Janáčkova filharmonie láskyplně splatila dluh předešlých generací vůči skladatelce Vítězslavě Kaprálové

Její příběh by se skvěle uplatnil na filmovém plátně. Narodila se do prestižní hudební rodiny – její otec Václav Kaprál vedl v Brně vlastní soukromou klavírní školu. V patnácti vstoupila na brněnskou konzervatoř, kde navštěvovala skladbu u Viléma Petrželky a dirigování u Zdeňka Chalabaly. Následovala studia v Paříži u proslulého dirigenta Charlese Muncha. Její raketový start pokračoval v Praze na mistrovské škole u skladatele Vítězslava Nováka a dirigenta Václava Talicha. Osudové setkání s Bohuslavem Martinů svedlo její trajektorii do Paříže, kde se setkala s hudebními velikány Arthurem Honeggerem, Dariusem Milhaudem a Arnoldem Schönbergem. Dostalo se jí vynikajícího vzdělání a kontaktů. Měla spoustu zakázek a pracovala houževnatě a tvrdě, ale smrt jí bohužel dostihla ve věku, kdy se někteří teprve opatrně rozkoukávají a hledají svou cestu.

Vítězslava Kaprálová (1915-1940) byla nesmírně talentovaná mladá žena, která se nebála plnit své sny. Jako první dáma u nás pronikla do teritoria, které bylo odedávna privilegiem mužů. Dirigování ještě dlouho po její smrti zůstalo ryze v pánských otěžích, teprve v druhé půlce minulého století začalo i v této profesi svítat na vyrovnanější časy. Nahrávka Janáčkovy filharmonie splácí do značné míry dluh, který této skladatelce nestačily vrátit předešlé generace. A činí tak způsobem, který je sympatický, důkladný a zásadní. Nastudování orchestrálních děl Kaprálové se na novém počinu ujala rovněž mladá žena, která je v dirigentském řemesle její legitimní nástupkyní. Alena Hron je první šéfdirigentkou v naší historii a její přímočaré, temperamentní a hravé pojetí se s emocemi kypící hudbou Kaprálové doslova mazlí a hýčká.

Alena Hron během nahrávání CD. (Foto: Martin Straka)

První disk dvojalba přináší šest různorodých kompozic. Úvodní Suite en miniauture, op. 1 má v kompozičním odkazu Kaprálové podivuhodné místo. Ačkoli je skladba označena číslem jedna, vznikla v roce 1935, kdy skladatelka zinstrumentovala čtyři věty svého klavírního cyklu do orchestrální podoby. Její hudba je od úvodních tónů měkce zasněná, lyricky impresivní a tajemně roztoužená. Přináší očekávání a napětí, které vyrůstá z velkých melodických oblouků. Nechybí jí smysl pro hravě barevnou charakteristiku, drobnokresbu nálad v hoboji a flétnách, ani kontrastní polohy plné něhy a dramatické tenze. Janáčkova filharmonie pod vedením Aleny Hron dokázala výše zmíněné atributy v hudbě Kaprálové přesně vystopovat a ztvárnit citlivým a noblesním způsobem.

Vojenská symfonieta, op. 11 byla po četných úpravách dokončena v roce 1937 a je považována za reprezentativní dílo Kaprálové v období jejích studií u Vítězslava Nováka. Programní zadání díla je vyjádřeno pregnantním bubínkovým rytmem v introdukci, další průběh díla ovšem svědčí o vrstevnatějším průběhu, jemuž opět nechybí zcela subjektivní motivace s pozoruhodnou koloristikou a bryskním spádem. Stěžejní úlohy zde obstarávají žesťové nástroje a spektakulární pentatonická melodika, po níž uším učaruje překrásně ztvárněné houslové sólo. Jednovětá symfonieta je v celkovém rozpětí patnácti minut naplněna nádhernými a překvapivými hudebními nápady, které svědčí o neotřelé a svěží imaginaci mladé skladatelky.

Velký ohlas Vojenské symfoniety v Londýně podnítil objednávku dalšího díla, které si u Kaprálové vyžádalo anglické vydavatelství Universal Edition. Novou symfonickou skladbu na téma českých písní a tanců skladatelka pojmenovala Suita rustica op. 19. Dílo ve třech větách přináší neofolkloristicky dravou hudbu živelného, melancholického i orgastického výrazu, která nekompromisním způsobem zpracovává dvě lidové melodie. Jednou z nich je česká píseň Sedlák, sedlák, sedlák stylizovaná ve druhé větě suity jako rytmicky neklidný tanec furiant. Hronová zde dokázala orchestr přivést k nespoutané rytmické eleganci, jíž vévodí bravurně modelované tempo, procítěná dynamika a precizní instrumentální výkony. Suita vrcholí třetí větou, která kombinuje orchestrální zvuk s delikátními melodickými ochutnávkami jednotlivých nástrojových sekcí.

První disk dvojalba uzavírají tři drobnější kompozice Sbohem a šáteček, vánočně laděné Prélude de Noël a Fanfára. Píseň Sbohem a šáteček, op. 14 na verše Vítězslava Nezvala je poslední Kaprálové skladbou z pražských let. Není divu, že bývá považována za nejkrásnější píseň skladatelky. V expresivně procítěném podání ostravské sopranistky Veroniky Rovné se skrývá veškerá touha a bolest pramenící z momentu loučení. Instrumentace zpočátku roste z ticha a ústí do subtilní posmutnělé něhy, v epicentru písně však posluchače překvapí obrovská gradace a kulminace napětí, v níž se hlas ostravské sopranistky chvěje ve výškách jako neklidně rozhoupaný zvon. Rovná zde odevzdala sugestivní a niterný výkon, který dlouho rezonuje v srdci.

Veronika Rovná během nahráváni CD. (Foto: Martin Straka)

Druhý díl dvojalba zahajuje Partita pro klavír a smyčce, op. 20. Poslední dokončená orchestrální skladba Kaprálové vznikala pod silným dojmem Bohuslava Martinů, jehož vliv je v metrorytmické struktuře díla dosti patrný. To však nijak nesnižuje přirozenou krásu díla, které vytvořila teprve čtyřiadvacetiletá skladatelka. Zejména v rozsáhlé druhé větě Andantino nalezla Kaprálová zcela osobité výrazové polohy, spočívající v lyricky zastřených plochách, které šetří sentimentem, ale opulentně hýří šarmem.

Klavírních partů se na nahrávce ujal mladý pianista Tomáš Vrána, známý svou zálibou v soudobé a novátorské hudbě. Vránova inklinace k dílům 20. století není náhodnou cestou, ale logickou volbou, k níž intelektuálně založený rodák ze severomoravské obce Mořkov dospěl zcela přirozeným vývojem. Hra mladého klavíristy je neokázale pokorná a oduševnělá. V hudbě Kaprálové Vrána hloubí jemné odstíny pastelových barev. Nesnaží se jí vtisknout jiné pojetí, než jaké si skutečně žádá: křehké, fantazijně bohaté a plápolající kouzlo plné naděje a odhodlané víry ve vlastní intuici a schopnosti. Úhozová ekvilibristika Vrány je uvážlivá, poddajná a nesnaží se na sebe příliš poutat pozornost. Jde mu o kontext a logicky se pojí s neoklasickým stylem Kaprálové. Závěrečné Presto (Scherzando) by si posluchač sice dokázal představit v agilnějším podání, ale možná právě díky tomu stihne v rozšafném tempu postřehnout více prokreslených linií.

Tomáš Vrána během nahrávání CD. (Foto: Martin Straka)

Další skladbou nahrávky je Klavírní koncert d moll, op. 7. Ačkoli jde o dílo, které se svou kompaktností nemůže předešlé kompozici rovnat, i tak očividně deklaruje Kaprálové intenzivní vztah ke klavíru. Koncert je příznačný rozechvělou intimitou, která spolu se senzitivní hudební stavbou evokuje impresionistické tendence jejího učitele Vítězslava Nováka. Tuto zjednodušující tezi rezolutně dementuje Largo druhé věty, které svou ponurou atmosférou a hutnou sazbou tíhne spíše k polystylové orientaci v neobarokním a neoklasickém slohu.

Druhý díl dvojalba zakončuje originální verze Suity pro klavír, op. 1 v senzitivně decentním a výrazově brilantním ztvárnění Tomáše Vrány. Je s podivem, nakolik Kaprálová později pozměnila charakter první věty, která v osamoceném klavíru vyznívá s jakousi antickou vznešeností, umocněnou chladnými akordickými souzvuky. Následující Cantabile naopak Vrána prosvětlil ryze familiární poetikou s bezstarostnou dětskou optikou. Andante con moto naopak přináší impresivní charakter, jenž není nepodobný atmosféře Debussyho Preludií. Závěrečné Tempo di minuetto navrací suitě neoklasicistní obrysy přesně vykrojeným rytmickým tepem a průzračnou harmonií.

Nahrávka orchestrálních děl Vítězslavy Kaprálové v podání Janáčkovy filharmonie, dirigentky Aleny Hron, sopranistky Veroniky Rovné a pianisty Tomáše Vrány zachycuje všechny uvedené interprety na vrcholu svých sil. Orchestr hraje pod vedením vycházející dirigentské hvězdy s neskrývaným potěšením a elánem, který se zřetelně přenáší do tvaru a koncepce hudebních frází, bezproblémové souhry a solidních individuálních výkonů. Síla dirigentského pojetí Aleny Hron spočívá v bytostně niterném souznění s dílem a nespravedlivým osudem nesmírně talentované autorky. Tvaruje její skladby jemně a ohleduplně jako vzácné fresky, které dlouho ležely bez povšimnutí.

Nahrávka má vytříbenou zvukovou stránku, pod níž jsou podepsáni Pavel Kunčar a Jana Jelínková. Autorem výtvarně přiléhavého obrazu na přední straně je surrealistický malíř Jindřich Štýrský.

Vítězslava Kaprálová na snímku z roku 1935. (Foto: Wikimedia Commons)

Příběh Vítězslavy Kaprálové se stal pro všechny zúčastněné něčím víc než jen další nahrávací frekvencí. Stal se možná svým způsobem interpretační výzvou, která má jediný cíl: dát její hudbě to nejlepší, aby její přirozená krása byla jednoduše srozumitelná všem, kteří naslouchají. Tomuto záměru konvenuje také bilingvní booklet v německém a anglickém jazyce s fotografiemi všech aktérů nahrávky včetně portrétů půvabné skladatelky Kaprálové. Z jejích očí vyzařuje optimismus, zvídavost a nekompromisně bystrý úsudek. Kdo ví, jestli by se tato úžasně talentovaná dáma nestala jednou z celosvětově uznávaných hudebních veličin, kdyby jí byl dopřán potřebný čas…Nakročeno měla neslýchaně a nahrávka Janáčkovy filharmonie to potvrzuje svým mistrovským výkonem. Jde o naprosto zásadní počin, který se vepíše do dějin novodobé hudební kultury.

*

Vítězslava Kaprálová: The Completed Orchestral Works (Kompletní orchestrální dílo). Veronika Rovná, Tomáš Vrána, Janáčkova filharmonie Ostrava, Alena Hron Hudební a zvuková režie Pavel Kunčar a Jana Jelínková. Celkový čas: 103:17. Vydala CPO v roce 2024.