Vzpomínka na režiséra Ivana Misaře (23. listopadu 1941 – 11. července 2024)

Když jsem v březnu roku 1995 nastoupil do funkce programového náměstka ředitele ostravské divize televize Kabel Plus, mým prvním krokem bylo seznámení se všemi mými podřízenými a nejbližšími spolupracovníky. Jedním z nich byl režisér Ivan Misař. Znali jsme se jen vzdáleně, občas jsem Ivana potkával na divadelních premiérách spolu s jeho ženou, redaktorkou a hlasatelkou Českého rozhlasu Ostrava Dagmar Misařovou v době před tím, než se jako manželé k mé velké lítosti rozešli.

Náš tehdejší pracovní rozhovor začal zvláštně. Ivan Misař na úvod řekl: „Jsem tady ve funkci režiséra dabingu. Necítím se v takové funkci ve své kůži, zkušenosti mám spíše v oblasti divadelní režie. Tuhle práci mi ale dohodil kamarád režisér Otakar Kosek, a přijal jsem nabídku spíše z toho důvodu, že jsme dlouholetí přátelé.“ Já tehdy odpověděl: „Otakar Kosek přemluvil i mě, abych přijal nabídku práce pro TV Kabel Plus. Po pravdě sám nevím, co všechno tady pracovně na mě čeká. Pro začátek jsem se rozhodl poznávat lidi, se kterými se budu při práci setkávat.“ Odpověděl lakonicky: „Dobrý začátek.“

V začátcích tehdy byla i Česká republika. Nicméně společenská ani politická témata nebyla tím, o čem by si tehdy se mnou chtěl zrovna povídat. Pozval jsem Ivana Misaře ke vstupu do ostravské Společnosti pro kulturu a umění, která vznikala coby instituce bránící umění před komerčními vlivy, ale neměl zájem. Když jsme se tehdy rozloučili, můj první dojem byl: uzavřený introvert.

Od první chvíle jsem Ivana vnímal jako noblesního intelektuála. Brzy jsem poznal, jak velice je sečtělý. Když později přišla řeč na divadlo, vždy poněkud ožil. I když Ivana více než činohra zajímala muzikálová scéna, v názorech na kvalitu činoherních inscenací jsme se nikdy příliš nerozcházeli. Později, když nastoupil jako dramaturg do Těšínského divadla, přibylo příležitostí k rozhovoru. A při jednom takovém se dostavila i ona pověstná „chvíle pravdy“, okamžik, ve kterém se, byť jen na okamžik, otevře mysl a ústa promluví. „Víte, pane Vrchovský, když jste tehdy nechal na dveře do vysílacího studia umístit vámi podepsaný zákaz vstupu, dokud svítí červené světlo nad dveřmi, což platí i vrcholový management TV Kabel Plus, teprve v té chvíli jsem vás začal brát vážně. Poroučet svým chlebodárcům, to se jen tak často nevidí.“

Tehdy jsme si s Ivanem připili na tykání. A já se dozvěděl, že Ivanovým divadelním a režijním vzorem byl Emil František Burian, zakladatel věhlasného divadla D 34. Z Ivanových úst zazněla věta: „Víš, já jsem vlastně levicový intelektuál, ale to se dnes moc nenosí.“ Konečně jsme se oba upřímně rozhovořili: „Já bych chtěl moc udělat někde v divadle, třeba tady v Českém Těšíně, Burianovu Vojnu v žánru voicebandu. Ne tak, jak ji chtěli vidět komunisté v padesátých a šedesátých letech, jako propagandu socialismu, ale skutečně jako čistou lidovou hru se zpěvy o lásce a pravdě, “ svěřoval se mi.

K dalšímu setkání došlo zcela nečekaně na oblastní divadelní postupové přehlídce neprofesionálních činoherních a hudebních divadel Dačické kejklování, kam léta jezdím coby porotce a lektor. V hledišti jsem si všiml Ivana Misaře, překvapen ho jdu pozdravit, divím se, co tady dělá, a on povídá: „Já teď žiju tady v Dačicích, to je přece moje rodiště. Mám tady vnoučata. Bydlím v domku ve staré čtvrti, místní tam tomu říkají Na Péráčku. Vím, že tu jsi, ale vždy s kolegy lektory zmizíš v té vaší porotovně, a já nechci nikoho rušit při práci. Ale představ si, místní ochotníci mě oslovili coby režiséra. Možná že s nimi i něco udělám!“

Milý Ivane, odešel jsi předčasně. Nestihl jsi v době války na Ukrajině udělat alespoň s dačickými ochotníky, když to nebylo možné jinde, Burianovu Vojnu. Dílo zobrazující venkovský život, plný lidové poezie i slavnostní obřadnosti lidových zvyků, do kterého z ničeho nic vletí válka. Zkus to v divadelním nebi – a strážní andělé všech vojáků na světě, kteří brání svoji zemi před agresory, ti zcela jistě zatleskají.