Slavnostní sál Divadla Jiřího Myrona nese v této sezoně jméno Vladimíra Kristina

Jeho doménou byla malba, maloval především Ostravu a Ostravsko, ale vedle malby, grafiky a ilustrace se věnoval v určitém období rovněž divadlu. Divadlo nyní ve slavnostním sále instalovalo výstavu věnovanou životu a dílu tohoto umělce. V sále bude k vidění po celou sezonu.

Od dětství byl Vladimír Kristin (1894-1970) obklopen kulturou, jeho otec byl pravidelným návštěvníkem představení tehdy ještě Národního domu (dnešní Divadlo Jiřího Myrona) a stálým kulturním recenzentem Ostravského deníku. Díky hudebnímu nadání a mamince, jež byla dlouholetou členkou pěveckého sboru Lumír, se mladý Vladimír nejdříve nadchl pro studium hry na klavír a varhany, nakonec si ale za své životní poslání zvolil malbu.

Studia malířství mu přerušila první světová válka, musel narukovat a dostal se do zajetí. S návratem do civilního života v roce 1921 mu pomohl poválečný starosta Ostravy Jan Prokeš. Kristinova díla na něj zapůsobila natolik, že se postaral o to, aby město o tak nadějného umělce nepřišlo. Po propuštění z armády se Kristin společně se svým přítelem sochařem Augustinem Handzelem pustil nejen do zařizování ateliéru v nově otevřených prostorách Domu umění, ale především do organizování ostravského uměleckého života.

Patřil k místním bonvivánům: Bodrý šprýmař, oddaný fanoušek fotbalového klubu SK Slezská a vášnivý křížovkář byl vždy perfektně upraven a připraven k filozofující debatě za obláčkem cigaretového dýmu v legendární kavárně Praha, kde měl tento ostravský elegán vyhrazeno i své čestné místo. Maloval a tvořil zásadně v zeleném pracovním plášti.

Návrh scény k inscenaci Figarova svatba. (Foto: archiv)

Už ve 20. letech 20. století vytvořil Kristin mistrovské obrazové kompozice, založil Moravskoslezské sdružení výtvarných umělců (vůbec první řádně ustanovený výtvarný spolek v Ostravě!) a v té době také podlehl kouzlu divadelní múzy. Postupně se podepsal pod celou řadu scénických návrhů poté, co se potkal s operním režisérem Karlem Küglerem a vytvořil pro něho scénu k Mozartově opeře Kouzelná flétna (1924). Začala mnohaletá a velmi intenzivní spolupráce, jejímž výsledkem byly desítky scénických návrhů pro inscenace oper.

Zásadní bylo také jeho umělecké spojení s činoherním režisérem Oldřichem Stiborem, pro kterého Kristin mimo jiné navrhl scénu ke kontroverzní inscenaci Sokové strojů (1929). Uvedení protikapitalistické hry Ernsta Tollera vyústilo na stránkách dobového tisku v politický boj, jaký Národní divadlo moravskoslezské do té doby nezažilo. Uvedení hry o proletářích budilo rozruch, Stibor si navíc ke statování přizval nezaměstnané dělníky a členy ochotnických souborů z ostravských Jednot proletářské tělovýchovy. Kristinova scéna, jíž v jednom obraze dominovala šibenice se třemi oběšenci, kontroverznost díla zcela umocnila.

Scena k inscenaci Sokové strojů. (Foto: archiv)

I přes nepříznivé přijetí inscenace odbornou i laickou veřejností se ale jednalo o působivé a na ostravské poměry nebývale velkolepé řešení jevištního prostoru s množstvím precizních detailů a symbolických významů, což i s ohledem na tehdejší finanční možnosti divadla znamenalo ojedinělý počin. Nejen touto realizací dal Vladimír Kristin ostravské scénografii nový směr. Zavrhl popisný realismus a začal vytvářet scény, které umožňovaly umělečtější vyznění jevištních děl, čímž burcovaly divákovu fantazii.

Mnohaletou praxí načerpané poznatky o divadelních zákonitostech pak využil i v nově vznikajícím poválečném Divadle mladých, kde ne příliš zkušenému souboru nadšenců ochotně pomohl s prvními inscenacemi.

Zdroj: Tisková zpráva Národního divadla moravskoslezského