Petr Buchta před premiérou Večera tříkrálového: Shakespearovské slavnosti jsou takový letní tábor

Petře, jste takový náš regionální herecký produkt. Jak vzpomínáte na studentská léta na Janáčkově konzervatoři?

Vzpomínám rád. Řekl bych hlavně asi na první ročník, kdy nás ti starší tak nějak vedli, ať už to byli Honza Plouhar, Jan Maléř, Albert Čuba, Veronika Korytářová a další. Bylo to super období. Přechod ze základky do jiného světa, protože jsem byl do té doby spíše sportovně založen.

Teď vás mohou diváci někde pravidelně vídat v angažmá, nebo jste takový herecký pendler?

Jsem docela herecký pendler. Momentálně se nacházím druhým rokem na volné noze a je to super. Baví mě to daleko víc než angažmá. Předtím jsem působil v kladenském či Švandově divadle. Ještě předtím tam v našem regionu v Českém Těšíně. Baví mě, že člověk nikde není tak nějak napevno.

Často ale taky natáčíte. Prozradíte, co se chystá?

Momentálně točím pro Českou televizi sedmidílný seriál Limity v režii Petra Zelenky. On sám si napsal i scénář. Je to spíše komediální seriál. Od srpna pak budu natáčet jednu kriminálku. Natáčet mě baví. A představte si, že v Limitech nehraju ani ryze negativní postavu. Prostě takového normálního týpka.

Na ostravských prknech se objevíte už 8. července v rámci Letních shakespearovských slavností. Hrajete Orsina ve Večeru tříkrálovém. Proč myslíte, že je to jedna z nejhranějších Shakespearových komedií vůbec?

To úplně nedokážu říct. Musím ale přiznat, že mě Shakespeare baví, mám rád i jeho tragédie. Nechci říkat takovou tu klasiku, že je to nadčasový autor, ale ono to má nějaký důvod, proč se pořád a pořád hraje. Neustále se dají jeho myšlenky obhájit a je jedno, v jaké žijeme době. Mám radost, že se takhle uctívá tradičně na Slezskoostravském hradě během léta.

Podtitul hry zní Cokoli chcete! Může to na první dobrou působit trochu podbízivě, ale vlastně je to lákavé. Jak to má divák chápat a jak to chápete vy jako herec?

Cokoli chcete, vám dáme, nebo cokoli chcete, si vezměte. Já jako herec si říkám, pojďme do toho! Hraj si, tu máš kohouta.

Napálený milovník, záměna dvojčat, spousta převleků, rysy Alžbětinského divadla. Jsou inscenace s podobnými aspekty vaším šálkem kávy?

Určitě mě baví moc. Komedie mám radši než tragédie. Jsem rád, když se lidé smějí a nakopává je to. I herce samotného komedie vzpruží podle mého názoru. Tak jako tak jsou populární i tragédie, ale jste po nich kolikrát emocionálně vyplivnutej. Saháte si na dno a mě v rámci divadla víc baví získávat i rozdávat pozitivní energii. Když se divák směje, tak je to asi nejvíc.

Jsou v něčem Letní shakespearovské slavnosti v Ostravě specifické?

Asi hlavně tím, že se vracím do mého rodného kraje. Vidím se s rodiči, mám více času a ožívají vzpomínky na Ostravu, kde jsem dlouho žil. Beru to tak, že večer je představení a přes den je to taková, nechci říct volná zábava, ale je to takový tábor. Když jsme loni se Šimonem Krupou odjížděli z prvního turnusu Shakespearovek, tak jsme měli pocit, jako bychom se vraceli domů z tábora. Člověk je tak nějak hezky naladěný, ale zároveň je mu smutno, že řadu lidí zase dlouho neuvidí. Podobně to ale mám, i když natáčím přes léto. Je to takové uvolněnější, když se navíc pracuje mimo Prahu.

A co prostředí? Divadelní sál vyměníte za Slezskoostravský hrad. Je tam více úskalí, když hrajete venku?

Je to určitě jiné, protože vevnitř pochopitelně nemusíte řešit třeba počasí. To je velký element. Jinak bych ale řekl, že zrovna na Slezskoostravském hradě se hraje parádně. Je tam výborná akustika, prostor i zázemí. Je to super. Pak mám ale taky zkušenost s místem, kde to už tolik super není. Nechci jmenovat, ale to je velký punk. Asi patnáct metrů od jeviště je tam železniční trať, kde valí osobní i nákladní vlaky ve velmi krátkých intervalech. A do toho je nad vámi koridor, kde letadla pomalu jdou na přistání na letišti, takže taky hluk. Hrají se na tomhle místě komedie a vždycky to něco do inscenace vnese. Jak ale říkám, Slezskoostravský hrad nebo i brněnský Špilberk, to jsou skvělá místa.

Jaký je váš Orsino?

Mám ho rád. Mám každou svou postavu rád. Tím, jak často hrávám narkomany a jiné negativní postavy, tak si je musím polidštit. Nejde je vnitřně odsoudit, že jsou to parchanti, to bych se s nimi pak nepropojil. V každém člověku je podle mě dobro. S Orsinem se potkávám i míjím. Je to trpič, který je nešťastně zamilovaný. On je prostě narcis a tím, že vlastně miluje hlavně sám sebe, trpí ještě víc.

Tak zamilovaný jste asi někdy v životě byl, to je docela dobrá berlička, ne?

To víte, že jo. Když je člověk zamilovaný nebo v určité životní chvíli emočně rozladěn, tak to jsou asi pro nás všechny dosti podobné pocity. Bolí to, když je člověk nešťastně zaláskovaný. Vzpomenu si na sebe, když jsem byl v takových chvílích smutný.

Už jsme to naťukli. Mám vás zafixovaného spíše jako herce pro negativní role. Vyhovuje vám to? Říká se, že psychopat se hraje líp než ctnostný princ.

Je to tak, vůbec mi to nevadí. Zároveň by mě ale někdy bavilo, kdybych si zahrál třeba narkomana, který je tajný policajt. To by bylo bezvadné. Jasně, že nějakým způsobem vyosená postava se hraje líp než čestné princátko. Na to asi člověk musí být docela krasoň, si myslím. Nebo nemusí být, ale hraje se mu to pak lépe.

Stává se, že vám negativní postavy pronikají i do reálného života a lidi se k vám chovají špatně?

Bývá to problém, když hrajete v těch nekonečných seriálech, což je můj případ. Lidi si vás prostě spojují s vaší postavou. Buď si myslí, že jste takový doopravdy, nebo si myslí, že jste ta daná postava, což je hrozně hloupé. Když jsem třeba zabil Kláru Cibulkovou v Ordinaci v růžové zahradě, tak jsem potom jednou jel z divadla na kole a byl jsem rád, že jsem to kolo měl. Začala na mě křičet nějaká partička, ty vrahu a začali mě nahánět. A když jsem začínal točit v Ulici, tak jsem ještě hrál v Těšínském divadle a po nějakém představení večer jsem potřeboval rychle jet na natáčení do Prahy. Stavoval jsem se v nádražce na Svinově a paní hospodská mě tam nechtěla pustit. Pustila jen Kristýnu Ryšku, která šla se mnou. Nakonec to dopadlo tak, že mi teda dovolila vstoupit. Kristýna si s ní dala panáka a já seděl na suchu. Podívala se na mě a řekla jen, že mě nemá ráda. Já na to, že je to přece jen postava a ona odpověděla, že ví, ale že mě stejně nemá ráda. Je to prostě jebnuté, abych to řekl slušně. (smích)

Pojďme ještě na jiné téma, když jste se tak rozpovídal. Fascinuje mě, že vás fascinují lékárny, to nemůžu vynechat. Proč?

Já nevím, možná je to láska k chemii, která vznikla někdy na základní škole. Fascinuje mě, jak je to tam vše precizně vyskládané, podáte té paní svůj recept a ona okamžitě ví, že to nemají, ale mají totéž od jiné firmy pod jiným názvem. Je to prostě věda. V Praze na Výtoni a v Podolí jsou dvě tak nádherné lékárny, vám řeknu. Asi by mě bavilo být lékárníkem. Zase si ale nepředstavujte, že chodím po městě a hledám lékárny a kochám se jejich krásou. Jenom když už tam jdu, tak mě fascinuje ten řád.

I v životě jste, řekněme, systematický člověk?

Jednou za čas mám takový záchvat, že musím vyházet celou skříň a přeskládat ji. Věci musí mít svoje místo.

Kým by byl Petr Buchta, kdyby nebyl hercem a lékárníkem?

Asi bych byl házenkář. Jako dítě jsem chtěl být americký prezident nebo basketbalista v NBA, to už mi asi nevyjde s mou výškou, ale znám i člověka, který zasmečuje do koše a má jen 169 centimetrů. Zůstal bych ale opravdu u házené, kterou jsem dokonce před konzervatoří hrál za karvinský Baník. Šel bych k tomu na stavebku nebo průmyslovku. Ale ten lékárník, to by stejně byla věc! (smích)