Jiří Vodička a David Mareček na MHF Leoše Janáčka: Radost, sounáležitost a oslava Dvořáka

Lidský život je relativně krátká záležitost. Proto není od věci postarat se o to, aby byl občas zajímavější, pěknější a autentičtější. Tyto a mnoho dalších přívlastků osobně nacházím v hudbě Antonína Dvořáka, která je jedním z nejúžasnějších plodů lidské kreativity. Proto jsem příliš neváhal ani v případě houslisty Jiřího Vodičky a pianisty Davida Marečka, kteří Dvořákovy skladby pro housle a klavír hrají už delší čas a nedávno je dokonce kompletně natočili. Poprvé jsem je s tímto konkrétním programem slyšel loni v Mikulově. Byl jsem tedy zvědav, kam se jejich interpretace posunula.

Komorní sál Fakulty umění Ostravské univerzity byl zaplněn do posledního místa, Dvořák v kombinaci s ostravským houslovým mágem přilákal věkově různorodé publikum. První překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. David Mareček v úvodu koncertu oznámil změnu v pořadí skladeb. Nejdříve zazněly Romantické kusy namísto avizované Sonatiny. Čtyři stručné, nenáročné a vzájemně kontrastní skladbičky Dvořák zkomponoval v roce 1887 původně pro obsazení smyčcového tria.

Jiří Vodička a David Mareček. (Foto: Kamil Hauptmann)

Provedení obou interpretů okamžitě vyvolalo emocionální odezvu, našlo totiž správný recept: bez zveličování a přehnané pompéznosti pánové pojali Romantické kusy neokázale a přímočaře. Vyhnuli se pokušení hledat v jednoduché melodice a průzračné hudební formě něco exkluzivního a zahráli čtyři části jako půvabně rozezpívanou píseň. S přirozenou dynamikou a citlivou souhrou, jež se promítala nejvíc do půvabně zaoblených závěrů. Vodička ve druhé části ukázal, jak se dá kouzlit s hudební barevností pomocí proměnlivé techniky hry smyčcem.

Následující Sonáta pro housle a klavír F dur, op. 57 pochází z roku 1880. Ve Dvořákově rozsáhlém díle jde o ojedinělou záležitost: předchozí dvě instrumentální sonáty jsou nezvěstné, dochovaná skladba je tak intimním protikladem slavnějšího houslového koncertu, v jehož bezprostřední blízkosti i vznikla. Interpreti měli tentokrát příležitost ukázat důmyslnější koncepce a svou šanci využili bezezbytku. Můžeme zmínit především mnohem rozlehlejší dynamiku a četná rubata, která příjemně oživila frázování hudebních celků. Zejména první větu Allegro ma non troppo v tomto duchu Vodička s Marečkem zahráli jako dramaticky sevřený monolit plný prudkých obratů a impulzivních emocí, jež smírně uzavřel konejšivý závěr.

Odvážně se interpreti pustili také do druhé věty, která nepůsobila pouze jako lyrické zastaveníčko, ale jako vyrovnaný dialog, v němž si nástroje předávají rovným dílem hlavní melodickou linku. Závěrečnou třetí větu Allegro molto pánové pustili s nadsázkou myšleno z hlavy, jako by si ji chtěli pořádně užít. Úlevný pocit nespoutané radosti se občas odrážel v mírném zrychlování uprostřed frází, což není úplně žádoucí. Na druhou stranu mělo provedení dravost a energii, kterou by člověk pohledal.

David Mareček. (Foto: Kamil Hauptmann)

Po přestávce se rozezněla nejznámější Dvořákova skladba pro toto konkrétní nástrojové obsazení. Půvabná Sonatina pro housle a klavír vznikla v roce 1893 během skladatelova působení na konzervatoři v New Yorku. Nejde o dílo technicky svízelné, ale – jak už to u Dvořáka chodí – musí se prostě umět zahrát. Vodička mu přišel na kloub: Jeho interpretace byla přehlídkou jistoty, lehkosti, radosti a harmonie, ale také potřeby neustále prověřovat a posouvat své hranice. Nutno říct, že v Marečkovi našel Vodička ideálního klavírního partnera.

Jeho přístup k interpretaci je víceméně podobný, což dává výslednému zvuku kompaktní a po všech stránkách vyrovnaný průběh. Profilace vůdčích a doprovodných úloh, stejně jako hledání ideální barevnosti se odrážely také v Sonatině, která byla oběma interprety zahrána s velkým entuziasmem. Občas ho bylo možná až moc, protože pianistu vedl i k drobným přehmatům.

Na závěr zazněly dvě velmi kontrastní skladby: Romance pro housle a klavír, op. 11 vznikla v roce 1873 a je přepracováním části druhé věty skladatelova Smyčcového kvartetu č. 5 f moll. Jde o jednu z nejdůvěrnějších a nejosobnějších melodií, která svou posmutnělou něhou a melancholií dokáže dělat divy. Oba umělci Romanci zahráli jako vyprávění o tajemném světě plném zázraků, o které je ale třeba zápasit. Vodičkovy housle se v tomto díle vzpínaly jako mořský příboj v nádherné kantiléně, která se vyznačovala měkkostí a kultivovaným tónem i v nejvyšších polohách. Mareček našel v druhé polovině koncertu prostor pro objevování nových klavírních barev, což se ukázalo v diskantovém rejstříku měkčím a zakulacenějším úhozem.

Jiří Vodička a David Mareček. (Foto: Kamil Hauptmann)

Závěrečný Mazurek pro housle a klavír e moll, op. 49 vznikl v únoru roku 1979 na přání nakladatele Fritze Simrocka, který chtěl navázat na úspěch Dvořákových Slovanských tanců. Skladatel jej dedikoval proslulému houslovému virtuosovi Pablu de Sarasatovi, ale jestli ho dotyčný umělec hrál, není známo. Jisté však je, že od této chvíle bude známo, že jej zcela jedinečným způsobem hraje Jiří Vodička s Davidem Marečkem. Jakoby se v něm nakulminovala nějaká neznámá energie, našel ostravský houslový fenomén ještě způsob, jak očarovat své publikum. Tentokrát mu k tomu stačil vášnivě vypjatý výraz, který si nebral vůbec servítky a zněl občas drsně, ostře a nespoutaně. Druhé téma Mazurku Vodička naopak zahrál hřejivým a konejšivým způsobem pomocí plného, sametového a tlumeně zářícího tónu.

Po dechberoucím konci bylo evidentní, že nadšené publikum umělce domů jen tak lehce nepustí. Jednomyslný a bouřlivý potlesk vestoje přiměl pány, aby přidali jeden ze Slovanských tanců v Dvořákově úpravě pro housle a klavír. Ideální tečka.
Koncert Jiřího Vodičky a Davida Marečka patřil jednoznačně do kategorie splněných snů, které narušila pouze jedna neviditelná, ale slyšitelná noční můra. Akustika komorního Koncertního sálu Fakulty umění bohužel nedisponuje zvukem, dozvukem a barevnými vlastnostmi, které by ani ty nejlepší nástroje mohly a dokázaly věrohodně tlumočit. To je nepochybně velká škoda a promarněná šance.

Jiří Vodička. (Foto: Kamil Hauptmann)

Naštěstí u umělců formátu Davida Marečka a Jiřího Vodičky posluchač dostane jiné benefity v podobě příjemného a vtipného průvodního slova, úsměvů a bezprecedentní muzikality. Je prostě slyšet a vidět, že to oba pány nesmírně baví, že hrají s radostí a vitalitou, která není předstíraná, ale přirozená a někdy poměrně těžce potlačovaná. Občas by možná prospělo více klidu, který by znamenal méně not poztrácených „pod pultem“. Jenomže bylo by to stejně temperamentní, odhodlané a bezprostřední? Chyby vůbec nejsou na škodu, protože dávají koncertům lidský rozměr.

Jiří Vodička je pořád tím, kým byl odjakživa. Obyčejný a nenapodobitelný kluk z Ostravy, který se umí rozdat. Muzika je pro něj vším a on to dává velkoryse a milé najevo. Víc než status umělce si tento geniální houslista udržuje svou spontánnost, nezávislost a touhu objevovat. Přejme mu, ať mu to co nejdéle vydrží!