Výstavy Hanse Petera Kuhna a Matěje Franka v Domě umění v Opavě jsou nadstandardním uměleckým počinem

Kompozice tří výstav a také jejich zahájení společnou vernisáží vyznívá tak trochu jako bizarní akt. Především jde o nepoměr kvality. Zatímco ve výstavních prostorách Domu umění, tedy v oratoři, sloupové síni, ochozech i na terase se setkáme s nadstandardní úrovní zajištěnou jak umělci (Hans Peter Kuhn, Matěj Frank), tak jejich kurátory (Jakub Frank, Barbora Kundračíková), přilehlý kostel svatého Václava obsadily malby podprůměrné provenience, které vedle výše zmíněných jmen prostě nemají co dělat.

Anebo pokud ano, alespoň mohly být vernisáže časově zcela odděleny. Že se tak nestalo, svědčí o jisté slepotě, která se s opavským Domem umění táhne už od odchodu Martina Klimeše v roce 2009. Odráží se na ni střídání a nekompetentnost dramaturgického vedení těchto výstavních prostor.

Do opavského Domu umění na výstavy Hanse Petera Kuhna a Matěje Franka přesto rozhodně stojí za to zavítat, i kdybyste kvůli tomu do Opavy vážili delší cestu. Kuhnova instalace v oratoři je opravdu působivou audiovizuální platformou. Skládá se z osamocených reproduktorů osvětlených lampičkami na žluté podkladové textilii a už sama o sobě funguje jako nekompromisní designová „socha“. Druhou složku instalace tvoří samotné zvukové frekvence, pohybujících se od šumů a dekonstrukcí až k hladkým linkám a plochám. Zdánlivou statičnost instalace rozbíjí právě tato těkavá čtyřicetiminutová zvuková kulisa. Posedět či postát ve výstavě je silným uměleckým zážitkem, za kterým se do Domu umění určitě ještě vrátím a všem to také doporučuji.

Instalace Hanse Petera Kuhna v prostorách oratoře. (Foto: Matěj Frank)

Největší prostor v Domu umění dostala výstava Matěje Franka nazvaná Smrt Slunce / Prázdná místa, která obsadila všechna patra. Frankovy intervence v podobě zvukových objektů nalezneme i na třech místech ve veřejném prostoru Opavy, konkrétně na náměstí Republiky, v Arkádách a za Slezankou. Jak na vernisáži podotkla skvělým, bohužel však přehlušovaným úvodním slovem kurátorka výstavy Barbora Kundračíková z olomouckého Muzea umění, výstava je především o modelaci prostoru, kdy umělec tento výsostný akt nabízí návštěvníkovi ke zpracování, prožitku a subjektivní interpretaci.

Instalace a sochy Matěje Franka v atriu Domu umění. (Foto: Matěj Frank)

Co je na výstavě nejsilnější, je právě opanování a restrukturalizace prostor, které jsou radikální a nenásilné zároveň. Mohutné voálové průhledné látky specificky traktují prostory celého Domu umění od atria přes sloupovou síň až k hornímu ochozu ve druhém patře a byť divák vnímá tyto „stěny“ vždy v daném prostoru solitérně, jejich půdorysný rozvrh v jednotlivých patrech, který můžeme komplexně přečíst vlastně jen z prospektu k výstavě, ukazuje na jejich zakódovanou souvztažnost.

Při osobním kontaktu s těmito efemérními látkovými stěnami jsme střídavě vedeni k průchodům a blokádám. Na jednu stranu můžeme zažít jinakost obvyklé zkušenosti z vnímání známých prostor Domu umění, na stranu druhou vede tato instalace k zastřenosti pohledů a k fyzické neprostupnosti některých míst. Je tedy doslova polopropustnou intervencí nabízející jistá psychofyzická dobrodružství.

Frank jde v úpravách prostor ještě dál a zbudováním konstrukce autonomní interiérové vyhlídky vedoucí k jednomu ze severních oken sloupové síně nabízí divákovi pohled, který už z této pozice nebude pravděpodobně nikdy dostupný. Tyto site-specific intervence pracují s dočasností, která je však povýšena do pozice zážitkové exkluzivity.

Most/vyhlídka Matěje Franka. (Foto: Matěj Frank)

Kromě práce s prostorem a divákem ve výstavě nalezneme přímější sochařské polohy. Na podestě schodiště do sloupové síně, jsou instalovány křehké figurální reliéfy záměrně vytvořené tak, aby evokovaly vystupující či propadající se hmotu samotných stěn. I zde je vlastně přítomná specifická práce s detailní změnou prostoru a jeho sochařskou modelací.

Druhou sochařskou polohou jsou pak pro autora typické reliéfní a prostorové figury, které jsou rozmístěny v celé struktuře výstavy. Všechny mají konceptuální pozadí. Jsou zhmotněným přepisem obkresů vlastního či cizího těla, přičemž toto zhmotňování probíhá na dvou úrovních – odléváním rozžhaveného kovu, kdy se obrysové linie prohlubují a propalují do podkladové desky ze dřeva či dřevotřísky (vlastně se jedná o formu negativního reliéfu), druhou formu tvoří vyklopené kovové odlitky osamostatněné od podkladu, ty se instalují v prostoru jako samostatně stojící sochy.

Obě tyto formy představují figuru s vyprázdněným objemem, což nabízí existenciální interpretace o tělesnosti jakožto dočasné fyzické schráně. Důležité na figurách je, že jsou vlastně záznamovým médiem, a to obrysové práce konkrétní tělesnosti a robustní procesuality propalování a vyplňování otisků.

Figury z litého kovu. (Foto: Matěj Frank)

Ve vztahu k těmto figurám mi ve výstavě vadila jejich instalace v mezipatrech, kdy byly jak reliéfy, tak „výlitky“ postaveny jeden vedle druhého. Jejich množství příbuzný charakter paradoxně oslaboval účinek a instalace působila až banálně. Naopak v atriu a zcela nahoře fungují sochy ukryté za průhledné zástěny skvěle.

Působivé je taky procesuální video v atriu, kde autor pohybem evokujícím čištění skla toto sklo vlastně zastírá, což rozehrává kritické poznámky ke špinění vizuálních zpráv či reportážních výpovědi o světě, ať už ve formě zmanipulovaných fotografií, videí, zpráv či textů, k nimž dnes běžně dochází.

Myslím, že konceptuální, efemérní, architektonické a kódované polohy Matěji Frankovi sedí. Možná by se mohl vydat hustěji touto cestou a opustit už nadprodukci oněch materiálních otisků obrysových figur.

*

Matěj Frank: Smrt Slunce / Prázdná místa. Kurátorka: Barbora Kundračíková.
Hans Peter Kuhn: Nevymezená krajina IV. Kurátor: Jakub Frank
Michaela Nová: Ze mě. 

*

Aktuální výstavy v Domě umění v Opavě jsou k vidění až do 18. srpna 2024. Otevřeno je vždy od úterý do pátku od 13 do 18 hodin, o víkendech a státnch svátcích vždy od 10 do 18 hodin.