Takový pohled bych přál všem! Tata bojs a česká muzika na Colours ve čtvrtek bavila nejvíc

Česká muzika má jednu vlastnost, kterou bychom u většiny zahraničních hostů hledali jen stěží. Umí si ze sebe dělat legraci, hledá jazykové i zvukové vtípky a nebere se příliš vážně. Tomu odpovídá také uvolněný kontakt s publikem, který je potom živelnější, osobnější a mnohem vstřícnější. Nerad bych, aby to vyznělo jako nějaké nacionalistické tendence, ostatně hledat něco takového v textech a hudbě zmíněných tří umělců, by bylo naprosto liché. Spíš hledejme příčiny toho, proč Lake Malawi doplatili na zařazení na jednu z vedlejších scén, která byla obsypána fanoušky jako včelami z úlu, a proč nebylo k hnutí na druhé největší scéně na skvělé Tata Bojs, kteří si omotali publikum doslova kolem prstu.

Řekněme na rovinu, že tyto známé a zavedené české kapely prostě patří i na Colours na hlavní scénu, naopak někteří zahraniční umělci by se nepochybně cítili lépe na menším prostranství před více lidmi než kolik na nich přišlo pod hlavní pódium.

S návštěvností samozřejmě neměl problém hlavní hrdina druhého festivalového dne Sam Smith. Britský umělec se svou početnou suitou muzikantů a vokalistů ovládl hlavní scénu s elegancí bonvivána. Ve svém černém flitrovém oblečku sice občas během tanečních kreací vypadal až legračně, ale když se rozezněl jeho hlas, bylo opravdu co poslouchat. Začátek obstaralo klavírní intro, následovaly nejslavnější hity jako Stay With Me či I´m Not The Only One.

Sam Smith. (Foto: Aleš Honus)

Nechyběla propracovaná choreografie a skvěle zaranžované písně, které možná vděčí za svůj úspěch hlavně silné a chytré produkci. Každopádně osobní kontakt s tímto britským umělcem, známým pro své bezpředsudečné postoje, byl velmi milý. Taková pohoda, klid a nadhled se dá samozřejmě předstírat, ale Sam Smith  k tomu nemá sebemenší důvod. Jeho postoje a názory jsou totiž s jeho otevřenou, srdečnou a vstřícnou muzikou v dokonalém konsenzu. Sam Smith předvedli v Ostravě, že svou unikátní audiovizuální show mají dokonale v malíčku a publikum jim zobalo z ruky.

Skvělé vystoupení se podařilo také slovenským Billy Barman, což je skvěle sehraná kapela kolem Juraje Podmanického a Jozefa Vrábela, která píše pohodovou muziku i texty. Billy Barman umí balancovat na tenké hraniční čáře mezi mainstreamem a indie popem a jejich nevtíravé vystupování brzy získalo velkou odezvu. „Skrývaš biele ramena“ si diváci ochotně prozpěvovali spolu s nimi, vtipné bylo také přizvání obecenstva k ohodnocení nové písničky, aby bylo  – řečeno slovy Juraje – jasné, jestli je to dobré, nebo to stojí za hovno.

Billy Barman. (Foto: Aleš Honus)

Na Drive scéně včera zahrály i dvě čistě ženské formace. Nejprve to bylo polské ento-folkové trio Sutori. Tři vokály a troje perkuse v dokonalé symbióze bohužel slyšelo méně lidí než by zasloužili. Dámy však nevěšely hlavu, odvedly profesionální vystoupení a do poslední písně zapojily také publikum. Možná by příště mohly být působit méně akademicky. Temperamentem naopak nešetřila Sara Curruchich, která rovněž v dámském doprovodu předvedla domorodou guatemalskou tvorbu ve vlastním jazyce kaqchikelštině.

Sara Curruchich. (Foto: Aleš Honus)

Osobní svět se promítá také do tvorby španělské zpěvačky a kytaristky Nessi Gomez, jejíž koncert v nepříliš dobře ozvučeném prostoru vyzněl dost nešťastně, podobně jako plechový zvuk jejího nástroje. Zarážející bylo, že si Gomez neohlídala příliš ani práci s mikrofonem, častěji byla od něj moc daleko, takže její hlas zastínily kolovrátkové kytarové party.

JhenYueTang. (Foto: Aleš Honus)

Příliš mne osobně nepřesvědčilo ani vystoupení tchajwanských JhenYueTang, kteří zněli jako System Of A Down a Rage Against The Machine po dlouhém bouřlivém večírku. Atraktivní malby na obličeji budiž, ale rapovat se musí prostě umět. Víc jsem očekával také od turecko-nizozemského Ummeta Ozcana, který své taneční hity sice občas kořenil hrou na tradiční lidové dřevěné flétny, ale bylo to tak školácké, že by se jeho elektronický set obešel bez této přidané hodnoty.

Smutné je, když si někteří umělci pletou koncert s přednáškou a agitační proklamací vlastního životního postoje. Něco podobného provázelo na Cacao scéně vystoupení irské Ajeet, která déle povídala než hrála. Její koncert bohužel provázely obrovské problémy se zvukem.

Bat for Lashes. (Foto: Aleš Honus)

Naopak na jistotu bylo vystoupení zpěvačky Bat For Lashes. Její set byl ukázkou profesionality, které nechyběly hudební a textová kvalita a osobní zajímavost. Podobně oslovila i další formace hlavní scény Khruangbin z amerického Texasu. Nevím, jestli tato u nás dosud neznámá, ale skvělá mladá kapela doplatila na opravdu nešťastně zvolený název, který vůbec nekoresponduje s jejich pohodovou, atraktivní a dráždivou hudbou. Laura Lee, Mark Speer a Donald DJ Johnson se do toho umí opravdu opřít, aniž by museli předvádět nějaké divadlo. V klidu a pohodě.

Khruangbin. (Foto: Aleš Honus)

Jejich muzika je prokvetlá bohatou paletou psychedelie, funku, soulu a shoegazu, v níž je prostor pro dlouhé meditativní plochy i báječně sehrané melodické pasáže. Škoda, že vystoupení této skvělé kapely zůstalo bez větší posluchačské odezvy.

Tankus the Hedge. (Foto: Aleš Honus)

Největší zážitek jsem si asi odnesl z vystoupení německých Clock Clock a britských Tankus the Hedge. Elektropopové trio a rozparádění rockeři z Anglie dokázali publiku dokonale zamotat hlavu. Najednou viselo ve vzduchu něco zvláštního a elektrizujícího. Stačilo jedno slovo, pohled a následovala frenetická reakce davů. Tankus The Hedge dokonce naučili zpívat diváky anglicky svou píseň a nebáli ani free jazzové improvizace, která hraničila s poctivou avantgardou. Přitom jen tak mimoděk tito borci servírovali chytlavou a osvěžující muziku s propracovanými sborovými vokály a uhrančivým chraplákem Jaze Deloreana. Pecka!

Abych nezapomněl, ještě jeden koncert zaujal mou už notně utuchající pozornost. Vystoupení americké kapely Irreversible Entanglements bylo možná pro někoho trochu šokující. Hudba zdánlivě plná chaosu, krutosti, disharmonie a náhodných shluků? Jenže jinak se nedá bez klišovitých postupů zpívat proti policejním násilí a dalším šílenostem, které provází současnou Ameriku. Hudba jako protest nebo hudba jako terapie? Irreversible Entanglements si vybrali svou cestu a sklidili velké sympatie. Slova jako freedom a justice v obklopení drsných a proměnlivých jazzových figur nezněla samoúčelně, ale byla odhodlaným a nekompromisním voláním po nápravě věcí lidských. Takové volání by nemělo nikdy utichnout!