Bree Nichols zazpívá Janáčka na Hukvaldech a říká: Nechme působit pravdu a krásu, aby v nás něco uzdravily

Přiznám se, že až do opavské premiéry Janáčkovy opery Káťa Kabanová jsem o Bree Nichols neměl tušení. Kde jsou vaše kořeny a kudy vedla cesta k opeře?

Není snadné vylíčit mou klikatou cestu vedoucí ke zpěvu opery v České republice. Hudba byla v mém srdci odjakživa. Vlastně už jako dítě jsem prý svá úplně první slova prozpěvovala a od té doby jsem nepřestala (smích)! Operu jsem objevila samozřejmě až mnohem později na univerzitě. Fascinovalo mě, jak tento žánr posouvá lidský hlas po technické a výrazové stránce. Tato výzva mě naprosto uchvátila. V texaského Dallasu, kde žije moje rodina, jsem absolvovala doktorandské studium zpěvu na University of North Texas. Právě tam jsem měla možnost zazpívat si poprvé v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky. Do té doby jsem nikdy nemusela zpívat v češtině, o které jsem nic nevěděla.

To musela být zvláštní zkušenost! Jak na vás čeština zapůsobila?

Byla to pro mne obrovská výzva! Jsem velmi tvrdohlavá a vím, že kdo chce vyniknout, musí vědět, že je teprve na začátku cesty. Přečetla jsem si všechno dostupné o české fonetice a začala se učit této krásné řeči. Vstupní branou mi byly Dvořákovy písně. Díky nim jsem objevila skrytý svět půvabného českého vokálního repertoáru, který se dnes málo uvádí. V roce 2019 jsem pak potkala pražského barytonistu a vokálního pedagoga Martina Vodrážku. Martin mi pomohl pochopit českou hudbu z pohledu rodilého Čecha. Viděl ve mně potenciál a investoval mnoho času a péče do koučování mé správné dikce. Jeho rady pro mě měly cenu zlata. Jsem mu za to velmi vděčná, protože nebýt jeho víry v mé schopnosti, vypadal by můj život úplně jinak!

Co bylo dál?

Po napsání diplomové práce o české opeře jsem žila v Praze díky Fulbrightově grantu, který mi umožnil prozkoumat a provést mnoho vynikajících a zapomenutých písní od českých skladatelů z úsvitu 20. století jako byli Josef Bohuslav Foerster, Julie Reisserová, Vítězslav Novák, Emil Axman apod. Za svou práci jsem získala ocenění Presser Award, díky čemuž jsem mohla natočit své debutové album Pure Morning se Severočeskou filharmonií Teplice. Považuji za privilegium být tady a zpívat hudbu, která mě chytla za srdce a zaujala mou představivost. Nemohla jsem si vybrat vhodnější dobu k přestěhování do České republiky než v Roce české hudby!

Bree Nichols v inscenaci Slezského divadla Káťa Kabanová. (Foto: L. Wodecki)

To je moc milé, že vás baví zpívat českou hudbu a ještě k tomu autory, kteří nejsou tak známí. Nedávno jste ve Slezském divadle Opava ztvárnila s velkým ohlasem titulní roli Káti Kabanové v opeře Leoše Janáčka. Jaká to byla zkušenost?

Káťa Kabanová je moje první velká role v českém divadle a pro svůj debut jsem si nemohla přát lepší operu. Prozkoumat psychologické hloubky díla a vnitřní cestu Káti pro mě bylo nesmírně obohacující. Janáček zkušeně zachytil proměnu této pozoruhodné postavy v mnoha dimenzích: od naivity a melancholických vzpomínek na mládí přes oduševnělé zoufalství z touhy po lásce a nakonec křehkost i výbušnou dramatičnost jejích posledních okamžiků.

Vypadá to, že jste se do této opery zamilovala! Poskytlo vám Slezské divadlo oporu, kterou jste potřebovala?

Strávit čas s touto úžasnou operou a zkoumat citovou „bouři“ v Kátině mysli byl jeden z nejvíc obohacujících uměleckých zážitků, jaké jsem dosud měla. Pokud jde o práci ve Slezském divadle, musím říci, že se cítím velmi šťastná. Byla jsem obklopena skvělým týmem a cítila jsem se opravdu vítaná. Bylo to poprvé, co jsem absolvovala celý zkouškový proces výhradně v češtině, což byla výborná zkušenost. Jsem velmi vděčná všem kolegům a celému produkčnímu týmu za to, že do celého procesu vnesli tak pozitivní a inspirativní energii.

Je příjemné vidět, že dokážete ocenit Janáčka. Nedávno jsem zaslechl rozhovor dvou diváků v opavském divadle. Pro jednoho byla Janáčkova hudba příliš složitá a pro zdejší divadlo se podle jeho názoru vůbec nehodila. Není to smutné? Porozumění Janáčkovi není otázkou národnosti, ale celkového nastavení, nemyslíte?

Pro mě je „dostupnost“ Janáčka hodně o úhlu pohledu. Pokud člověk očekává, že uslyší harmonickou jednoduchost například bel canta nebo operety, pak může být Janáčkovo dílo tvrdým oříškem. Ale pokud někdo přistupuje k jeho hudbě s neotřelýma ušima, místo aby ji srovnával s typickým operním idiomem, je toho mnoho, co ocení i nováček: rychlé drama, pronikavě pravdivé zobrazení lidských emocí a (ve většině jeho děl) silná emocionální katarze. To vše zabaleno do intenzivně expresivní partitury nemající daleko k filmové hudbě. Není divu, vždyť Janáček zasvětil svůj život zobrazování „divadelní pravdy“ pečlivým sledováním emocionálního obsahu lidských výpovědí. Mám samozřejmě na mysli jeho pečlivé záznamy „nápěvků mluvy“, které používal jako klíč k tomu, co považoval za nejpravdivější předávání emocí.

S tím souhlasím. Navíc Janáčkova hudba se dostává pod kůži až na několikátý poslech, ale potom je její dopad daleko silnější než díla jiných autorů…

Nikdy nezapomenu na překvapení, když za mnou moje maminka přišla po mé první inscenaci Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. Není zvlášť velkou fanynkou opery a předpokládala jsem, že s ní bude mít malý problém. Ale byla jsem šokována, když mi potom nadšeně řekla: „Tohle je moje nejoblíbenější opera, jakou jsem kdy viděla!“ Líbilo se jí, jak tato hudba upoutala její fantazii, a dokonce poukázala na to, že Janáčkova vokální tvorba se jí zdála opravdovější a živější než třeba Mozartovy vzletné melodie. Vyzvala bych tedy ty, kteří považují Janáčka za příliš složitého, aby mu dali druhou šanci. Je to opravdu dobrý nápad!

Bree Nichols. (Foto: archiv umělkyně)

Kteří lidé vás inspirovali v hudební kariéře?

Můj hlas byl vždy součástí mé osobní identity a vztahů s ostatními. Jako malá holka jsem poznala hudební svět díky tátovi, který hraje na rockovou kytaru. To mi pomohlo objevit zpěv jako způsob vyjádření a vyprávění. Další zásadní osobností pro mě byla středoškolská učitelka sboru Bonita Keene. Ve čtrnácti jsem přišla do její třídy jako plachá dívka s hroznou trémou a díky jejímu trpělivému a inspirativnímu vedení jsem se na pódiu začala cítit jako doma. Stále si beru k srdci její pohledy na hudbu, například jak společně tvoříme něco krásnějšího, než bychom mohli sami. Taky mám v hlavě její krédo mít mysl z ledu a srdce z ohně a najít rovnováhu mezi technikou a vášní.

To jsou velice užitečné rady. Našla jste inspirativní osobnosti i v České republice?

Nebyla bych tam, kde jsem dnes, bez už zmíněného Martina Vodrážky, pražského barytonisty a hlasového pedagoga, který byl mým mentorem po celou dobu mého stipendijního studia v České republice. Když jsem se věnovala výzkumu a interpretaci české vokální hudby, Martin mě naučil všemu, co jsem potřebovala vědět. Jsem vděčná všem, kteří do mé divoké cesty něco vložili. Jejich neokázalá štědrost a víra ve mě změnily můj život způsobem, který bych si možná ani nezasloužila. Plody jejich laskavosti nosím každý den s sebou.

Dokážete hezky projevit svou vděčnost. Jaká je vaše definice úspěchu? Jste operní pěvkyně a máte jistě nějaké mety, sny a cíle…

Mám přátele, kteří sní o tom, že budou zpívat na největších světových pódiích. I když chápu přitažlivost této ambice, sama jsem ji nikdy nesdílela a ve skutečnosti mi to zní jako velký nápor! Možná to bude znít klišovitě, ale nejvíc mě potěší, když se můj výkon někoho dotkne. Není to taky účelem umění – navracet naši lidskost a nechat působit krásu a pravdu, aby v nás něco uzdravily? Pro mě je tohle úspěch. Zbytek je jen způsob, jak tyto okamžiky navodit.

To je velmi nevšední a vzácný přístup. Teď jsem zvědavý, co mi odpovíte na otázku, jaké byly největší výzvy vaší umělecké dráhy?

Myslím, že největší výzvou pro mě byla trpělivost. Aby byl zpěvák připraven na operní jeviště, potřebuje roky a roky tréninku. Zvláště v Americe, kde většina zpěváků nevystupuje v hlavních rolích profesionálně až do svých třiceti let. Pokud znáte koncept The Gap od Ira Glasse, velmi dobře popisuje mou zkušenost: pokořující cestu učení během let práce a odstranění propasti mezi tím, kým jsem byla, a tím, kým bych chtěla být. Ta mezera nikdy úplně nezmizí. Ale naučila jsem se ji brát jako krásnou věc. Jako něco, co mě posouvá vpřed k neustálému objevování této nespoutané a úžasné umělecké sféry.