Nezkrotný Janáček na festivalu nesoucím jeho jméno: Na Hukvaldech mu k narozeninám divoce zahrál Belfiato Quintet

„Máloco měl strýc Leoš na světě raději než svoje rodiště. Hrst bílých chaloupek s tmavošedými střechami, z nichž některé jsou ještě starodávné, vysoké, dvojité – rozhozená na úpatí hukvaldského hradu, otevřená severu a drsnému horskému počasí, zdála se mu nejžádoucnějším místem pobytu na světě“, vzpomínala Janáčkova neteř Věra Janáčková v článku Den na Hukvaldech.

Janáček svůj rodný kraj opravdu miloval a v roce 1921 koupil od vdovy po svém bratru Františkovi na Hukvaldech dům, ve kterém se dnes nachází Památník Leoše Janáčka. Slovo památník zní trochu archaicky a zapouzdřeně, ale kdo dnes navštíví tento útulný bílý dům, najde spoustu pozoruhodných věcí.

Interaktivní tabule, audiovizuální technika, korespondence, noty, knihy, videozáznamy – to vše jasně ilustruje, že Janáčkův památník je spíše studovnou, místem relaxace i aktivního poznávání.

3. července, tedy přesně v den nedožitých narozenin hukvaldského génia, se dveře v jeho domku ani netrhly! Ještě pár minut před zavírací dobou návštěvníci zkoumali jeho harmonium, dopisy nebo sledovali animovanou lišku Bystroušku.

Epilog MHFLJ na Hukvaldech. (Foto: Dalibor Válek)

Někteří už spěchali na koncert do kostela sv. Maxmiliána. Komorní soubor Belfiato Quintet v příštím roce oslaví rovných 20 let na hudební scéně a přijel uzavřít Janáčkův festival symbolickým koncertním epilogem. Tvoří ho hráči předních českých orchestrů Oto Reiprich (příčná flétna), Jan Souček (hoboj), Jiří Javůrek (klarinet), Jan Hudeček (fagot) a Kateřina Javůrková (lesní roh). Dáma by měla mít přednost, jednotlivé nástroje však zmiňujeme v tradičně uvedeném pořadí. Belfiato Quintet se postaral o to, aby hudební oslava Janáčkových narozenin byla vším, jen ne suchopárným akademickým koncertem k nějakému výročí.

Nejdřív Belfiato Quintet zahrál plnému kostelíku sv. Maxmiliána Letní hudbu Samuela Barbera. Stručné patnáctiminutové dílo amerického klasika 20. století okamžitě vtáhlo do svého intimního mikrokosmu. Barber s neomylným instinktem pro barevnou stránku hudby dokázal evokovat horký tetelivý vzduch letního parna a mnohotvárnou atmosféru s napínavými rytmickými kontrasty. Belfiato jeho kompozici rozeznělo s velkým drajvem, který se projevil temperamentní hrou, brilantní souhrou a velkoryse modelovanou dynamickou škálou. Stěží by se v kostele našlo srdce, které tuto evokativní hudbu ve strhujícím provedení nepřijalo s radostí.

Z koncertu na Hukvaldech. (Foto: Dalibor Válek)

Podobný scénář se opakoval pouze v jiných „kulisách” u další skladby. Tentokrát byl jejím autorem Paul Hindemith, považovaný za jednoho z hudebních klasiků 20. století. Paradoxní je, že Hindemith svou hudební dráhu zahájil jako „revolucionář”, který bojoval se vším tradičním a opotřebovaným, ale jiným způsobem než Schönberg a Stravinskij. Jedním z dokladů, že jeho mise byla úspěšná, je i Hindemithova Malá komorní hudba op. 24 č. 1, jíž Belfiato navázalo na vynikající začátek koncertu. Obě skladby soubor nahrál na své zatím poslední velmi oceňované album Elements, ale živá interpretace potěšila něčím, co domácí poslech nemůže nahradit. Mám na mysli autentický prožitek všech umělců, kteří každý svým individuálním způsobem reagovali na konkrétní detaily. Během provedení hráči stáli a prožívali hudbu i pohybem, mimikou a gestikulací.

Komunikačně vstřícná hra Belfiata s hravě vedenými instrumentálními dialogy se krásně otiskla do zřetelné akustiky hukvaldského kostela. Musíme vyzdvihnout také přirozený kontakt s publikem. Belfiato umí dát nenuceně najevo, že hrají skutečně pro vás.

Z koncertu na Hukvaldech. (Foto: Dalibor Válek)

O podobných věcech jsem se ubezpečil také ve třetí a závěrečné skladbě, která patřila Leoši Janáčkovi. Mládí se jmenuje ta spektakulární suita pro dechový sextet, kterou Janáček napsal ve svých sedmdesáti letech o prázdninách roku 1924. Letos uplyne neuvěřitelných sto let od jejího vzniku, ale stále zní tak svěže, lehce, vtipně a kouzelně, jako by ji zkomponoval teprve nedávno. V Mládí se k Belfiato Quintetu připojil ještě Jan Brabec na klarinet, zatímco Jiří Javůrek se postaral o basový klarinet.

Provedení bylo znamenité včetně skvěle zahraného Pochodu modráčků, ve kterém Oto Reiprich vyměnil flétnu za pikolu.
K úplnému závěru už chyběla jen tečka a tu učinil jeden z nejlepších tuzemských hudebních souborů velmi přiléhavě. Úryvek ze suity z opery Příhody lišky Bystroušky s Janáčkem kongeniálně upravenou melodií lidové písně Běží liška k Táboru, zvednul publikum z kostelních lavic.

Standing ovation je praxe, která nemá často žádný vztah ke skutečné kvalitě koncertu, ale tentokrát byla naprosto oprávněná. Koncert Belfiato Quintetu jen podtrhnul špičkovou kvalitu tohoto tělesa, které prostě musíte zažít osobně. Je to podobné, jako byste si dali nějakou adrenalinovou aktivitu a odcházeli domů s pocitem, že jste právě zažili něco výjimečného. Tohle dokáže Belfiato Quintet!

Kateřina Javůrková. (Foto: Dalibor Válek)

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka má za sebou velmi kontrastní ročník. Některé koncerty nenaplnily očekávání, jiné jako právě dozněvší byly vynikající. To se samozřejmě stává i na jiných festivalech. Co by se stávat asi nemělo, je zrušení dvou koncertů, které bylo oznámeno bez udání důvodu a bez náhrady. Ať už za tím stálo cokoli, komunikace s veřejností je důležitá a vysvětlení by bylo namístě.

Festival letos nakonec nabídnul 22 koncertů, mistrovské interpretační kurzy, výtvarné dílny a další aktivity, které se netýkají pouze hudební kultury, ale i dalších aktivit. Těžko bych tentokrát hledal vrcholný okamžik. Tradičně prestižní zahajovací a závěrečný koncert tentokrát neproběhly bez problémů. V prvním případě šlo spíše o akustiku a méně přesvědčivé provedení, závěr festivalu bohužel postihla nepřízeň počasí a koncert Štefana Margity musel být ukončen předčasně.

Přes všechny nepříznivé okolnosti je festival Leoše Janáčka důležitou a přínosnou hudební adresou, která může jméno geniálního skladatele reprezentovat ve světovém měřítku. Jen by stálo za to přemýšlet nad odvážnější dramaturgií a popřát víc štěstí. Obojí určitě přijde a Leoš Janáček, stejně jako všichni ostatní si to opravdu zaslouží.