U navrhování interiérů ztrácím pojem o čase, říká designérka a galeristka Soňa Malinová

Soňo, v jakém ročním období se vám nejlépe žije a tvoří?

Ve dnech, kdy je dlouho světlo. S jarem ožívám. V létě dělám rozhodnutí typu, čemu se budu věnovat a s čím bych měla skončit. V zimě jedu na poloviční výkon.

Máte opravdu široký záběr, když jsem procházel internet, vypadly na mě návrhy interiérů, design keramiky, psaní blogu… co je vám nejbližší?

Nejšťastnější jsem u navrhování interiérů a domů. V tu chvíli ztrácím pojem o čase. Je to moje ikigai (japonský výraz pro souběh několika věcí a vyjadřující smysl života). K tomu bych ještě dodala, že dělám práci v prostředí, které mi vyhovuje, a to doma o samotě.

Studovala jste design, nebo jiný umělecký obor?

Můj otec byl architekt, můj bratr vystudoval architekturu, máma je stavařka, já jediná jsem se vydala trochu jiným směrem. Vystudovala jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bechyni, obor keramika. Byla to jediná škola zaměřená pouze na keramiku. Obdivuji moji mámu, že mě ve čtrnácti letech pustila studovat 400 kilometrů od domu. Byly to skvělé čtyři roky. Po dokončení studia jsem se vrátila do Havířova a v devatenácti letech si otevřela svůj ateliér. Nicméně po letech mě geny přitáhly taky k architektuře.

Žijete, tvoříte a prodáváte na periferii, sám to označení nemám rád, ale v mnohém je to pravdivé tvrzení. Jak se vám tady daří naplňovat váš kreativní potenciál?

V dnešním online světě se nikdo nemůže vymlouvat na to, že je stranou. Možná by mi pomohlo se stýkat s těmi ,,správnými” lidmi, ale vzhledem k mojí introvertní povaze bych to nevyužila ani v Praze. Za mě je Instagram dobrý nástroj, jak dát vědět o své práci. Neexistují hranice. První, co sledující vidí, je práce. Ne to, kdo to vytvořil, jak vypadá, jak je starý, kde bydlí. Když jsem začínala podnikat v roce 1992, nebyl internet a počítače. Jediný způsob, jak se zkontaktovat s lidmi, byl najít je v telefonním seznamu. Dnes mi přijde všechno o dost snazší a rychlejší.

Časy se hodně změnily a zdá se mi, že lidé obecně začínají mít „lepší“ vkus. Pamatuji si, že jsem ještě jako památkář bojoval s barevným jarmarkem a nevkusnými a k okolí intolerantními návrhy rekonstrukcí. Když jsem ale obor před šesti lety opouštěl, měl jsem pocit, že se společnost o dost posunula. Máte podobný dojem, nebo při návrzích interiérů stále spíše bojujete?

Mám tu výhodu, že mě kontaktují lidé, kteří moji práci dlouhodobě sledují. Jednak díky tomu, že jsem několik let vystupovala v pořadu České televize o bydlení, a taky čtou můj blog. Začala jsem psát blog v roce 2008. Tehdy nikdo blogy nepsal, pak byla velká blogová vlna a teď už zas nikdo nepíše. Ale já jsem vydržela. Je to můj veřejný deník zaměřený na design, tipy na výstavy, knihy a filmy.

Která zakázka z poslední doby vás nejvíc bavila?

Poslední dva roky pracuji na rekonstrukci secesní vily v Jeseníkách, která během komunismu sloužila jako pošta. Noví majitelé jsou osvícení. Rekonstrukce probíhá velmi citlivě. Investují do kvalitních materiálů. Zároveň mají stejnou vášeň jako já, nakupování vintage nábytku a dekorací přes bazary. Je to velká zábava.

Soňa Malinová. (Foto: Vendula Smutková)

Od roku 2018 provozujete v Havířově galerii Krystal, jakožto kritik váš program sleduji a musím říct, že máte velice nosné výstavní portfolio. Jak se ke jménům dostáváte a stalo se vám, že někdo odmítl vystavovat?

Nestalo. Možná je to i zmiňovaným Instagramem. Umělce oslovuji zásadně přes toto médium. Hned vidí, kdo v galerii vystavoval a jak vypadá výstavní prostor. A až potom zjistí, že je v Havířově. Není tam předem předsudek. U některých vystavujících jsem si říkala, že nemám šanci, a oni kupodivu byli nadšení. Před nějakým časem galerii navštívil malíř Václav Bláha a jemu Krystal připomíná nezávislé galerie v Brooklynu. Periférie má taky svoje kouzlo.

Na jaké platformě galerie Krystal funguje? Je prodejní?

Galerie je soukromá, tím pádem by měla fungovat jako prodejní, ale já jsem od začátku chtěla otevřít galerii hlavně proto, abych lidem z Havířova přiblížila umění. Prodeji se věnuji minimálně. S oblibou říkám, že galerie je můj nejdražší koníček, co jsem kdy měla.

Galerie nefunguje dlouho a navíc jste ve městě, které patří počtem obyvatel mezi větší, ale kde se obecně nikdy žádné výrazné galerie současného umění neprofilovaly. Chodí lidi na výstavy, nebo je to spíše pouze o vernisážích?

Chodí, ale mnohem méně než před covidem. Galerie funguje už devátým rokem a každý rok to mělo vzestupnou tendenci. I když teď už se to zase trochu lepší. Občas mě překvapí návštěvníci ze zahraničí nebo z velmi vzdálených měst.

Máte v galerii doprovodné programy nebo přednášky?

Dlouhodobě spolupracuji s gymnáziem. Pravidelně chodí na workshopy a přednášky v rámci výuky dějin umění. Každým rok dělám i workshopy pro uměleckou školu z Frýdku Místku a nově mě oslovila Střední umělecká škola v Ostravě. Jsem překvapená, s jakým zaujetím tvoří. To mi dělá opravdu radost a věřím, že tahle zkušenost jim umění přibližuje.

Co právě připravujete?

19. září zahajujeme výstavu Mezičasy. Malby od Terezy Janči Havlíkové. Bude to průřez tvorby za posledních pět let. Nejedná se o ucelené téma, ale o obrazy, které byly součástí autorčiny bakalářské práce a také díla, která vznikla v současné době v rámci studia v Ateliéru Malby I na Fakultě umění Ostravské univerzity.

Mohla byste vypíchnout i nějaké další připravované výstavní projekty?

Denisa Krausová. Maluje monumentální obrazy plné dekorativních libůstek, jako jsou pugéty, přebujelé květy růží – nebo naopak umírněné a geometrizující. Střídá v nich plošné zobrazení divoké barevnosti se zcela realistickými prvky. Moc se těším na velkoformátové tušové kresby a grafiky od Lenky Falušiové, tvořené převážně hlubotiskovou technikou čárového leptu a mezzotinty. Další projekt, který se doufám uskuteční, je výstava umění ze soukromých sbírek sběratelů z Havířova, kteří umění neberou jen jako investici, ale všechno umění mají doma velmi promyšleně vystavené. Na stěnách jim doma visí třeba Karel Malich, v prostoru objekty od Václava Cíglera. Je to velká nádhera.

Jak nejraději trávíte volný čas a existuje nějaké místo u nás v kraji, které doslova milujete?

Ráda něco kutím. To mám po mém otci. Něco opravit, přetřít, dát starým věcem novou funkci. Kromě toho sportuji s mým mužem. Kolo, běh, plavání. Funguji jako brzda, když už je přetrénovaný. Často navštěvujeme výstavy, a to i ve vzdálenějších městech.

Která výstava vás v poslední době zaujala?

Válovky v GASK nebo Bohuslav Reynek v humpolecké 8smičce byly velkým zážitkem. Námětově zajímavá je stále probíhající výstava Kdyby nebylo v pražské ARTO.TO galerii v Uhelném Mlýně. Propojuje umělkyně tří generací, pozapomenutou malířku Marií Jančovou, filmařku a výtvarnicí Ester Krumbachovou, fotografku Libuší Jarcovjákovou a malířky Květu a Jitku Válovy. Linka vede až k nejmladší z nich, sochařce Dagmar Šubrtové.

Jakou knihu máte právě na nočním stolku?

Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu od Pavla Tigrida.

Máte nějaký silný letní zážitek?

Každé ráno, když sbírám ostružiny na naší zahradě.