Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Tělo v hlavní roli aneb O čem se nemluví. Move Ostrava se nebojí narušovat zavedené stereotypy

Tělo v hlavní roli aneb O čem se nemluví. Move Ostrava se nebojí narušovat zavedené stereotypy

16.7.2024 20:54 Divadlo

Různorodá a stereotypy bořící – tak by se dala označit druhá polovina sezony 2023/2024 v dramaturgii taneční a pohybové platformy Move Ostrava. Od počátku letošního roku do konce sezony se této ostravské instituci podařilo na domácí půdě uvést aktuální počiny česko-slovenské i mezinárodní taneční scény, které se dotýkají palčivých témat dneška a nabízejí nový úhel pohledu na ještě stále existující tabu. Novinkou v programu se stala dramaturgická linie pro nejmladší diváky a nechyběla ani spolupráce s festivalem Tanec Praha, díky níž se do Ostravy podívaly projekty dalších zahraničních tvůrců.

Zvětšit obrázek

Martina Hajdyla Lacová v představení Bodies in Progress.
Foto: Kamil Hauptmann

Vezměme to popořádku. Hned zkraje února se v nedávno zrekonstruovaném sídle organizace MAPPA Ostrava konala série komorních představení, v níž hlavní roli hrála tanečnice a performerka Agathe Tarillon. Sugestivní performativní instalace Carry Tomáše Danielise (skupina Radical Empathy) zkoumá postavení ženy a ženského těla v kontextu dějin a umění a poukazuje na jeho modifikaci i destrukci v různých kontextech, včetně toho současného. Na jednoduchém bílém baletizolu a s projekčním plátnem na pozadí se postava tanečnice v blyštivých minišatech přetvářela v závislosti na promítaných obrazech, pouštěla se do proudu pohybu nebo naopak zůstávala stát v určité póze a nechávala ji působit, v její závažnosti i absurditě. Relativně intimní prostor, navíc zajímavě architektonicky koncipovaný, dodal představení dojem pohyblivého artefaktu a díky velkým proskleným plochám propojoval svět uvnitř a venku.

Z performance Carry. (Foto: Kamil Hauptmann)

Vhledem do tvůrčího procesu se stala ukázka z rezidence, kterou skupina tYhle trávila v prostoru ostravských HB Studios. Projekt Mášský, ve kterém umělci využívají obří na míru vyrobené masky (často zakrývající celé tělo), si pohrával s různými improvizačními principy, zejména hledáním společného vnitřního rytmu, vzájemným napojením se bez možnosti zrakové kontroly a spolubytím na jevišti. Součástí ukázky byla také diskuze o připravovaném projektu, během níž rezidenti mluvili o realizaci masek, jejich možnostech i úskalích a o dalších tvůrčích krocích. Diváci na oplátku sdíleli své dojmy a pocity, které mohli částečně opřít i o vlastní zkušenost, jelikož se zapojili do úvodní rozcvičky a rytmických cvičení a ,,osahali“ si materiály a struktury jednotlivých masek.

Z projektu Mášský. (Foto: Aneta Kaluža Klimešová)

Co v současném světě znamená být mužem? Jaká tabu a stereotypy obklopují mužství a jakou roli v tom hraje toxická maskulinita? Tyto i další otázky si kladli Jiří Šimek ze souboru Ufftenživot a performer a choreograf Peter Šavel. Jejich projekt Whoman netvoří ,,jen“ inscenace, ale součástí jsou i veřejné debaty či webové stránky, které návštěvníky provázejí komplexní problematikou. Také v Ostravě předcházela představení diskuze – útulné prostředí centra Pant se stalo ideálním místem pro neformální, otevřený a ničím nezatížený dialog mezi umělci a veřejností, během něhož mohly obě strany sdílet své osobní zkušenosti a pohledy. Řeč přišla i na vznik celého projektu, hlavní inspirační zdroje či dosavadní reakce diváků.

Z představení Whoman. (Foto: Kamil Hauptmann)

Samotné představení Whoman proběhlo v divadle Komorní scéna Aréna, jehož scénu tvůrci proměnili v prostor vydávající je napospas vlastní zranitelnosti. Bílý baletizol, zvedající se z podlahy až na horizont, tvořil nemilosrdný podklad pro dvě mužská těla, která během představení hledala hranice vlastního komfortu, odvahy, trapnosti a vzájemné blízkosti, a to skrze kontakt mezi sebou navzájem i kontakt s diváky. Nutně naráželi na nepsaná pravidla a úzusy, kterými se (nejen) mužská populace řídí, aniž by se pídila po jejich původu. Možné napětí či tlak se dařilo úspěšně uvolnit díky dávce humoru a velmi respektujícímu přístupu. Díky obsáhlému tvůrčímu výzkumu, na kterém projekt Whoman stojí, jsou do hry brána různá stanoviska a způsoby, jak uvažovat o maskulinitě v aktuálním kontextu, přičemž diváci hrají v procesu aktivní roli.

Sen v podání Štúdia tance. (Foto: Kamil Hauptmann)

Zásadním krokem Move Ostrava v letošní sezoně bylo bezesporu představení nové dramaturgické linie, zaměřené na nejmladší diváky a jejich rodiče i prarodiče. Odstartovala ji dvojitá česká premiéra inscenace Sen v podání Divadla Štúdio tanca z Bánskej Bystrice. V Divadle loutek Ostrava našel divadelně-pohybový projekt vhodnou základnu k rozehrání všech propracovaných scén, rekvizit, efektů a působivého světelného designu, které měly zejména malé návštěvníky divadla vtáhnout do atmosféry oživlého snu a dát jim možnost zažít ji všemi smysly. Ani jejich doprovod však nepřišel zkrátka, Sen rozhodně patří mezi inscenace, které dokáží v mnoha ohledech zaujmout jak děti, tak dospělé. K prohloubení vztahu mezi malými a velkými přispěl také fakt, že mezi interprety se objevili dětští tanečníci, kteří mají možnost navštěvovat pravidelné taneční lekce v Bánskej Bystrici a do projektu se dlouhodobě zapojují po boku svých dospělých spolutanečníků.

Martina Hajdyla Lacová v představení Bodies in Progress. (Foto: Kamil Hauptmann)

Vzácnou koexistenci dvou bytostí v jednom těle jsme mohli zažít během květnové reprízy unikátního projektu Bodies in Progress v divadle Studio G. Tanečnice Martina Hajdyla Lacová (ME-SA Dance Company) využila limitovaný čas – období svého těhotenství – ke zkoumání pocitů ze sdílené existence i jejích reálných dopadů na tělo a současně k předání této zkušenosti divákům skrze pohyb a tanec. Také díky originálnímu kostýmu Natálie Rajnišové, který dokáže skrýt i zdůraznit křivky těhotné ženy, je Bodies in Progress velmi intimním a zároveň odvážným způsobem sdílení ojedinělé etapy v životě člověka.

Martina Hajdyla Lacová v představení Bodies in Progress. (Foto: Kamil Hauptmann)

Ačkoli je zrod nového tvorečka součástí existence každého z nás, je (zvláště v tanečním světě) stále považován za tabu a tanečnice své kariéry kvůli těhotenství často přerušují či rovnou končí. Málokdy se s ním setkáme jako se středobodem pohybové performance, která by zároveň tak silně zdůrazňovala matku a její fyzické, duševní i emocionální prožívání. Z uvedení Bodies in Progress vzešel rovněž silný rozhovor v podobě podcastu, který přiblíží problematiku těm, kdo se do divadla nedostali.

Konec sezony patřil součinnosti Move Ostrava a festivalu Tanec Praha, který vždy část svého programu směřuje do regionů. Tentokrát uvítala Ostrava dvě představení, z nichž to první s názvem Rock Me Baby autorů Karstein Solli a Øystein Elle můžeme směle zařadit do stávající linie pro nejmenší. Pětice norských performerů připravila pro batolátka, školkové i školní děti (a jejich rodiče) nefalšovanou punkrockovou show, kterou bychom u dětské inscenace rozhodně nečekali – necelá hodinka plná extravagantních kostýmů, blyštivých rekvizit, pohybu, gagů, světel a samozřejmě hudby otevřela studnici možností, kam rozvíjet fantazii. I přes odvážný a tak trochu kontroverzní koncept byly obě reprízy zcela vyprodány a malí diváci se neváhali pustit do všeho, co jeviště a interpreti nabídli. Ne nadarmo se příprava Rock Me Baby zakládala na dlouhodobém výzkumu podnětů vhodných pro dětské publikum.

 

Z představení Rock Me Baby. (Foto: Karel Balcar)

Druhé představení v rámci programu Tance Praha s názvem Fantasie Minor oživilo prostor Farské zahrady v centru města. V kreativním a hravém duetu propojil Marco da Silva Ferreira několik tanečních stylů, vycházel mimo jiné i ze street dance minulosti obou interpretů, přičemž využil také techniky současného tance a svou originální pohybovou estetiku. Za doprovodu jednoho z klenotů klasické hudby, Fantazie f moll Franze Schuberta, se na nevelkém čtvercovém pódiu rozehrála řada interakcí, minimalistických i dynamických proměn a pohybových dialogů, které s romantickou hudbou často silně kontrastovaly, jindy s ní naopak dokonale souzněly.

Fantasie Minor. (Foto: Kamil Hauptmann)

Jak je u Move Ostrava zvykem, nesoustředí se ve své dramaturgii jen na představení, ale také na další cesty, jak přiblížit současné pohybové umění veřejnosti. Příkladem mohou být již zmíněné diskuze, ale také podcasty s umělci, které nabízejí vhled do složitějších problematik. Už několik sezon fungují i workshopy pro veřejnost, kde umělci sdílí s účastníky své know-how praktickou cestou. Letos byly sdruženy do dvou intenzivních víkendů – během prvního si zájemci mohli zatančit i zaimprovizovat s mistry pohybu Katarinou Hajsterovou a Dano Račkem, v tom druhém s mladou tanečnicí Paulínou Šmatlákovou a zakladatelkou a ředitelkou Move Ostrava Janou Ryšlavou.

Z víkendových workshopů. (Foto: Kamil Hauptmann)

Hledání nových témat a způsobů, jak přiblížit diváctvu svět současného tance, pohybového divadla a nového cirkusu, není nic jednoduchého. Proto je příjemné sledovat, jak se tým Move Ostrava neustále rozhlíží po nových možnostech a nebojí se sáhnout ani po námětech, které rozdělují názor veřejnosti.

Nadcházející měsíce budou směřovat k hlavní události sezony 2024/2025, festivalu Move Fest, a už teď můžeme říct, že nás opět přiměje posouvat hranice toho, co známe.

Tereza Cigánková | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.