Vyzpívat se z toho srabu. Panenské plameny na albu Bleus přinášejí zdařilou symbiózu hudby a textů

Kopřivnická hudební scéna patřila už v polovině devadesátých let mezi důležité líhně tuzemské alternativní kultury. Fungoval tady jeden z prvních tuzemských klubů Nora, vzniklo zde pozoruhodné hudební vydavatelství Piper Records a samozřejmě i spousta výborných kapel, z nichž většina už sice nehraje, přesto zanechaly silnou stopu. Zmínit lze třeba kapely Nierika, Milano, Lu i řadu dalších inspirativních počinů. A právě zde lze najít jiskru, která zažehla dnešní Panenské plameny.

Kapelu kolem kytaristy, textaře a zpěváka Michala Kudělky tvoří vyzrálé muzikantské osobnosti, známé i z jiných respektovaných projektů. Druhou kytaru obstarává Vladimír Schwarz, na basu hraje Lukáš Sedláček a čtveřici doplňuje služebně nejmladší člen kapely, bubeník Michal „Maňa“ Maliniak.

Panenské plameny. (Foto: archiv kapely)

Šest let po debutu Poníčky a dva roky po úspěšném druhém albu Herostratus vydaly Panenské plameny kolekci Bleus, která čítá deset nových písní. Zvuk kapely se znatelně pročistil a nové album působí v diskografii Panenských plamenů jako nejsevřenější a také posluchačsky nejpřístupnější. Přes množství vlivů, které jsou zde nepřeslechnutelné, si kapela vytvořila vlastní, velmi originální hudební jazyk. Méně zkušený posluchač se k němu možná bude muset trochu prokousat, ale pokud se mu to podaří, najde pod zdánlivě drsnou slupkou tolik chutí, kolik jich často nenajde ani u několika jiných kapel najednou.

Silnou devizou a zajímavým překvapením nahrávky je účast dívčí pěvecké skupiny Mateřidúšky, která má v některých písních (např. Soirée, Zatím, Depersonalizace) tak výraznou roli, že si lze nové album po opakovaných posleších bez tohoto prvku představit jen stěží. Na albu se jako host objevuje také hráč na dechové nástroje Michal Burget (ex Nierika), jehož saxofon nahrávce dodává další barvu. A opět je to trefa do černého.

Samostatnou kapitolou jsou texty Michala Kudělky, které představují nejen výrazný nadstandard žánru, ale obstojí i jako samostatná poezie. A co je hlavní – v symbióze s hudbou fungují naprosto skvěle.

Název alba Bleus je anagramem slova blues – a minimálně v textové rovině na bluesovou poetiku i odkazuje. Písně působí jako svérázné portréty dnešního člověka, který je štvancem všedního dne a který se z toho snaží vyzpívat.

„Z knihy přečtu jen tři strany / a dál už na to nemám nervy/ musím toho ještě spoustu stihnout / než mě začnou požírat červi,“ zpívá se hned v úvodní písni Pres. „Ze života stihnu jen to nutné / ráno usnout a večer vstát / chvíli se zasníš a pak jako když utne / je načase si domů smrtku vstát,“ pokračuje tato píseň, aby bylo jasno. Zdánlivě bezvýchodný text v sobě ale díky způsobu přednesu nese pozitivní nadhled a zároveň sarkastický škleb, což platí i o dalších skladbách, třeba o Písni o člověku, jejímž námětem jsou masky, které je v sobě řada lidí nucena nosit. „Pro špetku pozornosti / chopíš se příležitosti / na odiv vystavit ten barevný obal / do kterého ses nasoukal, než jsi vyšel ven /a pak doma o samotě / zapřemýšlíš o životě / a rázem se z kašpara / stane smutný klaun.

Na albu je třeba vyzdvihnout také zvukový mix, který je dílem Dušana Neuwertha, známého tuzemského producenta, jenž také pochází z Kopřivnice. Uznání si zaslouží i grafická stránka, pod kterou je podepsaný Karel Kudera alias Flood a která koresponduje i s názvem a celkovým vyzněním této pozoruhodné kolekce.

Nové album Panenských plamenů se hodně povedlo. V ohlédnutí za předchozími počiny této kapely obsahuje dosud nejsilnější písně, je muzikantsky nejsehranější a také po aranžérské a zvukové stránce jde o vynikající kolekci, ke které budete mít důvod se pravidelně vracet, pokud si najdete čas a album si skutečně pečlivě naposloucháte.

*

Panenské plameny: Bleus. Celkový čas: 37:49. Piper Records, 2024.