Tomáš Vrána: Klavír dokázal vyhrát, ale často mám nutkání nahlédnout i pod jinou pokličku

Tvé jméno jsem nedávno zaregistroval na nové nahrávce Janáčkovy filharmonie s díly české skladatelky Vítězslavy Kaprálové. Jak ses k této spolupráci dostal?

V roce 2022 jsem dostal milý telefonát od vedení Janáčkovy filharmonie, zdali bych se nechtěl ujmout klavírního partu v orchestrálních dílech Kaprálové, které si jako kompletní nahrávku objednalo prestižní německé vydavatelství cpo. Ač na nácvik nebylo až tolik času, moc mě nabídka potěšila – moje náklonnost k hudbě 20. století, kterou jsem s tímto orchestrem už několikrát mohl ukázat v různých dílech, zřejmě také sehrála roli.

Kdy vlastně začal tvůj kontakt s hudbou této talentované a předčasně zesnulé autorky?

Jako malý jsem docela dlouho v repertoáru měl její drobná Dubnová preludia, která pro mě našla moje paní učitelka klavíru Libuše Pavelčáková. Objížděl jsem s nimi své první klavírní soutěže. Pamatuji si, že se to nehrálo úplně nejpohodlněji a trvalo docela dlouho, než jsem se s tou hudbou dokázal sžít

Na dvojalbu Janáčkovy filharmonie hraješ hned ve třech skladbách Kaprálové. Mohl bys o nich něco povědět?

Suita pro klavír, op. 1 je vlastně jednou z prvních sbírek hudebních nápadů, které Kaprálová později využila i orchestrálně rozšířila ve své Suite en miniature, op. 1 už pro celý orchestrální ansámbl. Je moc fajn, že na dvou CD posluchač najde obě tyto varianty, které nabízejí vskutku zajímavé hudební srovnání. Další skladbou je třívětý Klavírní koncert d moll, op. 7, brilantní závěrečný studentský kousek Kaprálové s nádhernou pozdně romantickou instrumentací a technicky virtuózním klavírním partem. Asi největší lákadlo na disku pro většinu posluchačů, které mohu opravdu s chutí doporučit. Do třetice Partita pro klavír a smyčce, op. 20 už patří k pozdním dílům. Jedná se opravdu o velký posun ve stylu směrem k moderním trendům. Nechybí zde úderná rytmika, expresivita a silný vliv Bohuslava Martinů, Igora Stravinského a Bély Bartóka.

Mají kompozice Kaprálové klavírní rukopis, který jde dobře do rukou? Jak se ti studovaly a hrály?

Klavírní koncert představoval pochopitelně asi největší výzvu. I tady bych ve srovnání se sólovými kusy trval na tom, že se nejedná o pohodlně hratelné dílo, ač je velmi efektní a obsahuje mnoho skvělých momentů. Pamětně je mnohdy nepříjemné – hudba Kaprálové je často nepředvídatelná a kombinuje mnoho druhů techniky dohromady. Dost často interpret narazí na místo, které je až nepřirozeně jednoduché, aby vzápětí následoval sled taktů, kde obtížnost vystřelí do abnormálních výšin, a to na samé hranici hratelnosti. Do toho časté změny tempové i náladové dělají hudbu Kaprálové dle mého názoru pro interpreta obtížnou k zvládnutí. Zároveň je to však i vzrušující zkušenost, která bohužel interpreta možná až tolik neodmění. Hodně často se mi do mysli vkrádalo srovnání s Dvořákovým klavírním koncertem, ač se jedná o díla naprosto odlišná – sdílejí stejný problém: vyžadují od interpreta spoustu lásky, která se bohužel při živém provedení na pódiu nemusí vrátit zpět.

Mohl ses opřít o kvalitní notový materiál? Jak je to vlastně s vydáváním děl této skladatelky?

Bohužel ke smůle Kaprálové – nutno říci, že oficiální vydání not obsahují opravdu hodně nepřesností i do očí bijících chyb. Nechápu, že je ještě někdo nedokázal opravit. Občas jsme s dirigentkou Alenou Hron zažívali opravdu krušnou detektivku: objevovaly se špatně napsané klíče, nedopsané posuvky, dokonce i posun celých taktů, které nedávaly v partituře smysl. Naštěstí jsme měli k dispozici i původní rukopis Kaprálové, ze kterého jsme hodně vycházeli. Je to opravdu škoda, protože jsou to věci, kterým se dá předejít přísnou korekturou, pokud je vůle, práce se pak nemusí zbytečně komplikovat. U Klavírního koncertu je rovněž trochu škoda, že neexistuje verze pro dva klavíry s orchestrálním výtahem.

Tomáš Vrána. (Foto: Tomáš Pužej)

Co vlastně musí mít soudobá skladba, aby tě oslovila a stala se součástí tvého repertoáru?

Hudební sdělení skladby je pro mě určitě první hodnotou. Je mi vlastně úplně jedno, jestli je ono sdělení veselé, smutné, potrhle šílené nebo tragicky zdrcující. Mělo by být ale dostatečně silné. To nutně neznamená, že musí obsahovat nějakou provokaci či hlubokou filozofii – i když zrovna pro mě je to plus. Ale i hudba čistě pro zábavu a povzbuzení ducha může být napsaná poutavě, zajímavě a se strhujícím účinkem. Určitou roli hraje asi i do jisté míry první dojem – ten sice nemusí být rozhodující, ale u soudobých věcí by ho skladatel podceňovat neměl. Aby se skladba stala pevnou součástí repertoáru, musí skladatel tak trochu myslet i na interpreta. Napsat složitou hudbu není tak složité, ale napsat skvělou hudbu, která strhne posluchače a zároveň aspoň trochu odmění i interpretova, takových je málo.

Na nahrávce jsi participoval s Janáčkovou filharmonií. Jaké jsou tvé návraty k tomuto orchestru? Dá se mluvit o oboustranné náklonnosti?

Díky Janáčkově filharmonii jsem si už mohl splnit mnoho svých hudebních snů a pojí mě k tomu orchestru nesmírná vděčnost i obdiv za to, s jakým nasazením a energií dokáže ze sebe vydat maximum. S mnoha členy orchestru už jsme na ryze kamarádské bázi a moc rádi se vidíme znovu při společných projektech i mimo ně. Vím, že s inspirací dokáží skvěle zahrát naprosto cokoliv.

Na albu se podílela také dirigentka Alena Hronová. Byla pro tebe spolupráce inspirativní?

Potkali jsme se společně poprvé, ale spolupráce byla výtečná. Od začátku to byla detailní poctivá práce, kde jsme kromě revizí mnohých nepřesností v zápisu nadhazovali své vlastní postřehy a podněty, abychom na konci dospěli k jednotné vizi, kterou Alena naprosto suverénně předala orchestru. Byla to čistá radost.

Představme si, že by Kaprálová neodešla v pětadvaceti letech, ale prožila by dlouhý a umělecky aktivní život. Kam by její hudba podle tvého názoru směřovala?

Troufám si tvrdit, že by se pravděpodobně vydala Stravinského cestou – to znamená, že by vyzkoušela zřejmě úplně všechny možné styly, se kterými by přišla do styku. Dokázala pracovat a vstřebávat nové vjemy neuvěřitelně rychle. Těžko říct, jestli by se její vlastní hudební jazyk ještě nějak více vyprofiloval. V mnohých dílech jdou slyšet náznaky jazzu a dovedu si představit, že by se možná nedržela jen mantinelů klasické hudby.

Často se mluví o jejím vztahu k Bohuslavu Martinů, u kterého počátkem 40. let minulého století studovala kompozici. Máš tušení, jak asi probíhal?

Pár zápisků i vzpomínkových článků na toto téma jsem si prostudoval – ten vztah byl asi hodně vřelý. Skoro mi připadal až jako vztah otce s dcerou, případně staršího bratra s mladší sestrou. Hudebně spolu sdíleli hodně svých nápadů i myšlenek, ač Martinů byl povahově více optimističtějším člověkem. Hodně Kaprálovou obdivoval a velice podporoval její talent. Dost dobře asi tušil, že by se v maskulinním skladatelském světě zvládla prosadit.

Ozývá se v dílech Kaprálové výrazný autorský rukopis Martinů? Dá se vůbec nepodlehnout podobně silné skladatelské osobnosti?

Zejména v již zmíněné Partitě pro klavír a smyčce je ten vliv jasně zřetelný. Myslím ale, že i kvůli její předčasné smrti už na nějaké rozvíjení autorského rukopisu nestačilo dojít.

Je u nás v současnosti někdo, kdo by tě jako autor oslovil? Mám na mysli skladatele nebo skladatelku, jejichž díla bys nastudoval a uvedl…

Je mi to líto, ale v našich končinách v soudobé klavírní hudbě takovou osobnost bohužel nyní nevidím. Že by se dnes nějaký český skladatel věnoval intenzivně klavírní hudbě, případně napsal pro klavír nějakou skladbu, která by mě přikovala k poslechu – už dlouho se mi to nestalo. A to soudobou scénu sleduji docela aktivně nejen na poli klasické hudby. V zahraničí je situace jiná, docela hodně jsem začal poslouchat i uvádět na koncertech některé klavírní skladby například japonských skladatelů, které u nás nejsou známé a působí na posluchače jako z jiného světa. Je možné, že už pro klavír opravdu bylo napsáno vše.

Album s hudbou Vítězslavy Kaprálové není tvůj jediný počin. Už brzy snad vyjde nahrávka s kompletními klavírními koncerty Bély Bartóka. K hudbě tohoto maďarského génia máš asi hodně blízko, viď?

Je to hudba, která mi opravdu dodává sil, když je mi nejhůř, ač není lehká. Už jsem se s mnohými mými klavírními přáteli shodl, že je to jeden z mála skladatelů, který propůjčuje sílu i slabým. Skrz tu hudbu jakoby Bartók říkal: „No tak dobře, já ti tu moc dám a ukaž, co umíš… dovolím ti na ten klavír udělat i to, co ti jiní nedovolí.“ Je to pro mě vždy úžasný pocit Bartóka hrát. Z toho, co o něm za ta léta vím, se domnívám, že i povahově bychom si asi v mnohých věcech rozuměli.

Proč vlastně nahrávka Bartóka ještě nevyšla? Jsou nějaké okolnosti, které její vydání zdržují?

Finální master všech tří koncertů byl po připomínkování ode mě a dirigenta Gábora Kálího hotov na začátku června tohoto roku. Rozeslali jsme ho několika zahraničním kontaktům, od kterých zatím trochu marně čekáme konkrétní odpovědi k možnému vydání, ač první reakce na našeho Bartóka jsou zatím více než příznivé. Bohužel pro některé už je to holt stará hudba a do vydání se pustit nechtějí. S Janáčkovou filharmonií jsme předběžně domluveni, že se po prázdninách, pokud pozitivní odpověď ze zahraničí nepřijde, pokusí oslovit i své možné kontakty. Ještě chvíli to tedy asi potrvá, než najdeme optimální variantu.

Klavírista Tomáš Vrána. (Foto: Jiří Pužej)

Ještě k repertoáru: máš kromě soudobé hudby a období 20. století další skladby, které rád hraješ?

Z romantiků se nejvíce vracím asi k Chopinovi a Lisztovi. Chopin je samozřejmě klavírní génius a i ta jeho nejtěžší díla se hrají prostě dobře. U Liszta bývám opatrnější a snažím se uvádět skladby, které nejsou postaveny jen na virtuózním efektu. Nevyhýbám se ani Rachmaninovovi či Smetanovi, ale uvádím je zřídkakdy. Pokud je k dispozici dobrý klavír, moc rád zařazuji do programu koncertů impresionismus, třeba Ravelova Kašpara noci si vždy rád zahraji, případně nějaké Debussyho drobnosti. Když je příležitost, vždy se snažím, aby autoři zejména 20. století v mých koncertech tak nějak dominovali, ačkoliv nad každou dramaturgií přemýšlím poměrně dlouho, než zveřejním finální program koncertu.

Existuje hudba, která je daleko od tvých interpretačních možností?

Možná, že to teď pro některé vyzní trochu vtipně, ale za tu dobu co hraji, už myslím mohu tak trochu říct, že na hony vzdálená je mi stále hudba baroka a klasicismu. Nechápejte mě špatně – jsou kousky, které si rád poslechnu, ale hrát je zkrátka nechci. Zároveň cítím, že nemám těm dílům co nabídnout, jelikož už prostě byly zahrány tolikrát dobře, že už je lidé nechtějí slyšet jinak. Proto jsem v těchto stylech opravdu extrémně vybíravý. Nejsem bohužel fanouškem ani Bacha, ani Mozarta, dokonce ani moc toho Beethovena, a nezlepšuje se to, což asi hodně lidí zamrzí, ale ti, kdo mě znají dobře, ví, že s hudbou těchto velikánů se na mých koncertech setkají jen výjimečně. Mám k ní ale respekt a uznání čistě za to, co je – nic víc a nic míň. Je to možná i tím, že v umění obecně nemám moc úctu k řádu a logice. O to víc mě naplňuje nespoutaná rozmanitost a šílenství moderních stylů, avantgardy, surrealismu a jiných. V hudbě, v obrazech, ve filmech. Ale chápu, že jsem asi v menšině.

Co považuješ za ideál pozemského štěstí?

Pro každého je to asi trochu něco jiného a také věřím, že se ty hodnoty v čase mění. Pro mě je to zatím asi nalezení harmonie a rovnováhy mezi osobním, pracovním i tím duchovním životem. A samozřejmě, že zdraví má člověk taky jen jedno.

Kdyby ses mohl narodit znovu, vybral by sis opět tutéž profesi?

Občas o tom vážně přemýšlím, a možná že by mi moje zvědavá povaha spíše říkala zkusit jiný směr, byť by asi byl zase umělecký. Jako dítě jsem chtěl být spisovatel, výtvarník, ilustrátor knížek, filmový režisér, chtěl jsem hrát na bicí, harfu, zahrát si nějakou pořádně zápornou roli ve filmu či v divadle… Klavír z toho všeho dokázal vyhrát, ale často mám touhu a nutkání nahlédnout i pod jinou pokličku.

Co považuješ za své největší neštěstí?

Zajímavá otázka na závěr. Je to asi s postupem času vědomí, jak život utíká stále rychleji a rychleji. Hodně lidí kolem mě začíná odcházet a já cítím, že každý tady máme opravdu vyměřeno jen omezené množství času. Občas mám strach, abych si ten život i v dnešní divoké době stihl i trochu vychutnat a neobětoval vše jen práci a neustálému tlaku na výkon, který považuji zvláště dnes za extrémní. Vidím, jak se hodně mých kolegů umělců vrhá střemhlav za každou příležitostí, každou možností koncertu či výdělku, a jsou opravdu úspěšní. Ale pak ten život tak rychle proteče mezi prsty nebo přijde nečekaná nemoc a ještě tolik byste toho chtěli stihnout a už to nestihnete. Jako ta Kaprálová. Tak snad nebudu muset na tom svém konci pronést stejnou větu jako Bartók: „Jen škoda že musím odejít s plnými kufry.“