Hudební průmysl je neskutečně kruté odvětví, říká Emilíana Torrini před vystoupením na Colours of Ostrava

Na Colours of Ostrava nebudete zpívat poprvé. Jaké vzpomínky ve vás zůstaly po předchozí návštěvě Ostravy před deseti lety?

Pamatuji si, že jsme měli výborné jídlo. Opravdu skvělé. Byli jsme v nějaké restauraci blízko hotelu. Stále nám nosili další pokrmy, vůbec jsme nevěděli, že jsme si je objednali (smích)… Jinak co se týká letošního koncertu, máme připravenou klasickou festivalovou show. Bude to průřez mou kariérou, něco ve stylu best of.

Je náhoda, že vaše nové album Miss Flower oficiálně vyšlo první letní den? Tedy v den, o kterém se dá tvrdit, že je začátkem něčeho nového?

Takhle to bylo rozhodnuto. Osobně jsem ráda, že se jedná o léto, a ne třeba o podzim. Minulá léta byla pro všechny těžká. Všichni jsme byli na jedné lodi. Nyní jsem doslova prahla po tom, abych mohla vidět slunce. Myslím si, že 21. červen je pro vydání alba dobré datum.

Je všeobecně známo, že jste v textech pro nové album vycházela z dopisů, které byly adresovány Geraldine Flower, matce vaší kamarádky Zoe. Nicméně jak jste se k tomuto konceptu dopracovala?

Zoe je manželka Symona Byrta, se kterým dlouhodobě spolupracuji. Nahráli jsme spolu hodně písní. Když jsem je navštěvovala, jejich matka žila ve stejném rodinném domě, ve druhém patře. Když zemřela, našli jsme pouzdro s dopisy. Vznikla píseň Miss Flower, která byla míněna spíše jako zmírnění jejich žalu. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že můžeme na základě těchto dopisů udělat celou nahrávku. Postupně však písně začaly přibývat. Je velmi těžké psát skladby o něčí matce, je to nesmírně citlivé téma. Když si představím, že by někdo psal o mé matce, bylo by mi to hodně proti srsti. Zoe však byla hodná a dovolila mně se tomuto tématu věnovat.

Když se myšlenkami vracíte do bytu, kde Geraldine Flower bydlela, co hlavně si vybavujete?

Chodila jsem tam často, protože studio, kde jsme nahrávali, bylo na zahradě domu, kde Symon Byrt dole bydlí. Byt od Geraldine byl fantastický. Měla tam spoustu drobností, různých cetek, na poličkách i nějaké kuriozity jako zkameněliny, velké skleněné koule, také spoustu obrazů od mnoha umělců. Podle všeho to byla velmi zvídavá žena.

Popravdě řečeno, všichni bychom měli být zvídaví…

Přesně tak. A k tomu ještě zábavní. Měli bychom se zajímat, z čeho a jak jsou různé předměty udělané a vytvořené. Zvědavost a více humoru je to, na co bychom neměli zapomínat.

Třetím singlem z letošního alba byl song Black Lion Lane. Jak máme interpretovat videoklip k této písni? Můžeme třeba říci, že kolem nás je vždy něco pozoruhodného k vidění, ale měli bychom být všímavější?

Určitě. V Black Lion Lane si představuji mladá léta Geraldine. Jinak je to název ulice, kterou jsem chodila po celou dobu k řece. Miluji tu lokalitu. Je nádherná, plná rozkvetlých květů. Připadáte si tam, jako byste se procházeli v nějakém anglickém filmu, kde se všichni rádi potkávají a vřele vítají. Když si pořídíte psa, najednou všichni vědí, že psa máte. V šest hodin se všichni setkáváte. Je to takové komunitní místo. Geraldine byla milá, usměvavá, s každým rozprávěla. Svět by měl přesně takhle vypadat. Už jen tím, když jste zamračení, nežijete naplno a marníte svůj životní potenciál.

Emilíana Torrini. (Foto: Dean Rogers)

Jaké byly vaše hlavní kreativní výzvy na začátku kariéry a jak se měnily časem?

Jako velmi mladá jsem se ocitla ve světě, který je hodně vyspělý a vše se tam děje rychle. To prostředí umí být velmi drsné. Hudební průmysl je neskutečně kruté odvětví, takže jsem mezi všemi těmi aspekty musela najít správný směr. Když se snažíte být velmi kreativní a dělat jen hudbu, je to pro mnohé nudné. Na druhé straně jsem v hudebním průmyslu potkala mnoho mých nejlepších přátel, jako například Davida Donalda, který byl mým vydavatelem. Nicméně za největší lekci, kterou jsem se naučila, bych označila to, že je důležité vybudovat rodinu, která se o vás stará. A to bývá velmi těžké. Mít kolem sebe lidi, kteří jsou stále na vaší straně.

Zmiňujete, že nejste ten typ, který by se nechal pohltit pozlátkem hudebního průmyslu, nicméně jako zpěvačka chcete zpívat, vydávat desky a koncertovat. Jak najít rovnováhu mezi těmito dvěma póly?

Pomohlo mi, že jsem už v šestnácti letech byla na Islandu velmi slavná. Viděla jsem, co to znamená. Když jsem přišla do Anglie, na základě svých zkušeností jsem věděla, co nechci. Měla jsem zcela jasno, že tohle není život, který bych chtěla mít. Pokud člověk na tu hru přistoupí, musí se hodně obětovat. Pro mě by bylo nejlepší, kdybych si mohla dělat, co chci, ale nikdo by mě na ulici nepoznával. (smích)

To se ne vždy podaří…

Navíc nemůžeme brát jako samozřejmé, že všichni chtějí poslouchat vaši muziku. Musíte odvádět velmi dobrou práci, aby si vás vůbec někdo poslechl. A postupně oslovovat stále více lidí. Osobně jsem se více soustředila na rozvíjení svých pěveckých dovedností než třeba na slávu. Nedovolila jsem, aby lidé z vydavatelství na mě tlačili, abych vydávala desky kdykoliv, když řeknou. To se raději stáhnu a budu se soustředit na kvalitně odvedenou práci. Chtěla jsem mít normální život. Nechtěla jsem pro hudbu obětovat svou duši. Myslím si, že jsem byla velmi šťastná, když jsem byla schopná vidět ty věci i z jiné perspektivy.

Co jste se o sobě naučila ze situací, když jste se v životě ocitla na dně, a naopak když jste měla velký úspěch?

Naučila jsem se, že každý z těchto momentů trvá jen určitou dobu. Nikdy to není navždy. Myslíme si, že to zabere hodně času, ale ve skutečnosti je jen nějaké období.

Emilíana Torrini. (Foto: Dean Rogers)

Když se vás známí či novináři stále ptají na skladbu The Gollum´s Song, jste spíše pyšná na to, že je tato píseň i po více než 20 letech stále žádaná, nebo je to pro vás otravné, protože pravděpodobně opakujete stále to samé?

Jsem vždy pyšná. Byl to obrovský milník v mé kariéře. Navíc jsem velký fanoušek knihy Pán prstenů. Jako teenegerka jsem ji četla stále znovu a znovu. Také jsem byla šťastná, že jsem mohla zpívat song o Glumovi, což je velmi komplikovaná, ale úžasná postava. Je to stejné jako s písní Jungle Drum. Víte, že ji musíte zazpívat, i když si říkáte, že už ji nikdy zpívat nebudete. Pak vyjdete na podiu, začnete ji zpívat a jste šťastní, že ji zpíváte. Ta píseň vás vezme tam, kde chcete být. A právě takové okamžiky dělají život dobrým.

Ptal jsem se z toho důvodu, že třeba producent Rick Rubin spolupracoval s hudebními hvězdami jako Eminem, Red Hot Chili Peppers, Lady Gaga, Slayer, Johny Cash a podobně. Nicméně jeho kamarád neurovědec Andrew Huberman o něm v rozhovoru prohlásil, že Rick Rubin nerad vypráví o tom, co v minulosti udělal, jakých úspěchů dosáhl, ale preferuje hovořit o svých současných projektech, i když to třeba jsou málo známí interpreti…

Dokážu si představit, že Rick Rubin se nechce bavit o tom, co udělal. Podílel se totiž na mnoha zajímavých projektech, které psaly hudební historii a stále plní celé strany magazínů, zatímco o aktuálních věcech je zmíněn možná odstavec. Vždycky byste měli hovořit o vašich nových projektech, které jsou nyní pro vás zajímavé.

Na co, co jste vytvořila, jste nejvíce pyšná?

Nejvíce jsem samozřejmě pyšná na své děti (smích)… Kromě nich na to, že jsem si našla dobré přátele, a na moje vztahy s druhými lidmi. A také jsem pyšná na to, že i ve 47 letech se stále můžu věnovat zpěvu a hudbě a že mě z hudebního průmyslu nevykopli před třicítkou. Pořád to nějak jde.