Bez tváře. Výstava v ostravském Domě umění inspirativně reaguje na současnou pandemii obličejů

Veřejný i privátní prostor je zamořen zobrazeními lidských tváří. Koukají odevšad. Z médií, reklamy, a především ze sociálních sítí. Uživatel virtuální komunikace je permanentně bombardován „ksichty“ rodinných příslušníků i přátel a neustále je mu nabízeno i sdílení cizích obličejů. Sám je přitom pronásledován až paranoidním pocitem, že se na sociálních sítích musí prezentovat co nejefektnější profilovou fotografií.

Výstava Bez tváře v Galerii výtvarného umění. (Foto: Ivan Mottýl)

Když si kurátor Galerie výtvarného umění v Ostravě Jaroslav Michna povšiml, že na „pandemii obličejů“ v posledních dvaceti letech výrazně reagují i tuzemští výtvarní umělci, zrodil se též nápad originální tematické výstavy. Pak už zbývalo jen sestavit výbor, který působivě ukáže současnou českou figurativní malbu bez tváří.

Vystavené malířské reakce na nekonečnou smršť obličejů, kterou umožňují moderní technologie minimálně od konce devadesátých let, když se i v Česku začal rozšiřovat internet, spojil Jaroslav Michna v jeden celek intuitivně nikoli podle kunsthistorického klíče. Někdy jde o černý humor, jindy spíše o zoufalství anebo rovnou o protest. „Tohle už je totální rozvrat lidskosti. Vytiska brousí až někam do pohádek a mýtů, do nějaké postapokalyptické situace. A byť je to lidská figura, je totálně rozložena do neživé hmoty,“ říká Michna u úvodního díla výstavy Bez tváře.

Výstava Bez tváře. (Foto: Ivan Mottýl)

Obraz Jana Vytisky (1985) s až surrealistickým názvem (Smrt je královna, protože každé jablko je uvnitř shnilé) visí na stěně hned vlevo po vstupu do horního výstavního sálu Domu umění. A Michna o něm vypráví až někde na hraně fantasy, což asi odpovídá i jeho věku, narodil se v roce 1983. Autor tohoto textu je o šestnáct let starší, takže se na plátno dívá více v duchu hřbitovního nápisu: „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy.“

Po smrti jsme si všichni rovni, protože i sebekrásnější tváře sežehnou plameny krematoria nebo je na hřbitově sežerou červi. Vytiska jen kurážně ilustroval starou pravdu o nemožném vítězství člověka nad zubatou, které je úplně fuk, jakým úsměvem se pyšnil umrlec a kolik peněz věnoval do péče o vizáž. Krojovaná mrtvola vysílá hned na úvod mimořádného kurátorského nápadu i celou řadu vzkazů k návštěvníkům galerie. A možná i takový, že přílišný vklad do pomíjivé krásy tváře nemusí být tou nejlepší životní investicí.

Obraz Jana Vytisky.

V kontextu s ruskou invazí na Ukrajině, která mladé tváře likviduje jak hovězí zadní v mlýnku na maso a podobá se hrůzyplné druhé světové, je tato pomíjivost ještě rychlejší. Vytiska namaloval rozkládající se mrtvolu v lidovém kroji, ale básník Ivan Wernisch ji oblékl rovnou do vojenského stejnokroje. Výsledek je stejný: „Po cestě od tamtěch pomalu přijíždí vozík / tažený mulou / U zátarasu zastavuje / Sedí v něm německý poddůstojník / S hlavou skloněnou, bez tváře, pod bradou železný kříž, / páchne hnilobou, je mrtev / jistě už dlouho.“

Profilovou fotografií na Facebooku nemusí nutně tvořit „gzycht“, když už jsme v Ostravě a použijeme-li výmluvný lidový výraz pro obličej. „Gzychty“ na profilovkách přesto převažují, byť místo vlastním frňákem se každý může prezentovat i na tisíce jiných způsobů. A minimálně může tvář rozostřit či jinak zbeztvářnit, jak to dělají umělci v GVUO.

„Malba, která může být do jisté míry paralelní obdobou fotografie ve smyslu zastavení obrazu, nám zjevuje díky dekonstrukci a odnětí tváře kritický pohled na onen proces všudypřítomné tvářné kontaminace,“ přemítá Michna nad malíři, kteří na „znečištění“ reagují. „Divákovi tato formální tendence nabízí ztracené polohy intimity, tajuplnosti a nejasných sdělení.“

U obrazu Jiřího Marka. (Foto: Ivan Mottýl)

Michna se zastavuje u obrazu Jiřího Marka (1991) s názvem Blank. U titulního díla, které propaguje celou výstavu, jeho reprodukce se dostala i na plakát. „Neobarokní atmosféra, dobře namalované, definování hlavové partie bez tváře,“ podotkne u plátna s vyzmizíkovaným obličejem.

Marka na výstavě zobrazuje i obraz Void. „Hlava čtvrtfigury, evokující sochařskou bustu, je dutá, vyprázdněná, bezobsažná. Člověk bez tváře i mozku. Imobilní fragment jako torzo lidskosti,“ popisuje plátno kurátor. „Díváme se z ruin lidskosti do obrazu, který může reprezentovat mnohé současné postoje o začátku konce civilizace.“

U dalšího z obrazů Jiřího Marka. (Foto: Ivan Mottýl)

Zrovna v den, kdy vzniká tento text, zveřejnili Ukrajinci snímky zničeného města Časiv Jar, což už jsou výjevy ze samého konce civilizace. Z města zůstaly jen jakési křehké skelety několika paneláků. Varšava 1944 a Hirošima 1945 v jednom. Jiří Marek nevyjadřuje obavy jen nad vyprázdněnou duší závislého uživatele moderních komunikačních prostředků, ale zajímá ho i pradávná hrozba o prázdnotě samotného lidství. Neustálá obava z toho, že se do čela různých států i celých civilizací místo lidí dostávají i stvůry.

„Záměna hlavové partie za jinou předmětnost,“ podoktne kurátor Jaroslav Michna u obrazu Barbory Mikudové (1992) Pouštní běžec. Malířka figuře místo hlavy nasadila rostlinu ze skupiny takzvaných stepních běžců, které specifickým způsobem využívají vítr k vlastní migraci a rozšiřování semen. Po jejich dozrání se nadzemní část rostliny samovolně utrhne a nechá se větrem odnášet daleko od místa růstu a cestou zasévá novou populaci.

U obrazu Barbory Mikudové. (Foto: Ivan Mottýl)

Obraz lze vnímat i jako aktuální alegorii o běžencích, ale záměny tváří za jinou předmětnost jsou obecně i dalším důležitým vzkazem. Obličej není na umělci to nejpodstatnější a návštěvník Domu umění řece nepotřebuje vědět, jakou tvář nosí Barbora Mikudová. Za výtvarníka promlouvá dílo, stejně jako třeba za literáta. Vždyť kdo si dnes vybaví obličej Mikuláše Medka, Jindřicha Štýrského nebo Emila Filly? Anebo básníka Jana Skácela, který také miloval stepní běžce, hlavně jihomoravský druh kavyl, který „běhá“ například po Pálavě a okolí.

Po Skácelovi zůstalo jen pár černobílých fotografií, které znají maximálně literární historici. Jeho výjimečné básně ale pořád oslovují nové a nové čtenářské generace a výborný je i text o stepním kavylu, který je i mimořádně aktuální: „Blízko je k vraždám, k stínání a zlu, / je blízko k tatarskému koni, / tma roste z trav a z osin kavylu, / mosazné plíšky na postroji zvoní, / udidlo koňskou tlamu rve…“

„Zvláštně rozplizlá současnost, neidentifikovatelná a nedefinovaná.“ S Michnou nadále přemítáme o současné společnosti a úloze lidské tváře. Paradoxní je, jak našinci bezelstně odkrývají obličeje třeba na Facebooku, ale zároveň jsou nesmírně ostražití při odhalování identity, když jsou například osloveni veřejnoprávními médii, aby pod svým jménem vyjádřili názor k nějakému společenskému problému. „Dekadentní rozvrat společnosti, neuznávání autorit a zároveň strach z institucí a oficiálních pozic,“ nesou se Domem umění další výroky…

U obrazu Adély Jánské. (Foto: Ivan Mottýl)

Bez tváře, to jsou i lidé v maskách. A karnevalové skrývání tváří má dlouhou historii. Adéla Jánská (1981) usadila na tvář plastikovou masku. „Takové tváře jsou vlastně znelidštěny. Člověk to není, jen nějaká ikona beztvářnosti,“ vypráví u obrazu kurátor. V katalogu k výstavě má i preciznější definici: „Lesklá průhledná umělohmotná maska vytváří psychologickou bariéru, distanc od kůže jakožto přirozeně lidské senzitivní složky. Zranitelná tvář tak nabývá dojmu nedotknutelnosti a odcizení. Plastiková maska zároveň evokuje produktový obal. Mladá ženská tvář je úspěšný marketingový obal, artikl zneužívaný reklamou více než dvě století.“

Ale nemusí jít nutně o zneužívání, do konkursů na tvář určitého výrobku se derou masy dívek, které billboard s vlastním obličejem zapíšou do rodinné kroniky jako fenomenální úspěch. Zároveň ale dochází i ke skutečnému zneužívání, když třeba obchodníci s bílým masem prodávají prostřednictvím tváří své nebohé oběti, kterým třeba i zabavili cestovní pasy. Příležitostná prostituce ovšem bývá i dobrovolná, jenže společnicím není nikdy příjemné, když jejich tváře znají sousedé, širší rodina nebo kolegové v práci.

U obrazu Andreje Brázdila. (Foto: Ivan Mottýl)

Anonymní tvář je spojena i s nevěrou, protože obličejem milence či milenky se nikdo nechlubí partnerce ani partnerovi. Efektní alegorii nevěry lze spatřit v obraze Adreje Brázdila (1983) Modrý závěs, byť je to pouze spekulativní výklad v rámci tohoto textu. Nahá žena s téměř prázdnou tváří, jen oči jsou naznačeny. Pouhé oční duhovky ale k amatérské identifikaci nestačí, při využití moderních technologií je ovšem oko jedním z nejdokonalejších důkazů totožnosti, neboť obsahuje 260 originálních identifikačních znaků.

Výstava představuje autory narozené od sedmdesátých do devadesátých letech. Malíře, již kolem roku 2012 prožili na vlastní kůži nástup Facebooku. Většina z těchto umělců přitom vyrůstala bez mobilu, internetu a digitálních fotoaparátů, takže se stali svědky zásadní civilizační proměny. Vždyť ještě v sedmdesátých letech nepatřil ke standardní výbavě československé rodiny ani ten foťák, spíše se docházelo do fotoateliéru. A také tvář školáka bývávala zaznamenána třeba jednou ročně na společné třídní fotografii, zatímco nyní rodiče fotí ratolesti každý den.

Obraz Dalibora Davida.

„Programové budování lepšího sebeobrazu je jedním z určujících mechanismů společenského statutu, podmiňuje úspěch jedince v sociálních i pracovních kontextech,“ tvrdí Michna. A rodiče tento statut vytvářejí už i pro své děti v kojeneckém věku, jejichž nevinnou tváří bombardují svoji sociální bublinu. Poněkud bláznivé…

Dalším velkým tématem výstavy jsou tváře zahalené v kapucích, takovou namaloval třeba Dalibor David (1972). I tohle může být protest proti všudypřítomné „prodejnosti ksichtů“, ale zároveň je to maskování vůči nepříteli, které se zrodilo už s prvními válkami. V dnešních českých podmínkách je to spíše příklad vzdoru v rodině, když třeba dospívající teenager odmítá kápi sundávat i doma anebo ve škole, neboť se touží izolovat od maloměšťáctví dospělých. Od jejich omezených a zastaralých názorů.

Obraz Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

„Hlavové partie proměňující se v tornáda, v tom je něco děsivého až ničivého,“ zastavuje se Jaroslav Michna u obrazu Václava Buchtelíka (1992). S obligátním buchtelíkovským pozadím, tedy světem v plamenech. Malíř se dílem adresně hlásí ke svému oblíbenci, jímž je Francis Bacon, který rovněž s oblibou deformoval obličeje, ale většinou ve tvářích zanechal nějaká obličejová torza. Známý je třeba obraz Head VI, figura má otevřenou pusu, ovšem oči už jsou utopeny v jakémsi vzdušném víru.

Tohle je pouze ochutnávka z komentované prohlídky s Jaroslavem Michnou, kterou lze v Domě umění absolvovat v úterý 5. září v 17 hodin. A kdo na zasvěcený výklad přijde, anebo už si dříve výstavu prohlédne individuálně, může si být jist, že jeho tvář bude zaznamenána bezpečnostní kamerami. Je to kouzlo nechtěného a zároveň až bolestná absurdita. A vlastně i dost výmluvná zpráva o neukotvené současnosti. Na výstavě beztvářných figurálních maleb se monitorují obličeje návštěvníků a spuštěná kamera paradoxně zdobí už úvodní panel s nápisem Bez tváře. Výstava by tak mohla mít i podtitul: Bez tváře. Ale tu vaši si stejně natočíme!

Bez tváře, ale s namířenou kamerou. (Foto: Ivan Mottýl)

A poslední naléhává otázka možná zní: Jak se v dnešním světě může umělec ve veřejné, v tomto případě krajské galerii vůbec kriticky vymezovat vůči společnosti, když se zároveň musí podřizovat neuměleckým a vágním pojmům typu bezpečí a bezpečnost, ochrana majetku anebo pojištění?

*

Bez tváře. Galerie výtvarného umění v Ostravě (Dům umění). Výstava je k vidění do 8. září 2024. Kurátor: Jaroslav Michna. Vystavují: Josef Bolf, Aleš Brázdil, Václav Buchtelík, Jakub Čuška, Dalibor David, Jakub Janovský, Adéla Janská, David Jedlička, Samuel Kollárik, Jiří Kuděla, Pavla Malinová, Jiří Marek, Barbora Mikudová, Daniel Pitín, Zbyněk Sedlecký, Adam Štech, Tomáš Tichý a Jan Vytiska.