Útrapy domorodců z Tchaj-wanu dokumentuji léta, říká spisovatelka Liglav Awu, která míří na Měsíc autorského čtení

Kolik původních obyvatel nyní žije na Tchaj-wanu?

Čísla různých výzkumů jsou mírně odlišná, ale k domorodcům se hlásí asi 2,4 procenta obyvatel ostrova. Na Tchaj-wanu nyní žije 23,5 milionu lidí, původních obyvatel je asi 570 tisíc.

V literatuře se píše o rozdělení původních obyvatel na horské kmeny a na kmeny, které žijí v nížinách. Která z těch dvou skupin je početnější?

Většina domorodců se dnes usadila ve velkých městech. Proto se nyní běžně používá i termín „domorodí obyvatelé žijící ve městech“.

K jakému kmeni patříte?

K horskému kmeni Paiwan, to je dnes druhý největší kmen na ostrově, je nás asi 95 tisíc. Největší počet Paiwanců žije ve Středních horách, ale jak už jsem řekla, dnes jsou naším domovem hlavně města, především metropole Tchaj-pej.

Tchaj-pej, hlavní město Tchaj-wanu. (Foto: Ivan Mottýl)

Proč?

Důvody jsou téměř výhradně ekonomické. V horách je malá šance se uživit tak, abyste dosáhl na životní úroveň běžnou ve městech. V domorodých vesnicích tak dnes trvale bydlí hlavně staří lidé, někdy také s vnuky, zatímco rodiče vydělávají ve městech. Anebo jen matky s dětmi, zatímco muži pracuji v metropoli, ale najdou se i rodiny, které v horách pořád zůstávají. Někdy i z hrdosti k příslušnosti ke kmeni a v omezené míře lze v horách něco vydělat i na turistickém ruchu. Slabé ekonomické regiony, ze kterých se utíká, ale určitě máte i v České republice…

Samozřejmě, hlavně v pohraničí. Třeba na takovém Osoblažsku v okrese Bruntál je také těžké najít dobrou páci a mladí lidé odtamtud houfně utíkají. O historii, utrpení i současnosti původních obyvatel často píšete ve svých prózách i v publicistice. Jak stručně vyložit dějiny domorodé literatury na Tchaj-wanu?

Národní muzeum tchajwanské literatury dnes považuje naši kulturu za nejstarší kulturu na ostrově. Před příchodem Číňanů jsme sice netvořili psanou literaturu, nýbrž jen orální, ale dodnes se zachovalo obrovské množství mýtů, příběhů a legend, které jsme si předávali z generace na generaci. Po pádu pravicové totality, které říkáme bílý teror, což se stalo v roce 1987, se konečně svobodně rozvíjí i psaná literatura původních kmenů. K našemu sebeuvědomění určitě přispěl literární časopis Kultura lovců, který jsem založila v roce 1990 společně s přítelem Walisem Nokanem z domorodého kmene Atayal. A až díky časopisu jsem se pustila i do důkladného poznávání historie vlastního kmene i dalších na ostrově. Jezdila jsem vesnici od vesnice, a to vše napřed bez nějakých literárních ambicí, v polovině devadesátých let jsem se ale pustila i do vlastní tvorby. A ráda bych upozornila, že na MAČi reprezentuje původní kmeny hned několik autorů, například Apyang Imiq z kmene Ciyakang nebo Salizan Takisvilainan z kmene Bunun.

V „Dějinách Taiwanu“, které vyšly v roce 2004 v České republice, jsem se dočetl, že dějiny tchajwanské literatury začínají ztroskotáním čínského básníka Šen Kuang-wena, kterého na ostrov zanesl tajfun v roce 1662. Už u vás zůstal a psal především přírodní lyriku.

Bohužel, to je čínský pohled na tchajwanskou literaturu, který se dnes stále uplatňuje na pevninské Číně. Za bílého teroru, který po druhé světové válce přinesl na Tchaj-wan generalissimus Čankajšek, se podobný pohled na literaturu uplatňoval i na ostrově. Tento pokřivený obraz už tchajwanská společnost naštěstí překonala či překonává, i když je před námi ještě hodně práce, abychom se stali úplně rovnoprávnými občany na vlastním ostrově.

Spisovatelka Liglav Awu v Tchaj-peji. (Foto: Ivan Mottýl)

Než se dostaneme k té rovnoprávnosti, a tudíž i žhavé současnosti, jak dlouhá je historie domorodých kmenů na ostrově?

Hodně dlouhá. Nejstarší stopy osídlení na ostrově datujeme do doby před 50 až 15 tisíci lety. Z etnologického hlediska patříme do malajsko-polynéské větve austronéského kulturního okruhu. Dnes už je prokázáno, že takzvaná austronéská expanze začala právě na Tchaj-wanu, takže náš ostrov je i jakousi kolébkou pro původní kmeny v celém širokém tichomořském pásu. Někdy kolem roku 5 tisíc třeba tchajwanští domorodci dopluli na Filipíny a postupně i do Malajsie, do Indonésie, na Madagaskar a na ostrovy v Oceánii. Austronéská kultura tak pronikla třeba i do Mikronésie, Melanésie anebo Polynésie.

Číňané se na Tchaj-wanu objevovali od 13. století, ve větším množství však začali přicházet až od 17. století. Koncem 16. století na ostrov dorazili i evropští kolonizátoři, nejprve Portugalci a hned po nich Holanďané. Na sklonku 19. století Tchaj-wan násilně obsadili japonští kolonisté, kteří domorodce i systematicky vyvražďovali. Tvrdou asimilaci jste si prožili i v éře pravicové strany Kuomintang, jak už bylo řečeno. O jaké době dnes nejvíce píšou spisovatelé z původních kmenů?

Podobně jako v mé poslední knize je to především období, které dosud zůstává v paměti našich rodin. Tedy zhruba od počátku japonské okupace v roce 1895 až do pádu totalitního systému v roce 1987, což je vlastně éra permanentní diskriminace domorodců. Kromě dějin útlaku je druhým velkým tématem hledání našich kořenů, literární zpracování bohaté mytologie, tradičních obřadů, zvyků a všeho, co s tím souvisí. Třetím velkým tématem je současnost, protože se s různými formami diskriminace pořád setkáváme.

S jakými?

Nemůžeme sice mluvit vyloženě o otevřené diskriminaci, ale ta skrytá tu pořád existuje. Dám příklad. Když se maturanti z našeho etnika, kteří stále žijí v domorodých vesnicích v horách, přihlásí na vysoké školy, dostávají pár bodů navíc právě díky svému etnickému původu. Ve většinové tchajwanské společnosti to ale každý rok v době přijímacích zkoušek vyvolává velké emoce. Lidé jsou přesvědčeni, že se díky těm bodům naše děti dostávají snadněji na dobré univerzity. A to je na ostrově ta nevyšší meta, jakou rodiče mají, dát dětem co nejlepší vzdělání.
Bohužel, většinové obyvatelstvo si vůbec nechce uvědomit, že podmínky, které mají děti v horských oblastech, jsou úplně jiné než ve městech. Že tam nemáme moc dobré základní ani střední školy, spíše podprůměrné. A že ekonomicky slabé rodiny si pro děti nemohou najímat kvalitní soukromé učitele na odpolední domácí výuku, což je ve městech naprostá samozřejmost. A vlastně i nutnost, aby děti uspěly u přijímaček na prestižní školy.

Čankajškův pomník v Tchaj-peji. (Foto: Ivan Mottýl)

Takže body navíc nelze považovat ze pozitivní diskriminaci?

Ne. Podle mě se těmi body jen vyrovnávají sociální nerovnosti, které dopadají na děti domorodců z horských kmenů. Přesto každý rok přichází nové ostrá diskuse, nové napětí ve společnosti…

Máte i jiné příklady diskriminace?

Bylo by jich hodně. Svoje jména už sice nemusíme zapisovat čínskými znaky, to je pozitivní, ale moje dcera se pak na úřadech dostává do jiných problémů. A často se jí ptají: „Vy jste z Filipín? Vy jste migrantka?“ A nejen na úřadech, také u lékaře a jinde. Ekonomičtí migranti přitom na Tchaj-wanu nemají stejné postavení jako místní, a s různými druhy diskriminace se potkávají každý den.

A to, že nemáme ve tvářích čínské rysy, je další důvod k nenápadnému, ale vytrvalému popírání některých práv. Když se na nás někdo podívá, ani moc nepřemýšlí nad tím, že bychom mohli být původními obyvateli ostrova. Že tu žijeme o mnoho tisíciletí déle než Číňané. A paradoxně platí, že i když jsou naše jména napsaná čínskými znaky, většinové obyvatelstvo je nechce nebo ani neumí přečíst. Nezní jim to čínsky, tak ta jména ani nechtějí vyslovovat nahlas. Jsou to zdánlivé drobnosti, ale pořád to ztrpčuje život.

Rozumím. A jméno Liglav Awu, to samozřejmě nezní vůbec čínsky.

Původní obyvatelé také nejsou Číňané. Zaujala mě tady ta dýmka na stole, kde se tu vzala? (Na stole v Národním muzeu tchajwanské literatury v Tchaj-peji ji zapomněl básník Chen Li, pozn. red.).

Proč se vám tak líbí?

Opravdu, strašně se mi líbí, protože nejstarší příslušníci kmene Paiwan kouří přesně takovéto dýmky.

Tchaj-wanští domorodci na historickém snímku. (Foto University of Bristol Library)

Něčím mi osud tchajwanských domorodců připomíná trpký osud indiánských etnik v Americe. Moderní historii kmene Paiwan se věnujete například v povídce Rudoústá Vu-Vu (česky v knize Ďábelská žena v překladu Kamily Hladíkové, Praha 2010), což je hodně drsné čtení. O útoku Japonců v sousední horské vesnici píšete: „Kmen, který byl napaden, hází mrtvé do řeky a tok říčky Lin-c´-pien se zbarvil krvavě červenou barvou nahánějící hrůzu. A vzácné symboly jednoty kmene, náhrdelník z barevně glazovaných korálků a čelenku vykládanou kančími zuby, našli, jak se povalují poblíž pěšiny spojující obě vesnice. Starší usoudili, že lidé byli přepadeni na pěšině, kudy se pokoušeli uniknout. Na listech alpinií podél cesty je možné jasně rozeznat veliké kapky už zaschlé krve.“ To je podle skutečnosti?

Ano, ale na tento masakr z dob japonské okupace už samozřejmě nejsou svědkové. Zato jsem zdokumentovala jiná hrůzná svědectví z dob Kuomintangu (KMT). V letech 2019 až 2013 jsem natočila velké množství svědectví posledních pamětníků, kteří bílý teror na domorodcích zažili na vlastní kůži. A bohužel, zjistila jsem, že to bylo ještě horší, než jsem si vůbec dokázala představit. I proto v horských obcích pořád vyhrává někdejší Čankajškova strana KMT, která má po posledních volbách i většinu v parlamentu.

Tomu nerozumím, domorodci stranu KMT přece nemohou mít rádi?

Nemají, to máte pravdu. KMT volí z jiného a prostého důvodu. Oni se té strany pořád obávají, i když bílý teror skončil v roce 1987.

Což je 37 let, takže zkušenost s KMT musela být opravdu příšerná.

K úplně demokracii jdeme dlouhou cestu i po pádu totality. Máme prezidentský systém, ale poprvé jsme svobodně volili prezidenta až v roce 1996. Lidé nad šedesát let, kteří za minulého režimu sami trpěli, a takoví dnes v domorodých obcích jasně převažují, se KMT jedním slovem bojí. Je to paradox, ale v horských obcích, kde lidé tvrdě pocítili bílý teror, pořád vyhrává volby dávno mrtvý Čankajšek (1887-1975).

Spisovatelka Liglav Awu v Tchaj-peji. (Foto: Ivan Mottýl)

Těšíte se do Brna a Ostravy? A jak se vám líbilo vystoupení ostravských a brněnských autorů tady v Tchaj-peji, které jste dokonce natáčela pro tchajwanskou domorodou televizi? Mimo jiné tu vystoupili básníci Dominik Bárt a Filip Klega.

Do České republiky poletím moc ráda. Vystoupení českých básníků v Národním muzeu tchajwanské literatury bylo velmi zajímavé, protože všichni jste četli úplně jinak, než jak je zvykem na autorských večerech tady u nás. A hodně jste mě zaujal i vy, ten váš hrdelní řev při recitaci. To mi připomnělo zpěvy při domorodých slavnostech mého kmene Paiwan, takže vás zvu do naší vesnice.

Děkuji, snad se tam někdy podívám.

*

Měsíc autorského čtení v Ostravě začíná v kulturním centru Provoz v pondělí 1. července v 18.00 tradiční literární Ostravskou Sajtnou (Koks, prach a oheň 9). Vystoupí staří psi i nejmladší psanci poezie a prózy na jedné hromadě koksu. Povstalci i snílkové napříč generacemi, ročníky 1949 i 2007: Adam Klacek Tomáš, André Olszowski, Barbora Sebera, David Bátor, Dominik Bárt, Erkut Tokman, Filip Klega, Frede Calo, Gábina Maňáková, Hynek Chmelař, Jakub Černý, Jakub Pergler, Janusz Klimsza, Jiří Neduha, Joa Ferfecki, Josefína Ptáčková, Kristýna Svidroňová, Laura Dvorská, Lukáš Balabán, Lukáš Kleberc, Marek Pražák, Marek Timko, Margarita Fotopulu, Martin Dytko, Martin Šenkypl, Michal Grac, Michael Johan Ventura, Milan Krupa, Miroslav Černý, Petr Hruška, Petr Ligocký, Petr Szyroki, Radek Touš, Radovan Jursa, Theodora Glacová, Václav Buchtelík, Vasilios Chaleplis, Viktorie Pražáková a mnozí další. Hudební předěly: Dominik Bárt a Martin Dytko.

PROGRAM MĚSÍCE AUTORSKÉHO ČTENÍ V OSTRAVĚ: https://ostrava.autorskecteni.cz