Desátý ročník Ostravy v plamenech zanechal hodně dobrý dojem. Stratovarius zdárně zaskočil za U.D.O.

Pravou festivalovou náladu ve fanoušcích už od prvních minut probudili borci z kapely Blax. Svým podmanivým gotickým rock’n‘rollem říznutým osmdesátkami a působivou pódiovou show rozproudili publikum. Na přetřes se samozřejmě dostaly songy ze stále aktuální placky Meravilia. Věci jako Our Brain Conditions, Shady Life nebo cover Psycho Killer od Talking Heads jsou více než chytlavé a spolu s energickým frontmanem Blaxem Italové příjemně odšpuntovali začátek celého programu.

Kapela Adobre. (Foto: Ales Honus)

V line-upu ani letos nemohli chybět zástupci regionální scény, chachaři Adobre. Nutno podotknout, že dostáli názvu svého posledního alba, neboť pro mnohé působili jako zjevení. Nicméně to není ani v nejmenším výtka, protože skladbami Poprvé či Chuť moci nám tato parta opět připomenula, jak je čeština krásný a košatý jazyk. Neubránil jsem se vzpomínce na další ostravskou kapelu Buty když byli ve své nejlepší formě. Navíc klávesák Lukáš Curylo je náměstkem hejtmana Moravskoslezského kraje pro kulturu, takže za mě i v tomto určitě příjemné překvapení a hudební osvěžení zároveň.

Forrest Jump. (Foto: Ales Honus)

Český blok pak uzavřela další úderka, která se řadí mezi ty rozhodně známější tváře, alespoň co do tuzemských metalových vod. Forrest Jump s Pepou Michálkem za mikrofonem, který navíc celým festivalem provázel. Banda to jako vždy pořádně rozjela, takže o pořádnou show nebyla nouze. Přestože se její set list nějak výrazně nemění, došlo zde na fousatou vypalovačku z roku 2008, Orgasmix. Jinak se takřka vždy jedná o sázku na jistotu v podobě chytlavých melodií a notoricky známých skladeb v čele s obrovsky populárním coverem Zafúkané.

Dark Phantom. (Foto: Ales Honus)

Krátce po šestnácté hodině se v Dolní oblasti podstatně přitvrdilo. Na scénu se dostavili thrasheři ze staré školy, Iráčané Dark Phantom. O tom, že to byla řežba, není sporu a například track Judgement Call jen dotvářel peklo, které se rozléhalo industriální chloubou Ostravy.

Blackbrair. (Foto: Ales Honus)

Co se letošnímu ročníku, alespoň z mého pohledu, rozhodně nedá upřít, je jeho povedená dramaturgie. Po nervovém vypětí v tom nejlepším slova smyslu přišel oddych v podobě podmanivých Blackbrair. Symfonickému metalu už možná tak trochu zvoní hrana, ovšem Zora Cock za mikrofonem svým jedinečným projevem dává celému žánru pořádnou adrenalinovou injekci. Mám-li být upřímný, Blackbrair byli pro mě jedním z highlightů večera. A to nás ti největší velikáni teprve čekali.

Amalgama. (Foto: Ales Honus)

I když už amalgamové plomby zanedlouho nebudou v kurzu, to samé se zcela určitě nedá říct o středoevropské partičce Amalgama. Jejich melodický rock je prostě vděčný a věčný. Songy Amulang, Brothers In Rock či Mastermind si zákonitě musel užít naprosto každý. Rockoví zubaři v rámci svého žánru příjemně navnadili, avšak byli „jen” předvojem klasického hard’n‘heavy randálu, který měl zanedlouho nastat.

Phil Campbell. (Foto: Ales Honus)

„Takhle zní oldschool metal,” dralo se mi na mysl, když jsem si doslova vychutnával rodinnou sešlost Phila Campbella v podobě kapely The Bastard Sons. Kytarista, kterého má každý fanoušek neodmyslitelně spjatého s legendou Motörhead, dal do svého vystoupení vše. Bez jakýchkoliv příkras a kudrlinek sázel jeden mohutný riff za druhým. Tihle bardové zkrátka vědí, že k pořádné show stačí um, pár nástrojů a kotel, co vás patřičně podpoří. Přesně to jsme od Phila dostali. Samozřejmě došlo i na staré osvědčené kusy jako Ace of Spades nebo Killed by Death nebo třeba cover písně Heroes od Davida Bowieho. Zazněly samozřejmě i autorské fláky jako We’re the Bastards nebo Freak Show.

Beast in Black. (Foto: Ales Honus)

Hrát takřka na chvostu vydařeného line-upu není jednoduchá věc. V případě populárních Beast in Black a kytaristy Antona Kabanena to však nehraje roli. Finové to rozbalili tak, jak jsme na jejich poměry zvyklí. Svým kolegům tedy připravili půdu a fanouškům zase nabídli poctivý setlist, v němž byly z větší části zastoupeny tracky z debutového Berserker proložené průřezem bezmála dekádu trvající strhující powermetalovou jízdou.

Ostrava v plamenech. (Foto: Ales Honus)

Udo Dirkschneider se svým uskupením U.D.O. měl rozhodně patřit mezi největší taháky desátého ročníku, ovšem člověk míní a metalový Pánbůh mění. Dvaasedmdesátiletý veterán se momentálně netěší příliš dobrému zdraví a bohužel skončil v pátek v péči lékařů. Na jednu stranu obrovská lítost nad zdravotním stavem zpěváka a na tu druhou černá můra pro každého dramaturga. Co teď? Jak narychlo najít adekvátní náhradu za takovou hvězdu, jakou Udo Dirkschneider bezesporu je?

Stratovarius. (Foto: Ales Honus)

I přesto, že byli pořadatelé ve značném časovém presu, podařil se jim husarský kousek a k účasti na festivalu doslova za pět minut dvanáct přesvědčili milované finské Stratovarius. I když to bylo narychlo, výkon Timo Kotipelta a spol, kteří k nám přiletěli ze slunné Sardinie, byl grandiózní a vystoupení rozhodně nebylo spíchnuto horkou jehlou. Ba právě naopak. Jakoby se fanoušci chtěli navrátivším se Finům odvděčit – v Dolní oblasti to řinčelo a burácelo už od prvního songu Survive ze stejnojmenného alba, či hitovek v podobě Glory Days nebo nestárnoucí Unbreakable. Do vydařeného setlistu byla zařazena i bezmála třicet let stará balada 4000 Rainy Nights. Zkrátka Stratovarius šlapal jako dobře namazaný stroj.

Stratovarius. (Foto: Ales Honus)

Poslední smečka Hyperia měla jasný úkol. Vytrhnout některé z přihlížejících snad i z možné letargie, zapříčiněné hlubokou noční hodinou a hlavně završit a nechat dojet další úspěšný ročník festivalu Ostrava v plamenech až do samotného konce. A to se povedlo na výbornou.

Jubilejní oslava metalu v Dolní oblasti Vítkovic nabídla fanouškům jak strhující atmosféru, tak i prostor pro nostalgické vzpomínání. Ať už jste pamětníky, nebo se řadíte mezi nováčky festivalu, jisté je, že Ostrava v plamenech letos bodovala na plné čáře.