Čtvrtý den Colours potvrdil, že uplynulý 21. ročník patřil k těm hudebně nejpřínosnějším

Elektronická hudba je svět mnohotvárný a pestrý jako například rockové a popové žánry. James Blake má na svém kontě Cenu Grammy a devět nominací a jeho včerejší vystoupení na Colours potvrdilo, že to opravdu není náhoda. Blake je fenomenální zpěvák a jeho písně v sobě nesou osobité sdělení plné melancholie, ticha, symbolů a metafor, které nejsou na první setkání srozumitelné všem. Ačkoli jeho koncert byl profesionální, mnoho diváků asi čekalo spíše bezstarostnou taneční pohodičku, protože po několika minutách zpočátku zaplněné prostranství citelně prořídlo.

James Blake. (Foto: Aleš Honus)

To ovšem nic nemění na tom, že Blake byl naprosto fantastický, což tento umělec potvrdil nejen multidimenzionální vlastní tvorbou, ale také citlivými covery jako například No Surprises od kultovních Radiohead.

Po jeho koncertě následovalo odložené a zachráněné vystoupení Sevdalizy, která na originální myšlenkové sdělení Blake navázala. Její koncert se zařadil k naprostým vrcholům letošního ročníku. Její mystická a tajemná kombinace futuristických a archetypálních prvků byla naprosto fascinující, po zvukové stránce se rovněž jednalo o jeden z nejluxusnějších a nejvypilovanějších koncertů.

Sevdaliza. (Foto: Aleš Honus)

Neděle na Colours of Ostrava patřila obecně k nejsilnějším dnům mnohaleté festivalové historie. Skvělé bylo vystoupení Bratří Ebenů, kteří si získali početné publikum svými chytrými písněmi, inteligentním humorem a hudbou, která dokonale tlumočí nejrůznější příběhy. Není běžné, že kapela na velkém festivalu s přesně ohraničenou časovou dotací dostane ještě možnost zahrát přídavek. Publikum však Bratry Ebenovy nechtělo pustit z pódia a dočkalo se ještě jedné nádherné písně, v níž se zpívá: „I když z těch velkých cílů toho moc nezbylo, stejně vám řeknu, hezké to bylo.“

Marek Eben. (Foto: Aleš Honus)

A moc hezké bylo i vystoupení této skvělé formace, které patří v české hudbě naprosto nezastupitelné místo. Ačkoli skromní bratři ústy Marka Ebena prozradili, že měli z koncertu na Colours trochu obavy, lidé je milují a dali to jasně najevo. Není nadsazené označit koncert Bratří Ebenů za jeden z nejkrásnějších zážitků festivalu. Mimochodem tolik usměvavých a rozzářených tváří a pospolitosti v publiku jsem nikde jinde nezažil.

Podmanivý indie rock zazněl také v podání polské partičky K-Essence, která své písně jako Jesus Open halila do atmosférických ploch, které ústily do zuřivých gradací. Kontrastní hudební polohu představil bratislavský rodák Martin Maok Tesák, který ve své hudbě propojil etnické a experimentální prvky do příjemné relaxační podoby.

Symbio. (Foto: Aleš Honus)

Více než headliner Sean Paul mne osobně bavil koncert formace Symbio s nástroji jako jsou niněra a akordeon ve zcela nečekaných hudebních a myšlenkových kontextech. Skvělá sehranost a propojení tradice s rytmickou vizí našla mezi posluchači velkou odezvu. Brazilská Bixina 70 si zase může připsat titul tanečně nejnašlapanější a nejodvázanější partičky posledního dne. Jejich energická směs skákavých rytmů kořeněných dravou dechovou sekcí nenechala většinu diváků v klidu.

Kontrastní hudební polohu představil zpěvák a rastafarián Sam Garrett. Během jeho koncertu sice lidé také spontánně tančili a zpívali, ale duchovní rozměr jeho hudby a projevu nemá v kontextu dalších umělců obdoby. Garrett je hudební mystik, který pomocí své hudby komunikuje s astrálními duchovními světy. Jeho koncert byl doslova v obležení fanoušků, tolik lidí na jednu z vedlejších scén festivalu na nikoho jiného nepřišlo. Jasný důkaz, že nejen fyzický relax, ale také lidská psychika potřebuje svůj čas a balzám na duši. Garrett ho posluchačům dopřál v nejhojnější míře.

Sam Garrett. (Foto: Aleš Honus)

Přízeň publika si dokázala získat také švédská popová diva Zara Larsson, a to nejen svými úspěšnými hity, ale také například coverem Hung Up, který byl jasnou poklonou k nepřekonatelné popové ikoně.

Zara Larsson. (Foto: Aleš Honus)

Vyznavače brutálních fúzí jazzu, krautrocku a živě modulované analogové elektroniky bavili polští IIAlaIMedaII, české publikum pro změnu nemusela hledat sympatická partička Adovany, která své písně umí sladit rytmicky i textově do bystré a zapamatovatelné podoby.

Své příznivce si našla i možná nejdrsnější kapela letoška Avalanche Kaito, která své punkové a experimentální beaty hnala kupředu s grindcoreovou a noisovou zběsilostí. Přežít tento koncert nebylo asi úplně snadné, ale výkonu zpěváka a rapera Kaito Winse se sluší poklonit. Už jeho nástup, kdy se zjevil v publiku a s neustávajícími hlasitými slogany šel pomalu na pódium, byl impozantní.

Avalanche Kaito. (Foto: Aleš Honus)

Velký úspěch zaregistrovala také britská popová parta Kawala, jejíž vokálně propracované písně oslovily široké publikum. Na své si přišli také ctitele umělecky propracovaných žánrů. Z nich bychom ze závěrečného dne mohli zmínit především formace Cédric Hanriot Times is Color, Fat Dog a Mainline Magic Orchestra. Všechny tři kapely stojí nepochybně za poznání.

Poslední formací hlavní scény letos byli Infected Mushroom z Izraele. Jejich publikum vzhledem k pozdnímu času nebylo sice příliš  početné, nekompromisní dvojice ale dokázala unavené zástupy svou multižánrovým setem vyhecovat k interakci.

Publikum Colours of Ostrava. (Foto: Aleš Honus)

Colours of Ostrava jsou minulostí. Říká se dobrého pomálu, ale toho dobrého bylo letos opravdu dost. Koho nezaujala jména na hlavních scénách, našel obrovské spektrum pozoruhodné a sdělné hudby na dalších místech rozlehlého areálu Dolních Vítkovic. Festival provázelo skvělé počasí a ačkoli účast se letos zřejmě nezařadí k diváckým rekordům, po hudební stránce se jednalo o velmi přínosný, objevný a dramaturgicky mnohotvárný ročník.