Shrnutí MAČ 2024 v Ostravě: Dojetí tchajwanského autora z hornické rodiny i rukopisy Víta Slívy

„Po mém boku spal otec. Byl opilý. Často byl opilý, každý sobotní večer se ale opil obzvláště svědomitě a spal vždy jako odlitek z bronzu, sám si poklidně snil, zatímco ovzduší kolem sebe dělal svíravým a těžkým,“ předčítal v Ostravě tchajwanský spisovatel Tchung Wej-ke z jímavé autobiografické sondy do dětství.

Významnou roli v ukázce měl i zásvětní život a posluchači mohli obdivovat (a možná i závidět) každodenní vícegenerační soužití v tchajwanských rodinách. Často na velmi stísněném prostoru, přesto v jakési neobvyklé harmonii.

Autor označovaný Na Tchaj-wanu jako magický realista ve svém textu obcoval s duchy předků, přičemž nadpřirozeno kombinoval až s naturalistickým popisy stínů všedního dne. Otec třeba chlastal. V ostravské diskusi Tchung Wej-ke přitom nepřiznal dojetí nad podobou Ostravy, vlastně se ho na místopis dětství ani nikdo nezeptal. V tom je ovšem kouzlo MAČe, že zahraniční hosté svoje nitro odhalují postupně. „Pocházím z hornického kraje, a když jsem přijel do Ostravy, cítil jsem se jako doma,“ prozradil spisovatel čtvrtý den svého turné v Bratislavě.

Spisovatel Tchung Wej-ke. (Foto: MAČ)

„Hned jsem tu spřízněnost vycítil i mezi diváky a v Ostravě se mi skvěle četlo. Hornictví asi formuje člověka všude na světě podobným způsobem,“ srovnával autor, který vyrůstal mezi haldami na severu Tchaj-wanu. A tchajwanští horníci obdobně jako ti ostravští hledali po těžké dřině útěchu v alkoholu. „Na vracích hald chachar k nové zemi alkoholem pluje,“ napsal kdysi ostravský básník Leopold Bena.

Zřídlo jménem literatura je pro přežití lidstva podobně důležité jako pitná voda. Mimochodem proto, že každá národní literatura je i kolektivní pamětí, která na věky věků (nebo alespoň na stovky let) uchovává svědectví také o temných dobách.

Na Tchaj-wanu si prožili „bílý teror“, který skončil až v roce 1987, když vláda odvolala čtyřicet let trvající výjimečný stav. Češi a Slováci ve stejném období zase museli snášet „rudý teror“, přičemž všechny totalitní režimy jsou si vlastně podobné. Tchajwanská diktatura generála Čankajška ale byla přece o poznání tvrdší než teror soudruha Gottwalda.

Spisovatelka Li Ang v Provozu. (Foto: Ivan Motýll)

Měsíc autorského čtení zahajovala zřejmě aktuálně nejslavnější tchajwanská spisovatelka Li Ang. O teroru Čankajškovy strany Kuomintang píše z pohledu většinových Číňanů žijících na ostrově a tohle četla první den MAČe v Ostravě: „Jednoho posvatebního sychravého rána krátce před rozedněním byla vyslána početná vojenská jednotka, která manžela odvedla. Následovalo odsouzení k trestu smrti zastřelením, odůvodněné následujícími fakty: Někteří jeho příbuzní zemřeli při Incidentu 28. února, a on prý proto v srdci chová nenávist.“ Pogrom, který 28. února 1947 rozpoutal Kuomintang, nepřežilo asi 18 až 28 tisíc civilistů, převážně v hlavním městě Tchaj-peji, kde se voda v řekách občas zbarvila do ruda.

Drsné dějiny Tchaj-wanu na projekci v Provozu. (Foto: I. Mottýl)

Za českou stranu s k „rudému teroru“ vracela na MAČi třeba Alena Machoninová nebo Jan Novák, přičemž posluchači na čtení do Kulturního centra Provoz často přicházeli od nedaleké budovy Krajského soudu v Ostravě. A tam se za Gottwalda i popravovalo, třeba 1. srpna 1951 na dvoře soudu oběsili Miroslava Sýkoru, Josefa Polomského, Ladislava Cée a Miloše Morávka. Ve zcela vykonstruovaném procesu, když je režim obvinil z velezrady a přípravy ozbrojeného povstání v čele odbojové skupiny dr. Beneše. Taková ovšem nikdy neexistovala.

Obdobné to bylo i čtyřicet let na Tchaj-wanu. Režim mohl zatknout kohokoliv a obvinit ho z čehokoliv. Cílenou asimilací a často i genocidou také prošly původní kmeny žijící na ostrově tisíce let. Setkání s domorodými autory, které publikum v Provozu zažilo, tak patřila k vrcholům literárního festivalu, protože divák svým způsobem objevoval bílá místa na mapě světa. Zatímco o tchajwanské spisovatelce Li Ang už díky jejímu světovému bestselleru Řezníkova žena mohl hodně slyšet, jednačtyřicetiletý spisovatel Apyang Imiq z kmene Truku byl opravdu exotickým hostem.

„Náš kmen Truku zažil v druhé polovině 19. století násilné napadení od Číňanů, a když v roce 1895 připadl Tchaj-wan pod japonskou správu, čelili jsme dalšímu násilí,“ vyprávěl spisovatel Apyang Imiq. V roce 1914 pronikla japonská armáda přímo na kmenové území tohoto horského kmene, a komu se vraždění podařilo přežít, byl donucen k přesídlení na pláně pod horami. „Následovala násilná japanizace, která trvala až do pádu Japonska v roce 1945. Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki,“ dodal Imiq. Teror ale pokračoval i po odchodu Japonců v roce 1945 a příchodu Čankajškovy armády.

Spisovatel Apyang Imiq v Provozu. (Foto: Ivan Mottýl)

Apyang Imiq přitom nereprezentoval jen literaturu původních kmenů, stejně důrazně a otevřeně zastupoval i mocný proud queer literatury na Tchaj-wanu. Od roku 1987, kdy v zemi padla diktatura, se totiž politici na ostrově snaží o vytvoření jednoho z nejliberálnějších systémů na světě. A už v květnu 2019 se Tchaj-wan stal první asijskou zemí, která legalizovala manželství stejného pohlaví a umožnila jim i případnou adopci dětí.

„Strejda za mnou sedí obkročmo na skútru, nohy má vystrčené do stran jako žába. Prolétlo mi hlavou, jestli se mě nezdráhá dotýkat kvůli tomu, že jsem gay. Že by jeho nečistý synovec mohl dostat erekci, takže se jeho nohy po celou dobu ani nedotknou mých obtloustlých stehen,“ četl v Ostravě spisovatel Apyang Imiq, jak je těžké svoji jinakost prosazovat v kmenovém společenství domorodců.

Statistiky se mírně liší, k původním kmenům se hlásí asi 2,4 procenta obyvatel pacifického ostrova. Tchaj-wan má nyní 23,5 milionu obyvatel, domorodců je tedy zhruba 570 tisíc. „Náš kmen Truku nyní tvoří asi 33 tisíc lidí. Tchaj-wan jde v posledních letech hodně dopředu i s lidskými právy, takže doufám, že brzy skončí i drobné formy útlaku, které musíme od většinové společnosti pořád snášet,“ přemítal Apyang Imiq. „S vládou třeba jednáme o určité formě autonomie. Problém je, že dávno zkonfiskovanou půdu, na které je dnes zřízen národní park Taroko, nám stát vrátit nechce.“ Imiq upozornil i na problémy s pitnou vodou, které mají domorodé vesnice.

Spisovatelka Liglav Awu před Provozem. (Foto: Ivan Mottýl)

Obdobně v Ostravě vyprávěli další zástupci původních kmenů. „Když jsme nemuseli čelit genocidám, dopadla na nás tvrdá asimilace, v obou případech šlo o zhoubu pro naše kmeny,“ svěřovala se Liglav Awu z kmene Paiwan. „A svůj jazyk jsme nakonec téměř ztratili, sama dám dohromady pouze několik vět,“ dodala.

„Když nás postupně přinutili přijmout čínskou kulturu a čínský způsob myšlení, tak vlastně zničili identitu kmene i naši kulturu,“ zazlíval v Ostravě totalitnímu Kuomintangu i domorodý spisovatel Salizan Takisvilainan z kmene Bunun. „Po demokratizaci poměrů ale nyní konečně vedeme poměrně úspěšný dialog s vládou, která se snaží i o nápravu některých křivd,“ dodal smířlivě.
Svědčilo o tom i početné zastoupení domorodých autorů, které na MAČ do České republiky a na Slovensko vyslalo tchajwanské ministerstvo kultury. Na výběru se přitom podílelo především Národní muzeum tchajwanské literatury, které je něčím mezi tuzemským Památníkem národního písemnictví a Asociací spisovatelů.

MAČ ukázal, že jedenatřicet nejpřednějších tchajwanských beletristů vlastně vůbec neznáme. „Jejich díla jsme většinou nečetli ani my pořadatelé. Do češtiny toho také zatím nebylo mnoho přeloženo, i když v tomto směru vyzdvihuji až obrozeneckou práci česko-tchajwanského nakladatelství Mi:Lù Publishing, které ostrovní literaturu překládá a vydává úctyhodných deset let,“ upozorňuje jeden z ředitelů festivalu Petr Minařík.

Salizan Takisvilainan před Provozem. (Foto: Ivan Mottýl)

Už bylo zmíněno ostravské vystoupení Salizana Takisvilainana, jehož knihu Horští nosiči vydalo nakladatelství Mi:Lù Publishing právě k letošnímu desátému výročí. V Provozu ale tento autor předčítal poezii: „Rodí se dětská moudrost / Tino / tvá slova mě svlažují / tradice luků a šípů do duše vložená / čistá krev splétá sny.“ V diskusi pak připomněl, jak japonští i čínští utlačovatelé zabavovali domorodcům zbraně. Tedy hlavní zdroj obživy i kmenové symboly.

„Smyslem festivalu je také nabourávat přehlíživost českých čtenářů vůči jiným národním literaturám,“ míní Minařík. Když festival v minulých letech hostil gruzínské či rumunské autory, posléze se na trhu skutečně objevily i nové překlady z těchto pro nás takřka neznámých literárních světů. Letos Tchaj-wan, příští rok zřejmě Grónsko a Faerské ostrovy. MAČ do střední Evropy vozí zahraniční literaturu celé čtvrtstoletí, byť zpočátku neměli hosté vlastní scénu. Poprvé se tak stalo v roce 2005, kdy přijelo 31 slovenských beletristů, o rok později stejný počet berlínských spisovatelů a v roce 2007 to byli Bělorusové.

Česká a slovenská část MAČe přitom není o nic méně exotická než ta zahraniční. Dramaturgie festivalu jde napříč žánry i generacemi. V Ostravě třeba vystoupil čtyřiasedmdesátiletý klasik Michal Ajvaz i dvacetiletá básnířka Olga Wawracz. Věkový rozdíl 54 let, přitom stejná radost z tvorby a z autorského čtení.

Alena Machoninová a moderátor Marek Timko. (Foto: MAČ)

Občas samozřejmě zazněly i pochybnosti. „U poezie to ještě chápu, ale autorské čtení prózy mi přijde dosti úmorné. Zvláště z románů, protože není možnost ten text přečíst celý,“ přemítala na pódiu Alena Machoninová, když četla ukázky ze své úspěšné Helly. Více by se jí líbil jiný postup: „Smysl to mělo, když jsem jednou na knižním festivalu Tabook v Táboře zažila čtení z pěti svazků Varlama Šalamova v jednom zátahu. Četlo se tam 24 hodin denně, od čtvrtečního odpoledne do sobotní noci.“

Je pravda, že někteří básnící stačí během vystoupení na MAČi přečíst celou sbírku, tohle autoři románů zažít nemohou. Tak třeba jednou v rámci festivalu vzniknou v Ostravě i Brně také alternativní celodenní scény pro čtení tlustospisů.

Ostravský MAČ končí ve čtvrtek 1. srpna Literárními surovinami čili čtením z rukopisů. „Básní přečtu pět, dvě s mírným komentářem,“ slibuje jeden z účastníků finále v Kulturním centru Provoz, básník Vít Slíva.