Mendelssohnův Chvalozpěv v ostravské katedrále jako vzrušující zahájení Svatováclavského hudebního festivalu

Felix Mendelssohn Bartholdy patřil mezi přední německé skladatele, dirigenty a klavíristy druhé čtvrtiny 19. století. Jako dirigent vzkřísil hudbu svého velkého předchůdce Johanna Sebastiana Bacha. Jako pianista uváděl Beethovenovy a Mozartovy koncerty. Mendelssohn byl zázračný hudební talent a skladby psal od raného dětství: za svůj krátký život stihl napsat okolo 750 kompozic. Poznávacím znamením jeho hudby je syntéza romantismu s klasicistní brilancí a barokními polyfonními formami, která míří až k neoklasicismu autorů 20. století Sergeje Prokofjeva, Igora Stravinského a Paula Hindemitha.

Mendelssohn napsal mnoho děl, některé z nich se znovuobjevují znovu na světle a jejich poznání bývá vzrušující záležitostí. Patří mezi ně i Symfonie č. 2 B dur a také Lobgesang čili Chvalozpěv, op. 52 na slova Bible svaté pro sóla, sbor a orchestr. Mendelssohn rád experimentoval s hudebními útvary. Jeho dvě dokončená oratoria Paulus a Eliáš sklidila ve své době triumfální úspěch v Anglii. Pro Lobgesang Mendelssohn zvolil originálně kombinovanou formu symfonie-kantáty a také tato skladba se ve své době těšila okamžité oblibě. Zahajovací koncert Svatováclavského hudebního festivalu byl dobrou možností zjistit, jestli jde o dílo stále překvapivé, nevšední a pozoruhodné i pro současného zájemce.

Guntis Kuzma. (Foto: Ivan Korč)

Mendelssohn své dílo koncipoval jako sled tří instrumentálních vět, po kterých přichází desetidílná vokálně-instrumentální kantáta se sóly a sborovými partiemi. Úvodní větu Con moto maestoso – Allegro vivace otevřel slavnostní motiv pozounů. SOČR pod taktovou lotyšského dirigenta Guntise Kuzmy hrál od počátku velmi soustředěně a přesně. Akustika Božského Spasitele má značný objem a šířku, která svědčí víc pomalým tempům. Majestátní úvod vyzněl velkolepě a vznešeně.

Následující svižné Allegro bohužel nebylo dostatečně zřetelné a prokreslené. Lépe v dlouhém dozvuku vyznělo něžné taneční téma druhé věty Allegretto un poco agitato s nádherně vytříbenými předávkami mezi smyčcovými a dechovými nástroji. Třetí instrumentální věta s tempovým označením Adagio religioso vyzněla s oduševnělou krásou, jíž opět vévodily měkké souzvuky smyčců a hřejivé tóny dřev.

Zahájení následující sborové části kantáty obstaraly opět pozouny, které úvodní téma zopakovaly ve vzrušeném tečkovaném rytmu. Český filharmonický sbor Brno připravený pečlivě sbormistrem Joelem Hánou dokázal vystihnout rozjitřené emoce a oslavnou atmosféru svým procítěným a strhujícím výkonem.

Simona Šaturová. (Foto: Ivan Korč)

V následující části se ke sboru připojil soprán Simony Šaturové. Její bohaté zkušenosti s interpretací duchovní hudby se odrazily v soustředěném pěveckém výrazu, který přesně odpovídal charakteru hudby. Byl vášnivý, přesvědčivý a plamenný. V následující tenorové árii se ostravskému publiku představil jihokorejský tenorista Sung Min Song. Jeho vzácně zbarvený hlas dokázal vyprávět duchovní příběh s neobyčejnou niterností a přesností pěveckých prostředků. Korejský pěvec svým výkonem uhranul zejména v mysteriózní noční části, v níž se opakovaně ptá, kolik zbývá z noci.

Suny Min Song. (Foto: Ivan Korč)

Znamenité pěvecké podání obstarala také mezzosopranistka Štěpánka Pučálková, jejíž apartní hlas si publikum vyslechlo sice nejméně často, přesto v sopránovém duetu se svou kolegyní Šaturovou učinila tato umělkyně na posluchače velký dojem. Jejich spolupráce se nesla jako nejvybranější dialog plný naděje a víry.

Neměli bychom zapomenout ani na velejemný sbor Nuž Bohu všichni děkujme, který brněnští sboristé zazpívali s dechberoucí něhou a jednomyslnou sezpívaností. Svou majestátní sílu Český filharmonický sbor ukázal zejména v poslední části Všechny národy vzdejte Pánu čest i moc. Úchvatný závěr na principu formy fugy vyzněl s prokresleností všech hlasových skupin v dokonalé symbióze.

Český filharmonický sbor Brno. (Foto: Ivan Korč)

Pochvalu si zaslouží také vyvážená dynamika orchestru, sboru a sólových hlasů. Dirigent Kuzma si pečlivě ohlídal nejenom vytříbenou souhru, ale i celkovou dynamickou hladinu. Projevil přehled, vkus a pochopení pro všechny mnohotvárné aspekty této kolosální skladby. Občas se klenba kostela zaplnila prudkými hudebními emocemi, ale nikdy z nich netrčely jednotlivé segmenty, jak bývá často nešvarem. Závěrečnou citací klíčového tématu, odvozeného zřejmě z chorálu, Lobgesang v katedrále dozněl. Poslední tóny této skladby se neochotně rozpustily v éteru, jako by se staly součástí něčeho trvalého a pevného. Něčeho, co je stále živé za fasádou a architekturou tónů a slov.

Lobgesang Felixe Mendelssohna je neobyčejně inspirativním dílem, které jednoznačně přesahuje svou unikátní dramaturgií dobové postuláty romantické kompozice. Její narace je neobyčejně originální, jelikož se vyhýbá ustáleným klišé, ale volí vlastní členění a pojetí.

Český filharmonický sbor Brno. (Foto: Ivan Korč)

Mendelssohn byl jeden z prvních skladatelů 19. století, který se s úctou a respektem navracel k dílům svých předchůdců, přesto vytvářel nové vlastní syntézy a současně svou zázračnou melodickou invencí nikdy nikoho nenapodoboval. Jeho Lobgesang byl důstojný, napínavý a mystický zážitek, který se opíral o kvalitní vokálně-instrumentální ztvárnění všech zúčastněných.

Festivalu se hned na úvod povedl mimořádný dramaturgický počin, který v kostelní akustice získal sugestivní vyznění. Ne vždy to bylo vyznění pravda úplně komfortní a s ohledem na možnosti akustiky vyvážené, ale to příliš nemění na tom, že podobné projekty prostě nemohou zaznít v jiném prostoru s větší opravdovostí a autenticitou.