Zemřel Jan Číhal (3. 3. 1944 – 22. 8. 2024). Spolu s ním symbolicky končí i Bílé divadlo, které spoluzakládal a vedl

Byl jsem před několika málo lety pozván na akci Ukončení činnosti Bílého divadla. Seděli jsme spolu s Honzou Číhalem, bývalými i současnými herci Bílého divadla a dalšími osobními přáteli tohoto výjimečného souboru nad videozáběry z nejrůznějších inscenací, workshopů a soukromých večírků či cest po světě a vzpomínali. Zeptal jsem se: „Opravdu je tohle setkání zároveň konec činnosti Bílého divadla?“ „Svým způsobem ano, já to tak cítím“, odpověděl Honza.

Když jsem ale o chvíli později mluvil s bratry Jičínskými, Honzovými nejbližšími spolupracovníky, a Jiřím Sekáčem, dalším výrazným členem Bílého divadla, řekli mi, že bez Honzy si další pokračování lze jen velice těžko představit, ale možná že by ještě něco šlo udělat. Podobně se vyjádřil i Honzův syn Jakub, kterého mohli diváci vidět v mnoha inscenacích vytvořených jeho tátou coby spoluautorem scénáře a režisérem, ale také on nakonec zmínil tátu a dodal „ …ale když něco naznačíme a začneme o tom přemýšlet, tátovi to stejně nakonec nedá, a půjde do toho.“

A tak si dovolím říci, že Bílé divadlo skončilo svou činnost dnem úmrtí jeho zakladatele herce, režiséra, autora a dramaturga a hlavně principála, legendy českého alternativního divadla Jana Číhala, dne 22. srpna 2024.

Jan Číhal. (Foto: archiv Ostravanu)

Honzu už od základní škole zajímalo divadlo. Na gymnáziu se při zkoušení inscenace Robinsonka (1960), kde hrál hlavní postavu Jarka, setkal s hercem Jaroslavem Vojtou a autorkou předlohy Marií Majerovou. Po škole nastoupil – aby se vyhnul povinné vojenské službě – jako dělník do brněnské Zbrojovky. Tam potkal básníka Jana Nováka a také Otu Prajznera, herce a pozdějšího ředitele Divadla Petra Bezruče v Ostravě.

Tato setkání bylo pro celý jeho další život zcela klíčová. S Janem Novákem připravili společnou performanci v Brně na Zelném trhu. Novák recitoval Máchův Máj a Číhal jej doprovázel pohybovou kreací. Skončilo to tím, že Novák byl Číhalem vhozen do kašny, která stojí před dnešním Divadlem Husa na provázku. Byl rok 1962, Číhalovi bylo osmnáct let a tato akce jej navedla na cestu, ze které už nesešel, byť se nikdy nestal profesionálním divadelníkem. Vždy žil a vystupoval na divadelním okraji. Vystudoval zdravotní školu, což jej živilo – stal se rentgenovým laborantem.

Byl velkým příznivcem a obdivovatelem fyzického divadla polského legendárního divadelníka Jerzyho Grotowského. Pod vlivem Grotowského práce a myšlení o divadle se Jan Číhal stal součástí vlny avantgardních divadel šedesátých let. Grotowského vize a přemýšlení o smyslu a poslání umění a divadla jej provázely celou jeho tvorbou.

Divadelní znalosti získával v ochotnickém studiu při Divadle bratří Mrštíků (dnes Městské divadlo Brno, studio sídlilo v bývalém prostoru Divadla Bolka Polívky). Studio vedli herci divadla Ladislav Lakomý a Jiří Dušek. V jejich skupině, kterou vedl Vilém Pfeiffer, herec legendárního Divadla D 34 E. F. Buriana, byla například i Eva Tálská. Společně nazkoušeli inscenaci Strach a bída Třetí říše podle Bertolta Brechta.

Honza přišel do Ostravy v roce 1964 z Brna na takzvanou umístěnku jako rentgenový laborant. V letech 1965 až 1967 odsloužil základní vojenskou službu v Lounech, později ve Slaném. Tam došlo pro jeho život k zásadnímu setkání. Seznámil se s dalším vojákem, filozofem a básníkem Vladimírem Machkem, s nímž ho poté pojilo celoživotní přátelství i společná divadelní tvorba. Vladimír byl jeho nejbližší spolupracovník coby dramaturg a inspirátor řady akcí a projektů. Vznikly inscenace Zrcadlení na texty Vladimíra Holana, Romance pro křídlovku podle Františka Hrubína a Vietnam, teď! na motivy Johna Steinbecka.

Po návratu z vojny se Honza do Ostravy přestěhoval natrvalo. Založil v Domě kultury VŽKG divadelní studio ACT a festival experimentálního divadla s názvem Generace. V průběhu pouhých dvou ročníků díky Janu Číhalovi viděli ostravští diváci brněnský Quidam, v němž vystupoval Petr Oslzlý, pražské Divadlo Na okraji a Divadlo Viola či prešovské Poetické divadlo. Na druhém ročníku festivalu byla uvedena inscenace Mysterie a malé hry na texty Ivana Svitáka a Petra Weise. Tím festival jako takový skončil. Současně bylo Act studio – stejně jako festival – zřizovatelem zrušeno. Nastala léta normalizace.

Číhal se ale – jako nikdy v životě – nevzdal. Založil soubor, který nazval Někde něco, a vystupoval s ním v ostravském K–klubu. Nastudovali Milou sedmi loupežníků Viktora Dyka s písničkami skifflového souboru Cantabile. S Vladimírem Machkem napsali a inscenovali text Antihamlet, který byl vybrán na festival amatérského divadla do Záhřebu. V roce 1981 Vznikla ve spolupráci s jiným ostravským amatérským souborem Aureko inscenace Jakou barvu má srdce, na níž se podílel především herecky.

Jan Číhal na své zahradě. (Foto: Ladislav Vrchovský)

V roce 1982 založil – spolu s bratry Luďkem a Petrem Jičínskými, Táňou Bartošovou a Ivou Durczakovou – Bílé divadlo, jež se mu stalo pro další jeho umělecké směrování osudným. První inscenací nového souboru byla dramatizace prózy Kluby poezie Bohumila Hrabala, kterou pod názvem Hráz věčnosti uváděli mimo jiné v pražském Činoherním klubu či – s posvěcením Bohumila Hrabala – i v legendárním libeňském Automatu Svět.

V Ostravě-Porubě připravoval s Bílým divadlem pohybovou verzi Tristana a Isoldy, inscenaci však soubor dokončil až v sálku kulturního střediska v Klimkovicích u Ostravy. Osvětová beseda v Porubě o experimenty Bílého divadla už neměla zájem… Tristan a Isolda byla ale v amatérském prostředí velmi úspěšná a z divadelní přehlídky v Brně postoupila do celostátní přehlídky Šrámkův Písek (1986).

V dalších inscenacích se Číhal se svým souborem věnoval přesahům lidové kultury do divadla. Připravil scénický masopust nazvaný Boží tělo – hody – vynášení smrtky, spolu s Vladimírem Machkem psal hry na lidové motivy s lidovými písněmi a zvyky. Bílé divadlo tehdy definitivně opustilo tradiční divadelní sály, hrávalo v ulicích, na náměstích, na vesnických návsích či v parcích (např. v klimkovickém zámeckém parku).

Po roce 1989 se Bílé divadlo nezměnilo. Číhal s ním pokračoval v divadelních aktivitách mimo oficiální umělecké struktury. Neměl potřebu vstoupit do profesionálního divadelního provozu. Byl si vědom, že by to znamenalo ztrátu tvůrčí svobody a umělecké a lidské nezávislosti a otevřenosti. Raději – a často – hráli na festivalech, na poutích, v ulicích a na náměstích. Současně Číhal na přelomu tisíciletí založil performerský festival Někde něco. Jeho název odkazoval na jeho dřívější soubor. Nejprve se konal na Masarykově náměstí v centru Ostravy, později v technické hale chemických závodů v Hrušově.

Bílé divadlo ve svém adventním představení ve Stodolní ulici. (Foto: L. Vrchovský)

Z projektů dalších let nelze nevzpomenout performanci Poslední večeře, kdy diváci seděli u jednoho stolu a byli společně s herci přímými účastníky Kristovy poslední večeře, dále Rimbaudem inspirovaný Opilý koráb – cesta argonautů za zlatým rounem, Beckettovy texty Šťastné dny a Krappova poslední páska (Číhal hrál Krappa), projekt Sidonie nádherná o baronce Sidonii Nádherné ze zámku Vrchotovy Janovice, osobně laděné Občerstvení (Refrigerium) inspirované Číhalovým onkologickým onemocněním a obdobně koncipovaný projekt Zde – na ostrém rozhraní života, někdy též nazývaný Postele.

Ve všech projektech Číhal i vystupoval. Dával jim pečeť své osobnosti obdobně jako kdysi Tadeusz Kantor svému souboru Cricot 2, kterého Honza obdivoval podobně jako Grotowského.

Dílem, kterým Bílé divadlo proslulo nejvíc, byla performance podle kreseb Martina Velíška Ty, který lyžuješ, pohybová kreace šesti – v průběhu let stárnoucích – nahých performerů, lyžařů, doprovázená komorním dívčím kvartetem. Premiéru měla 11. října 1997 v pražském klubu Roxy v rámci festivalu …příští vlna/next wave… Stala se pro soubor ikonickou, hrál ji nejméně 180krát až do oficiálního ukončení své činnosti v létě 2021. Objel s ní takřka celý svět, od francouzského Avignonu, Périgueux, Paříže či Chalon přes italský Turín, švédský Stockholm, polskou Varšavu, ukrajinský Kyjev a ruský Archangelsk až po jihokorejský Soul. Číhal dokonce variaci nahého lyžaře natočil s Petrem Zelenkou jako znělku karlovarského filmového festivalu v roce 2003.

Z představení Ty, který lyžuješ. (Foto: archiv Bílého divadla)

Co se týká filmu a televize, mihl se Honza v Šulíkově filmu Sluneční stát (2005), Sametoví vrazi režiséra Jiřího Svobody (2005) nebo v televizní inscenaci Lovec vodního ticha (2008). O něm samotném byl ostravským studiem České televize natočen krátký dokument v cyklu Osobnosti z regionu, o Bílém divadle vznikl dokument Blázni, básníci a pábitelé, olomoucká fakulta společně s berlínskou divadelní fakultou natočila o souboru dokument Rodinné rituály.

Loni v září na festivalu …příští vlna/next wave… získal Jan Číhal Poctu Živoucí poklad, udělovanou osobnostem české nezávislé divadelní scény. V rozhovoru s Kateřinou Huberovou v Českém rozhlase Dvojka v červenci 2017 řekl: „Vždy jsem hledal podstatu lidské existence a tu jsme skrze divadelní imaginaci převáděli do divadelních projektů a akcí.“
Poslední rozloučení s Janem Číhal se koná ve čtvrtek 29. 8. v 16 hodin ve smuteční síni u hřbitova v Krásném Poli u Ostravy.

(text byl pro Ostravan.cz zpracován z vlastních vzpomínek autora i dalších zdrojů, především z článku Jana Hulce pro Divadelní noviny a z Databáze českého amatérského divadla).