o zkratku?

Ano, je to zkratka, přesně je to Bubenický ORchechestr Ivo Samiece a vymyslel to jeden můj tehdejší žák.

Jaké věkové spektrum bubeníků ve tvém orchestru hraje? Zůstávají, nebo s věkem odcházejí a objevují se nové mladé tváře?

Příchod a odchod členů je asi osud každého učitele, ale za ty roky se v orchestru uhnízdila pěkná parta tvořící zdravou základnu. Orchestr je otevřený všem bez rozdílu věku i pohlaví.

Orchestr je tvá soukromá platforma, nebo funguje jako součást školní kapely ZUŠ Opava, kde vyučuješ hru na bicí?

V ZUŠ máme s BORISem zkušebnu, v divadle interpretuji, v ZUŠ mám osnovy, ale BORIS je svobodný.

Máš představu, kolik jste toho s Borisem za těch dvacet let odehráli? Na které koncerty nikdy nezapomeneš?

Je fakt, že těch koncertů v Opavě a okolí bylo nepočítaně. Občas se povedlo si zahrát i na větších festivalech. Nejvíc si cením té pestrosti akcí, co k nám přichází na cestě. Už ani nevím, při jaké příležitosti jsme ještě nehráli. Některé akce nás fakt překvapily. Třeba když jsme křtili smuteční kočár v muzeu Čechy pod Kosířem nebo hráli na pódiu, pod kterým probíhalo několik tisíc běžců závodu Beskydská sedmička atd.

Jak vypadá standardní playlist tvého orchestru?

Každá kapela má své trumfy, které vždy fungují na lidi. V playlistu máme brazilskou sambu, japonské či africké rytmy nebo hip-hopovou či balkánskou skladbu atd. Víš, já nerad škatulkuju. Lidí mají nejraději naše energické skladby, ale já rád tvořím i kontrastní, pomalu pulzující kompozice.

Věnuješ se s BORISem také improvizaci? Jakou roli hraje ve tvé praxi jamování?

Jamování dávám prostor na workshopech, ale i během skladeb na koncertech mají sólisté možnost zahrát sólo třeba na hrncofón či různé sestavy perkusí. Vždy probíhá v rámci dané formy skladby, když někdo doprovází a někdo má sólo. Když všichni improvizují současně, bývá to většinou chaos (úsměv).

Dvacátiny svého orchestru ses rozhodl oslavit ve velkém stylu na dvou koncertech, jak budou vypadat a na co se mohou návštěvníci těšit?

Chceme lidem předvést velkou, žánrově i nástrojově pestrou show. Proto jsem přizval mnoho zajímavých hostů. Nebude chybět zpěv, tanec, kytara, violoncello, didjeridoo, poiky, přijede i kamarád beatboxer z Prahy atd. Určitě se máte na co těšit. První koncert se uskuteční 27. září v opavském kině Mír. Je mi ctí, že se koná v rámci kultovního festivalu Bezručova Opava. Druhý koncert proběhne 4. října v porubském Pokladu. Na obě výjimečné akce srdečně zveme!

To zní velmi pestře. Kdo tě inspiruje a motivuje k podobným aktivitám? Máš své vzory?

Obdivuju kohokoli, kdo mě svým projevem a originalitou překvapí a hlavně dojme. Nemusí to být vůbec bubeník. Ono je spousta technicky vyspělých muzikantů, ale mě nejvíc zaujme, když se do toho jde srdcem.

Dvacet let je s BORISem je tady a vypadá to, že jste si to spolu pořádně užili. Máš dostatek sil pokračovat dál?

Mám za sebou dvě autorská CD a taky narození tří dětí, tak bych rád dorovnal počty… (úsměv). Pracuji teď na své třetí nahrávce. Taky bych se rád trochu oprostil od té řehole v divadle, dostal se více do povědomí lidí a s orchestrem častěji hrál na velkých koncertech a festivalech… Uvidíme, co z toho vyjde.