Frešo v Domě umění. Ostravský vulgarismus, obličeje bez tváří a slovenský vývar na vařené nudli

Viktor Frešo je sympatický provokatér, jinými slovy angažovaný umělec. A vždycky byl. Stačí připomenout, že je spoluautorem plastiky Entropa, satirické skulptury pro Radu Evropské unie, která v roce 2009 rozlítila některé členské země společenství. Hodně se urazilo například Bulharsko, které bylo symbolizováno tureckými záchody. Vláda v Sofii zuřila, ale bulharští intelektuálové se smáli a Entropa je ve zpětném zrcátku sympatickým dílem, které mimo jiné ukázalo, jak smysl pro černý humor souvisí s vyspělostí evropských demokracií.

Z výstavy Viktora Freša. (Foto: GVUO)

Frešo už také před drahnými lety vytvořil postavu s všeříkajícím názvem Pičus. V Ostravě tenhle vulgarismus není nutné nějak extra vysvětlovat, v regionu se používá v mnohem větší míře než ve zbytku republiky. Pičus je na Ostravsku dokonce přirozenější než třeba český výraz pitomec.
Frešův Pičus je krajně nesympatickou postavičkou s nabubřelým všeználkovským obličejem. Věčně nasraný chlapík, kterého štve manželka, děti, sousedi, šéf i celý svět. Může být neškodný, ale zároveň je i hodně nebezpečný, protože za jeho frustracemi není žádný názor a ochotně se podřizuje komukoliv mocnějšímu. Po státu pak dokonce chce, aby ho nástrahami systému vedl za ručičku, čili touží po vládě silné ruky, autokracii a možná i ještě po horším režimu.

Pičus za 250 tisíc korun. (Foto: DSC Gallery)

Pičus se kupodivu prodává za velké peníze, galeristka Olga Trčková (DSC Gallery) tuto plastiku z polyuretanu nabízí za 250 tisíc korun. A kdo úplně nesnese otevřený vulgarismus Pičus, tomu Frešo nabízí alternativu, o postavičce lze mluvit také jako o Niemandovi, i těch je plná zeměkoule. Mezi muži, ženami či transsexuály. A každý se může druhému také jevit jako jasný Niemand čili Pičus, proto výsostný ironik Frešo říká, že tato postava je jeho autoportrétem.

Pičusů je na ostravské výstavě přítomno hned několik, v různých podobách a polohách. Postávají třeba na kuchyňské poličce hned u vstupu do expozice a z patřičné výšky vzkazují návštěvníkům: „Velkú piču viete o politike!“ To je totiž slogan z jiného Frešova díla, nicméně právě tito Niemandi na poličce nemají ani páru o skutečné liberální demokracii.

Z výstavy Viktora Freša. (Foto: Ivan Mottýl)

Průměrný Slovák to má ale dost těžké, aby si v roce 2024 udržel nějaký zdravý světonázor, protože členové vlády premiéra Roberta Fica denně chrlí do veřejného prostoru snůšky nesmyslů. V kulturním deníku Ostravan.cz zůstaňme jen u těch, které se dotýkají kultury. Slovenská ministryně Martina Šimkovičová už vlastně nastartovala program, který připomíná počátky tažení nacistů proti avantgardám, tedy zvrhlému umění (Entartete Kunst).
Šimkovičová prosazuje „tradiční slovenskou kulturu“ a vyzývá reprezentanty „liberálně-progresivistického spektra“, aby přestali dělat „ostudu slovenské kultuře“. Kdyby si ministryně prohlédla ostravskou výstavu Viktora Freša, zřejmě by se jí zvedl žaludek a její vnitřnosti by volaly něco o „pochybné prezentací slovenského umění“, což jsou její reálná slova.

Z výstavy Viktora Freša. (Foto: GVUO)

Ministryně ve středu 7. srpna odvolala ředitelku Slovenské národní galerie Alexandru Kusou, vynikající odbornici. Není divu, že ředitel Domu umění v Ostravě Jiří Jůza v takové situaci zoufale píše na Slovensko: „Odvoláním Alexandry Kusé jsou zpochybněny principy demokratického rozvoje společnosti a je významně ohrožen svobodný rozvoj samotné instituce.“ Není to jen jeho názor, protože Jůza je toho času předsedou Rady galerií České republiky a pod písemným protestem je podepsána právě tato organizace, k níž se hlásí například Galerie hlavního města Prahy, Galerie moderního umění v Hradci Králové nebo Alšova jihočeská galerie.

Šimkovičová byla zvolena na kandidátce nacionalistické Slovenské národní strany. Už dříve v dezinformační televizi Slovan a v neofašistické straně Hlas ľudu šířila proruské či homofobní názory, které zastává i na pozici ministryně. Občas mluví také o křesťanských základech slovenské společnosti, konečně ultrapravicové strany typu Hlas ľudu, Kotlebovci či Republika se hrdě hlásí k válečnému klerofašistickému Slovenskému státu. Frešovi je ale věčné ohánění se bohem protivné, jeden „boží poutač“ nyní vystavený v Ostravě je doslova rozkošný.

Z výstavy Viktora Freša. (Foto: Ivan Mottýl)

Viktor Frešo dětské nemoci obnovené samostatné Slovenské republiky trpělivě pranýřuje už od studií na Akademii výtvarných umění v Praze, kterou ukončil roku 2005. „Som 1/4 Maďar a som na to s 3/4 hrdý,“ napsal na stěnu v jedné galerii v roce 2004. A kunsthistorik česko-slovenského konceptualismu Jiří Valoch k tomu dodal: „Je to ironická artikulace smutného faktu, zkoncentrovaného do jakéhosi konceptuálního paradoxu, jenž je problémem celého slovenského státu a většiny jeho obyvatel.“

Obdobné konceptuální paradoxy teď čekají i na návštěvníky v hlavním sále Domu umění. Další výzvy k zamyšlení nad současným Slovenskem, vždyť z této galerie je to na hraniční přechod v Mostech u Jablunkova pouhých 66 kilometrů autem. Pičus čili Niemand ale samozřejmě nezná hranice, je to globální jev.

Bohužel, právě Niemandi mají často v rukách i osudy celých států, jak to vidíme například v moskevském Kremlu. Do válek ženou své občany kromě Putina i mnozí další diktátoři. Bez skrupulí. A ačkoliv se rozpoutanými krveprolitími chtějí zapsat do historie, budoucí učebnice by jejich tváře měly spíše ignorovat, jak to navrhuje v jednom díle i Viktor Frešo. Budoucí vzpomínky čili Future Memories, jak se výstava v Domě umění jmenuje, se prostě bez určitých konkrétních obličejů v pohodě obejdou.

Z výstavy Viktora Freša. (Foto: Ivan Mottýl)

Frešo s obličeji bez tváře pracuje poměrně často. V prvním poschodí ostravského Domu umění ale paradoxně probíhá výbor kurátora Jaroslava Michny s názvem Bez tváře. A ten mapuje beztvářné figury v současné české malbě a částečně i v sochařství.

Malba, která může být do jisté míry paralelní obdobou fotografie ve smyslu zastavení obrazu, nám zjevuje díky dekonstrukci a odnětí tváře kritický pohled na onen proces všudypřítomné tvářné kontaminace,“ přemítá Michna nad malíři, kteří vytvářením obrazů bez tváří reagují na všudypřítomné zneužívání obličejů. V médiích, reklamě, na sociálních sítích a vlastně všude. Frešo beztvářnými plastikami a obrazy sleduje obdobný cíl, ovšem často obličejové rysy vynechává také proto, že se hned každému Pičusovi nechce dívat do ksichtu.

Z výstavy Viktora Freša. (Foto: Ivan Mottýl)

Škoda jen, že kurátor Michna nezařadil nějaké Frešovo dílo bez tváře přímo do svého výboru. A naopak, nějaký reprezentant výstavy Bez tváře mohl sestoupit do přízemí, taková provázanost se přímo nabízí a návštěvníky by určitě zaujala.

Z výstavy Viktora Freša. (Foto: Ivan Mottýl)

Umělec Viktor Frešo sice dvacet let statečně upozorňuje na nejnižší pudy voličů, kteří na Slovensku volají po vládě tvrdé ruky či spojenectví s ruským dubiskem, ale pouze se střídavými úspěchy. „Obrovský bagr drtí všechno, co v kultuře funguje, všechny instituce,“ stěžuje si v těchto dnech odvolaný ředitel Slovenského národního divadla Matej Drlička. Pokud by příští českou vládu složilo třeba seskupení ANO, SPD a Přísaha, mohlo by se stát, že se bude také hodně odvolávat.

Z výstavy Viktora Freša. (Foto: GVUO)

Frešo o sobě rád říká, že je egocentrický, sexistický, machistický i extrovertní psychopat. Bez pořádné dávky sebeironie, černého humoru, ale i přirozené upřímnosti totiž nelze kázat, jak dělat demokracii a vylepšovat svět. Slovenský extrovert teď v ostravském Domě umění s neobvyklou naléhavostí ukazuje, kde na téhle cestě dělá lidstvo podstatné chyby. A kde je děláme i my, konkrétní jedinci.

*

Viktor Frešo: Future Memories. Kurátor: Vladimír Beskid. Galerie výtvarného umění v Ostravě (Dům umění). Výstava potrvá už jen do 18. srpna 2024.