Operní pěvec Jan Martiník: Vědět, kdy je ten správný čas, je taky umění

Když jste začal zpívat, měl jste nějaké představy o tom, čeho chcete jako zpěvák dosáhnout?

Když jsem se začal zpěvem zabývat vážně, tedy zhruba v době mého nástupu na konzervatoř, tak jsem tam šel s tím cílem, že buď budu v tom, co dělám, vysoce nadprůměrný, nebo budu radši dělat něco jiného. Cíl byl tedy být výborný a nebýt průměrný.

Kdy jste začal pomýšlet na to, že operní zpěv bude vaše profese a živobytí?

Zhruba dva roky před začátkem studia na konzervatoři mě ta myšlenka poprvé vytanula na mysl. Byla to ale pouze představa a do jejího naplnění mě ještě čekala dlouhá a náročná cesta.

Vystudoval jste Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Jak na léta svých studií vzpomínáte?

Sice je to detail, ale pro pořádek: mám ukončený šestý ročník, ale nemám absolutorium, protože jsem se tehdy nedokopal k tomu napsat absolventskou práci. Takže nevím, jestli mohu tvrdit, že mám tu školu opravdu „vystudovanou“. Ale dejme tomu, že ano…

Myslím, že to nikdo v Ostravě zpochybňovat nebude, spíše naopak. A co roky na konzervatoři?

Na ta léta vzpomínám moc rád. Připadá mi, jako by to bylo před chvílí, ale ono je to už víc, jak dvacet let. Byl to krásný vzrušující čas.

Vzpomínám si, že jste účinkoval už na konzervatoři v různých studentských inscenacích a připravoval se aktivně na profesionální dráhu operního pěvce. Jaký by měl být podle vašeho názoru podíl praxe a teorie na hudebních školách?

Ano, samozřejmě, účinkování ve studentských inscenacích, to studenty většinou během studia nemine. Je to určitě dobrá příležitost, jak získat první zkušenosti s jevištěm.  Nejsem expertem na to, abych říkal, jaký by měl být podíl teorie a praxe. Navíc má osobní zkušenost z pozice studenta je přeci jen již dvacet let stará. Zdá se mi, že od té doby se některé věci zlepšily a přijde mi, že kvalita třeba těch studentských představení vzrostla. Vím, je to vždy kus od kusu, a velmi záleží, jací lidé za konkrétním projektem stojí. Ostatně i tady platí, že je vždy všechno jen „o lidech“.

Deset roků jste prožil jako sólista berlínské Staatsoper Under den Linden. Co vám dala léta, strávená na této nejstarší operní scéně v Německu?

Ono těch let v angažmá bylo nakonec jedenáct a bylo by jich asi i víc, kdybych se mermomocí nechtěl přestěhovat do Vídně. Ale srdci neporučíš. Nyní jsem dokončil dvanáctou sezonu, ale poprvé už jen coby host. A čeká mě třináctá sezona, pokud to tak tedy lze ještě brát. Ale zpátky k otázce: asi každý kolega potvrdí, že angažmá v divadle vám mnohé dá, ale také si leccos vezme. Já, ačkoliv si to ti, kteří mě znají, nemusí myslet, se nakonec skoro vždy snažím dívat na věci pozitivně a vnímat tedy hlavně ty dobré věci. Těch zážitků a vzpomínek je samozřejmě za ta léta spousta, ale co mi ty roky tam strávené daly? No, například to, že jsem si zvykl na vysoký standard: orchestr hraje skvěle, zázemí funguje tak, jak má, a lidé ke své práci přistupují zodpovědně. Každý ví, co má a co nemá dělat. A taky, že si každý hledí tak nějak svého a nestará se přespříliš o to, „co ten druhý“. Tohle je v některých jiných divadlech například u nás poněkud odlišné, že ano?

Spolupracoval jste také s Komickou operou v Berlíně a dalšími operními scénami. Jaké role vám vlastně vyhovují nejvíce?

V angažmá Komické opery jsem strávil tři dlouhé roky, ale nevzpomínám na tu dobu nějak zvlášť rád. Bylo to pro mne rozčarováním – myslel jsem si naivně, že jdu do domu s Felsensteinovou tradicí a duchem, ale co jsem našel, byl přesný opak toho, co Felsenstein chtěl. Ale i špatná škola je škola. A někdy v tom čase jsem se konečně(!) díky mé ženě a také jedné jazykové koučce Peggy Marmuth naučil, jak se v němčině vyslovuje „ich“ nebo třeba jejich „e“ a „o“. Ještě dva roky předtím jsem si zcela vážně myslel, že se to prostě nikdy nenaučím. A ejhle, stačilo jedno správné přirovnání, a já pochopil, jak to má být. Heuréka! Vždyť je to tak jednoduché. A tak je to se vším! Nic není těžké, když se to umí.

Býváte někdy před vystoupením nervózní? Pokud ano, máte nějaké vychytávky, které vám s trémou pomáhají?

Ano, bývám, a je to dobře. Ale daleko víc mne znervózní, když nejsem nervózní. Protože pak se většinou něco semele, když člověk nemá takovou tu „zdravou“ nervozitu. Co se týče vychytávek, hele, „když nejde o život, nejde o nic“ a pak jedno moudro, které už mne provází dlouho – „hlavně se z toho neposrat!“ Úzkoprsí odpustí…

To druhé měl rád taky písničkář Wabi Daněk. Jakou dobu potřebujete na rozezpívání? Máte před produkcí své rituály?

Moc nejsem na rituály typu „pijete syrová vajíčka“ a podobně, ale rozezpívání, respektive rozezvučení, je bezpochyby nutnost. Přesný čas? Těžko říct, je to různé, je to totiž o pocitu, který u toho mám. Někdy je to hned, někdy to trvá snad hodinu. Záleží na okolnostech.

Podle čeho se rozhodujete pro nové role?

Podle toho, jak přijdou, ale víceméně je schéma asi následující: Sedí/nesedí, zajímá/nezajímá, můžu/nemůžu.

Váš repertoár je značně široký – od klasických oper až po díla 20. století. Ve kterém hudebním období se cítíte dobře?

Nevím, já se snažím, abych zpíval jen to, co mi sedí a co se mi líbí, ale zcela upřímně říkám, že se mi to ne vždycky podařilo. Je pravda, že jsem v posledních letech, i přes mou obecnou averzi k modernímu umění, účinkoval i v moderních soudobých dílech a nutno podotknout, že to nebylo tak špatné. Nicméně stále si myslím, že převážná většina moderního umění je tak trochu podvod a „císařovy nové šaty“. Ale vím, že jsou výjimky a že jsou občas tvořena nová díla, která jsou bez nadsázky geniální. Jen jich není tolik…

Vedle opery se věnujete písňovému programu. Připomeňme například vaše ceněné interpretace písní Franze Schuberta či Antonína Dvořáka. S kým v písňovém repertoáru nejraději spolupracujete a co nového chystáte?

V posledních letech převážně s klavíristy Davidem Marečkem a Sašou Starým. S Davidem chystáme natáčení dalšího cédéčka.

Pomýšlíte na zpěv populární hudby? V nedávné době se takto stylově rozkročil váš kolega Adam Plachetka, který zpívá s Ondřejem Havelkou písně swingové éry.

No, pokud by se mělo jednat o populární písně typu Helenky Vondráčkové nebo Michala Davida, tak to asi ne, ale je pravda, že jazz mne vždy lákal. Já bych skoro nenazýval swingové skladby populární hudbou. Vím, že ve své době to „populární“ hudba byla, ale to byl ve své době i Mozart a dnes by o jeho hudbě stěží někdo řekl, že je to „popík“. A stejně tak nevnímám jako pop i jazzovou hudbu dvacátých, třicátých a čtyřicátých let. A obzvláště ne, pokud vedle sebe postavíme populární hudbu současnou….

Mnoho operních pěvců tvrdí, že jejich hlasová kondice je otázkou správného výběru a načasování repertoáru. Jak to vidíte?

Proti tomu se nedá nic namítat. Ovšem vědět „kdy“ je ten správný čas, je taky umění. Ono se taky může stát, že „teď“ je ta pravá chvíle na nějakou roli, ale nikdo vám ji nenabízí. Takže asi je důležité, věřit si a cítit, na co člověk má a snažit se to pak uplatnit.

Stává se vám, že musíte pracovní nabídky také odmítat? Dá se to zvládnout tak, aby se druhá strana necítila dotčena?

Samozřejmě, ale to je normální. Typické je to v období dušiček a pak Velikonoc. Všichni dělají requiem nebo pašije a holt se nedá zpívat na dvou místech zároveň. Určitě se dá zvládnout komunikace tak, aby se druhá strana necítila dotčeně, ale to už je samozřejmě otázkou managementu.

Spolupracoval jste s celou řadou světově proslulých dirigentů a režisérů. Existuje něco, co tyto osobnosti spojuje?

Dirigenti a režiséři jsou většinou velmi odlišné osobnosti. Co se týče těch top dirigentů, tak  téměř všichni mají takový „killer instict“. I ti „hodní“ ho mají. Všechno je krásné, pohoda a pak přijde moment a …

V současné době žijete více než rok ve Vídni, kde s manželkou vychováváte syna. Jak proměnil příchod potomka váš způsob života?

Dá se říct, že náš syn byl takovým urychlovačem v procesu rozhodování se, jestli zůstat v Berlíně dalších třeba dvacet let, nebo se konečně přestěhovat tam, kam nás to oba vždy táhlo.

Považujete rakouskou metropoli za ideální místo pro svou rodinu?

Já mám Rakousko od dětství velice rád a vždy jsem si říkal, jak by bylo krásné tady žít. Rakouská mentalita je jiná než ta německá, pruská či berlínská. Je blíž té naší české. Vídeň pak byla jakási logická volba, protože zde žije i celá naše početná rodina. Zároveň je to strategicky a logisticky dobrý výchozí bod. Je to hlavní město, metropole, ale přitom není příliš velké a je skvěle dopravně napojeno na zbytek Evropy a světa. Kvalita života je zde prostě na velmi vysoké úrovni.

Kde nejraději relaxujete, u moře, nebo na horách? Viděl jsem vás párkrát i na Lysé hoře v Beskydech, je to vaše srdeční krajina?

Moře mám rád, ale určitě budou převažovat ty hory. No osobně jsme se, tuším, my dva spolu na „Lysé“ nepotkali, ale rozumím, síla sociálních sítí. Beskydy mají v sobě cosi magického. Něco, co mě k nim stále přitahuje.

Jak často se vracíte do Ostravy? Neuvažujete o tom, že byste se do svého rodného města vrátil nastálo?

Do Ostravy se vracím tak často, jak mi dovolí čas a povinnosti. Ale vracím se vždy rád! Vrátit se nastálo momentálně není na pořadu dne. On taky není zatím žádný objektivní důvod: práci zde nemám a z hlediska leteckého cestování není Ostrava moc dobře napojena. Nicméně dokážu se představit, že se sem jednou na stará kolena vrátím. Pokud mne ovšem Ostrava bude chtít…

Co vás v následující koncertní sezoně čeká a s nejvyšší pravděpodobností nemine?

Čeká mne toho poměrně hodně. Mezi největší výzvy bude patřit třeba nastudování Wagnerových Mistrů pěvců, v níž mne čeká role Fritze Kothnera. Dále se těším na znovuuvedení geniální inscenace Janáčkovy opery Věc Makropulos Clause Gutha, kde zpívám opět Dr. Kolenatého. Čeká mne debut v Concertgebouw v koncertním provedení Janáčkovy opery Z mrtvého domu nebo třeba účinkování s Royal Liverpool Philharmonic. A velmi se těším na to, že si opět zazpívám s Českou filharmonií a sirem Simonem Rattlem. No a někdy na konci sezony máme s Davidem Marečkem naplánované nahrávání naší nové desky.