Nénie, črty Přívozu a lyrické portréty. Sbírka Ilony Rozehnalové Nezaženeš přináší působivé básnické obrazy

Pojetí knihy Nezaženeš přináší aluze na dvě básnické sbírky, které zaujaly v loňském roce literární porotu Cen Jantar snad právě svou celostností, neoddělitelným sepětím mezi výtvarným a slovesným. V případě Elli Tiliu Motýlové se prostupuje výtvarné a textové (obojí v jejím autorském výrazu), každý z výtisků její sbírky Troska Frýdku kostra Místku je originálem a sugestivním kunstwerkem. Ve Flavedu Vasilia Chaleplise je podmanivé básnické sdělení provázáno výtvarným a grafickým autorstvím Terezy Ignácové. Tak frýdecko-místecké Galerie Věž i prudce nastupující ostravské nakladatelství Bílý Vigvam dokazují, že krásná kniha nebude jen historickým pojmem.

Artefakt, s nímž přichází Ilona Rozehnalová, má navíc povahu skutečné bibliofilie. Není to ve spojení s Rozehnalovou ničím překvapivým. V tiráži uvedená informace, že kniha byla vydána nákladem Moniky Horsákové a Ilony Rozehnalové jako první svazek edice Trinity, připomene ne tak dávnou aktivitu spojenou s vydáváním bibliofilií v edici Biblios – sdružení Knihomolů, která připravila několik sběratelských knih. Vybavují se mi Básně Jana Balabána (2012), které spolurealizovala i Papírenská manufaktura Velké Losiny a svými kolorovanými linoryty doprovodila Hana Puchová.

I právě vydaná sbírka Nezaženeš je pozoruhodná z řady hledisek – literárními kvalitami, redakcí (Michal Jareš), výtvarným pojetím (malby Hany Puchové), grafickým zpracováním (Kristina Pupáková) a od prvního setkání s knihou (oko i hmat se radují) nezapomenutelnou vazbou Gabriely Pilařové. Ta se svěřila s intenzivním zážitkem spolupráce na knize, které na přebalu (ten je pevnou součástí vazby) vévodí oko z výseku obličeje: „Oko vidí ven i dovnitř. Mezi je hluboko. Černá hloubka. Černá Ostrava. Černá malebná. V růžovoucích živoucích tvářích. Hřbet je nahý, obálky mnohostranně mluví pohledem, který nezaženeš. Je tam furt. Nitky přemosťují. Blok s básněmi je všit za oko. Když vstupuješ víš, že jsou to místa citlivá, intimní, ta, která jsou obyčejně nepřístupná a schovaná tam za okem.“ Vyjádřila tak první bezprostřední čtenářskou reakci na sbírku a představila techniku vzniku vazby a neoddělitelnost jednotlivých složek knihy.

Mé vlastní čtení bylo stejně silným zážitkem. Četla jsem opakovaně, zasažena poprvé, s úzkostí, že už vím, co přijde, podruhé, natěšená ze síly srozumění potřetí a pak ještě znovu a znovu – pro porozumění sobě samé.

Jméno Ilony Rozehnalové je na literární scéně především spojeno s Antikvariátem a klubem Fiducia i organizační a ediční činností, v nichž je literatura podstatná. Jako s autorkou jsme se s ní setkali už v legendární antologii V srdci Černého pavouka, kde se ještě s příjmením Perutková představila v „dostředivé evakuaci múz“ naléhavými otázkami a fragmenty skutečnosti, která drásá a znepokojuje. Proč ději dohrán / teprve poznáš se? / Proč jimi odemknut / smíš k sobě?

Tato neodkladnost se přenáší i do souboru Nezaženeš. Tři oddíly (Mamce, Přívoz, Blízkým) určují okamžiky skonu matky a flashe následné rekonstrukce vnitřního světa mluvčí (s osobitým autorským výrazem ji lze přiřadit k oceňovanému dílu Jana bude brzy sbírat lipový květ Miloše Doležala, 2022), črty prostoru výlučné městské části a poetické sekvence z portrétů bytostí vepsaných do existence básnického já.

Tak jako jsou postavy na malbách Hany Puchové lehce vychýlené z osy, hledají těžiště, zvláštním přihrbením nesou na ramenou jednoznačně nedefinovatelnou tíhu, ale současně vyjadřují i touhu po blízkosti, i verše Ilony Rozehnalové vysílají stejné signály. Jsou střídmé, plné oslovení a sebeoslovení, dominují v nich slovesa. Přesto jsou jednotlivé výjevy v básních na hranici akce a zastavení, aby byl zachycen hraniční okamžik, rozhodující zlomek události, pohyb i jeho zastavený obraz evokující blízkost a pochopení fyzicky se vzdalujících bytosti, či událostí. Přeřvat / šoupavé ticho neúčastných / bubnem nahodit / alespoň svůj život.

V první části sbírky nacházíme prvky zpovědi, fragmentární záznamy bolestných intimních prožitků (více nelze unést), paradoxní myšlenky, jimiž se mysl vyrovnává s novou skutečností. Papuče se stávají podivnými strážci smrti a stejně jako další věci a jevy pozbývají původní význam a jejich transformace je znepokojivá (ať už má posilující, nebo zraňující konotace).

Obraz spříznění s Přívozem je v každé básni zařazené do tohoto oddílu osázen určujícími topickými prvky prostoru – kostelem, archivem, komíny, stromy, ptactvem, chodníky, ulicemi. Místa ožívají až expresionistickými barvami, od lidí okoukanými úkony a stávají se neočekávanými ukazateli času. Park už tě volá na ranvej aleje / kde svlečení čahouni lip / zamrzli do oblouku rána.

Poslední oddíl Blízkým je působivým kaleidoskopem. Čteme v něm vyznání, sledujeme fragmenty vzpomínkových podobizen prostřednictvím klíčových chvil pochopení, portréty těch, kdo patří do vnitřního světa mluvčí, protože setkání s nimi rozkmitalo dosud ustálené hodnoty. Oddíl nás přesvědčuje, že pokus zachytit výlučnost každé představené lidské bytosti, či hraniční zkušenosti přináší odvahu k vymezení sebe sama. Loupe mrkev / a ruce ji voní/ po vodě studny (Babičce); A potom dubnový sníh / bělostné rozloučení hor / kterým jsi přikryl / nás i zkřehlé hroby (Jardovi Ž.); Ve dvě ráno / vykousáváš ze sebe / nachové plachty slov / toužících po moři (Magorovi).

O roli sloves jsme se už zmínili, jedno dominuje i titulu. Ono nezaženeš je nejen ohlasem poslední básně sbírky (dedikované jako celá sbírka Pavlu Hruškovi), ale připomenutím témat básní: Za oknem přívozského paneláku / kavka roztrhává / okoralý zbytek dne // (nezaženeš ji) //.

Sloveso v nedokonavém tvaru přesně vyjadřuje sdělení sbírky, že určující okamžiky, setkání, poznání zůstávají a také nás v prostoru i v čase přesahují.

*

Ilona Rozehnalová: Nezaženeš. Vydáno nákladem Moniky Horsákové a Ilony Rozehnalové v počtu 100 kusů v roce 2024.