Colours 2024, den první: Neskutečný rokenrol v podání kytarových kouzelníků Morella a Clarka

„Good evening, we are Queens of the Stone Age!“ ozvalo se žertem do mikrofonu z úst kytaristy, který přepsal dějiny tohoto nástroje. Tom Morello z Rage Against The Machine a Audislave v Ostravě! Náhoda, kterou způsobily zdravotní trable architekta stoner rocku Joshe Hommea. Místo amerických „Královen“, jak bývá kultovní formace Queens of the Stone Age přezdívána, dorazil Král. Jestli někdo povýšil vyjadřovací možnosti kytary do jiné dimenze, je to právě tento afroamerický kytarista a čerstvý šedesátník, který se zapsal do rockových a metalových encyklopedií monstrózními riffy písní Boombtrack, Killing in the name of, Freedom a spousty dalších.

Morello dorazil v doprovodu tří spoluhráčů, ale kdo čekal revival na způsob Rage Against the Machine a Audioslave, byl překvapen. Koncert trval víc než půl druhé hodiny a obsahoval kromě stěžejních momentů tohoto kytaristy i songy Johna Lennona, Bruce Springsteena a dalších legend. Provokovat Morello uměl vždycky nejen svou výbušnou hudbou, ale i svými angažovanými postoji. Na ostravské pódium přišel v kšiltovce s nápisem Harlem a na hrudi mu svítil výmluvný nápis Macbeth.

Tom Morello. (Foto: Aleš Honus)

Vizuální projekce dráždila rasovými motivy a drsnými politickými narážkami. Jeho neustálé burcování publika opojeného duší rokenrolu našlo rychlou odezvu – zdivočelý dav pod pódiem dělal všechno, co chtěl: Zpíval, tančil, běhal dokolečka jako na nespoutaném rokenrolovém večírku.

Ikonickou píseň Killing in the Name of odzpíval tisícihlavý festivalový dav úplně sám. Morello jen natočil mikrofon směrem k publiku a pak vysázel kytarové sólo s chirurgickou přesností jako z nahrávky! Potěšila i připomínka nepřekonatelného Chrise Cornella a fakt, že doprovodný kytarista Morella dokázal solidně zazpívat songy jako Doesn’t Remind Me a Like a Stone. Úctyhodné…

Gary Clark Jr. (Foto: Aleš Honus)

Morello však nebyl jediným kytaristou, který ve středu totálně zamotal publiku hlavu. Mužem, který by jej mohl vyzvat na hypotetický přátelský kytarový duel, byl Gary Clark Jr. Reinkarnace Hendrixe? Pozor, to nejsou v případě tohoto fantastického muzikanta až tak silná slova. Kdo viděl, co tento introvertní a stále podmračený týpek se svým nástrojem dokáže, dá mi asi zapravdu. Gary Clark hraje neobyčejně citlivým způsobem a jeho kytara zní jako lidský hlas, který se směje a pláče. Přičteme-li k tomu podmanivou sílu jeho písní, je jasné, že tohle není jeden z početného zástupů blues rockových interpretů. Clarkovy písně mají v sobě něco, co se podobá katarzi. Připomínají nejen hudbu, ale především naléhavé poselství o světě.

Anna Vaverková. (Foto: Aleš Honus)

První den Colours ale nebyl jen ve znamení geniálního kytarového virtuosa Morella. Anna Vaverková ukázala, že je těžké, být roztomilá holka, ale snadné hrát skvěle na baskytaru, klávesy a navíc úžasně zpívat. Subtilní divoška s hlasem tenkým jako flétna, který ale vibruje a šeptá jako samet, pod kterým je ukrytá břitva. Vaverková píše texty, které patří k nejlepším, co jsou v českém éteru dostání, svůj debut na Colours zvládla výtečně i díky skvěle sehrané internacionální kapele v pozadí. A když Anička rozjela své random tance, nikdo se necítil divně.

Silver Spoons. (Foto: Aleš Honus)

Z českých kapel zabodovaly indie rockoví Silver Spoons a Lake Malawi. První zmíněná partička umí napsat písně, které se nebojí kytarových sól, ostrých harmonií ani bezproblémové angličtiny. Zpěvák a frontman Augustine Dunn v zelené košili a zelených kalhotech si obratem získal diváky svým impulzivním pohybem a emotivním zpěvem. Nepolevující skákavý rytmus většiny songů vedl k spontánní reakci publika, které koncert Silver Spoons spíš protančilo.

Lake Malawi. (Foto: Aleš Honus)

Lake Malawi bohužel trochu doplatili na kapacitu scény, kde hráli. Publikum se na malé prostranství Freshky vůbec nevešlo. Navíc z pravé strany louky před obrazovkou hudbu této scény naprosto nepochopitelně rušily hlasité zvuky diskotékové hudby z partnerského stanu. Tohle se by se stávat nemělo.
Lake Malawi si rozhodně zasloužili větší scénu, svědčil o tom nápor publika, který se na malé prostranství vůbec nevešel.  Na rozdíl od zpěváka Genesise Owusu, který – sám se svou reprodukovanou hudbou –  vypadal na velkém pódiu bohužel rozpačitě a nepřesvědčivě. Rozpaky vzbudilo i vystoupení španělských K!ngdom, kteří některé písně začínali nadvakrát.

Genesis Owusu. (Foto: Aleš Honus)

Konvenční vystoupení předvedl Vojtěch Dyk, jehož vášnivý poměr k funku a soulu našel svou odezvu ve skvěle sehrané kapele. Dykovo „Ostra, ostra, Ostrava“ kroucení pozadím, svůdné tanečky a chlubivé dlouhé tóny asi dokázaly některé fanynky ocenit, ale čekal jsem od zpěváka jeho hlasového formátu trochu víc.

Vojtěch Dyk. (Foto: Aleš Honus)

Příjemně překvapil naopak mladý David Žbirka, který se svou slunečně deštníkovou kapelou Sunnbrella naopak produkuje hudbu atmosférickou, náladovou a přemýšlivou. Jemné odstíny psychedelie, barevné hudební plochy a zajímavý hlas dokázaly přitáhnout neokázale pozornost. Bez keců a trapného podbízení se publiku. Táta by měl z něj radost!

David Žbirka. (Foto: Aleš Honus)

Osvěžující bylo i vystoupení španělského zpěváka Alexe Serry, jehož koncert byl příjemnou terapií proti stresům a starostem. Co vidíte, když zavřete oči? Hvězdy jsou v nás, všechno je uvnitř, svěřoval se umělec, který střídal hlasové polohy tak, že to místy znělo, jako by zpívali dva různí lidé. Jeho vysoký falzet byl naprosto neuvěřitelný. Serra během koncertu působil klidně a soustředěně, také jeho povídání mezi písněmi bylo plné klidu a vyrovnané mysli.

Alex Serra. (Foto: Aleš Honus)

Na Cacao Stage se před lidi postavil pouze jeden jediný člověk. Byl to Murdo Mitchell, kluk s kytarou a hlasem, co bere za srdce a drásá struny, jako by byly z papíru. Three minutes of tuning, dělal si sympatický týpek legraci z ladění své kytary. To Mitchel často měnil tak, že jeho nástroj zněl v akordech i během hry přes prázdné struny. Takto zní odvrácená strana konzumu. Murdo je neuvěřitelný rytmik, který umí gradovat dynamiku do šílených rozměrů. Jeho kytarové vybrnkávačky začínají nevinně, ale končí živelnou smrští. Velký zážitek!

Eugene Hütz z Gogol Bordello. (Foto: Ale Honus)

Těžko umí někdo lépe naplnit obsah věty „Udělejte bordel“, než slovutní nositelé tohoto jména Gogol Bordello. Jejich návrat na hlavní scénu Colours se odehrál ve velkém stylu, kterému dominovalo frenetické tempo, obskurní punkové rytmy, zdivočelá houslová sóla a riffy psané z undergroundové učebnice. Gogol Bordello vystrojili festivalu nefalšovaný punkrockový večírek.

Zpěvačka francouzské kapely CUT_. (Foto: Aleš Honus)

Slyšeli jste nějaké řeči o zkomercionalizovaných Colours? Ale jděte! První festivalový den byl s drobnými výhradami převážně zážitkový a zakladatelka Zlata Holušová se svou pravou rukou i levou rukou, šéfdramaturgem Filipem Košťálkem mohou být naprosto spokojeni. Tohle se jim opravdu povedlo. Rozeznít nespoutanou duši rokenrolu, ale i všech možných jiných žánrů.