Povahou jsem čavargoš, tulák s povstaleckou náladou, říká básník Michal Grac nad rukopisy

Ještě mu nebylo třicet let. Michal Grac se narodil v polovině devadesátek, ale jeho verše působí, jako by tu divokou éru sám prožil až na dřeň. Třeba v cyklu o malíři Antonínu Kročovi z Rychaltic. Je tomu dokonce tak, že mnozí výtvarníci, básníci a další umělci, kteří divokého abstrakcionistu navštěvovali v minulém tisíciletí v jeho ateliéru pod hukvaldským kopcem, už jsou po smrti. A chtělo by se říci, že básník Michal Grac se nyní zjevuje jako „déjà vu“, a navazuje na svobodnou a uvolněnou atmosféru (a zároveň tíhu) této porevoluční doby. „Pastelem z kurvy staré / vykřesá slunce,“ píše pod dojmem návštěvy rychaltického ateliéru.

Je tomu ale trochu jinak, hledat v Gracově tvorbě nostalgii je spíše protimluv, v básníkových textech především hlasitě tepe druhá dekáda třetího milénia. Jen si zároveň všímá literárního kontextu a nezatracuje či nepřehlíží umění předchůdců. Nepíše na „zelené louce“, jak se to někdy děje u nejmladší básnické generace, ale pečlivě rozeznává, jaké luční kvítí v té trávě už po staletí rozkvétá.

„Vždycky mi byly blízké věci založené na autenticitě a zkušenosti. Byl jsem spíše učeň nežli student, stal jsem se vodařem a následně truhlářem,“ svěřuje se pro kulturní deník Ostravan.cz. „Od první třídy jsem vedl spor proti učebním osnovám. Nebyl jsem schopen udržet pozornost u něčeho, co mě nezajímalo, ale plně jsem se dokázal oddat tomu, co mě naplňovalo. K mému neštěstí to byly třeba sýkorky na školní bříze. Mnoho věcí jsem se naučil dělat citem a intuicí.“

A tam někde došlo k osudovému střetu s poezií. Záměrně je zde použito slovo „střet“, protože pouhé „setkání“ s verši nemusí být impulsem k původní tvorbě. „Dlouho jsem hledal způsob vyjádření onoho tvořivého pnutí a už od útlého věku byly jisté indicie, že ono slovo je tím nástrojem. Ale pilovat jsem jej začal teprve nedávno.“

Zrodil se básník.

KROČA I

V nitrech rozsápané barvy
otřesy bouří
mrákoty oblaků
Bůh anebo ďábel

Vtlačené prsty do plátna
v kterých jsi vyjekla

Jsme blázni
anebo to nevíme
pohyby vichru nežli slova
soutěsky plné bázní
přešlapané prahy

Na stěnách
nebožtíci i živí
běsy soumraků
starých bříz
a rozvěšených andělů
mezi zkroucenými pahýly
přemožených míz

Trhej živly
ty čase zblázněný
roztluč hranice
našich krásných lží
za nimiž je hnůj
a v něm kvítí.

POZNÁMKA AUTORA: Bylo to na Velký Pátek, když jsem se vracel z křížové cesty v Kozlovicích, jenže jsem netušil, že toto setkání bude tak silné a šokující. Vždy mě přitahovali podivíni, lidé, kteří stojí mimo ohrady a s kterými není jednoduché jednat. Ten den tu byl Tonda, který ve svém vytržení vytrhl i mě a poodhalil mi roušku nekonečných sil tvoření.

*

KROČA II

Zmlkly listy
když začal řvát
jenom zvony
ho zlomily do kolen
jako když čtvero ročních dob
usedne za stolem

A pastelem z kurvy staré
vykřesá slunce
když mu barvy srostly
za nehty sedřené

Prosáklý citrónem a medem
rozbije ti tlamu do barev
na sololity stísněné

Utahaným stádem ovcí
a nahotou mladých žen
uhmatané Fojtské vrchy.

POZNÁMKA AUTORA: Naše druhé setkání, téměř po půl roce vstřebávání, Tonda šermuje svými tahy do mé tlamy v obrazu. Oba klečíme na trávě, když odbíjí zvony kostela sv. Mikuláše, poté mu čtu jeho báseň.

*

KROČA III
(dokončeno 8. dubna 2024)

V portrétech skalpovaných obličejů
tlama tvá z nitra vylovená
pobledlá jako bledule
když tě Kroča napatlal

Pjagať barvami prapodstaty

U nás ve vsi
kde Kroča visí ve všech kuchyních
namísto Janových pašijí

Zde my všichni rozpuštění
v Kročových nekončících abstrakcích
hmatem hnáty do obrazu vyrvaní.

POZNÁMKA AUTORA: Naše třetí setkání. Jedeme z vernisáže, která se konala v galerii Karla Svolinského, kde jsem recitoval jeho báseň. Pak jdeme na pivo, hrajeme kulečník, jehož bodování neumím počítat, Tondu to sere a nedokáže pochopit, že nedokážu počítat. Pak na papír nakreslí všechny pohyby všech lidí v hospodě.

Kročův obraz V hospodě. (Foto: archiv)

*

„Posetý popelem / omytý v rozbitých láhvích rumu / budu sedět jako Job,“ píše v jiném silně autobiografickém textu ostravský básník Michal Grac. Posetý popelem celého moderního českého umění, které intenzivně absorbuje. I s jeho odvrácenou stranou, spojenou se ztroskotáním jeho nejlepších aktérů na vraku jménem ALKOHOLY. Trpící, spravedliví básníci. Jób. „A ty piješ ten líh palčivý jako života bol / Tvého života jejž piješ jak alkohol,“ psal už Guillaume Apollinaire (v překladu Karla Čapka).

„Povahou jsem tulák, jak říkával děda, čavargoš, kterému koluje v žilách po obou rodičích slovenská krev a v ní je obsažená po karpatských zbojnících povstalecká nálada,“ vypráví Grac. „Často jsem obklopený knihami, které mnohdy nedočtu, také mám mnoho rozepsaných deníků, které vždycky někde poztrácím.“

A co všední život básníka? „Založil jsem si rodinu, takto na hledání ztracených předmětů nejsem sám. Mým současným povoláním je proutkař čili pátrač, jsem zaměřený na vyhledávání skrytých úniků vody. V roce 2023 jsem se zúčastnil Literární soutěže Františka Halase. A nyní píšu cyklus, který se váže k nízkojesenické krajině.“

Grac čtenáře zve například do Bílčic v okrese Bruntál. Takto se o vsi psalo v roce 2002 v Mladé frontě DNES, to měl budoucí básník teprve sedm let: „Na fasádě kostela sv. Markéty každý další déšť zvětšuje trhliny a vydroluje barokní cihly ze zdi. – Jak by ne, když už máme jednou za čas v kostele mši svatou, přijde tak pět nebo šest věřících. Z téměř dvě stě padesáti obyvatel, vypočítává kronikářka Bílčic Marie Hynková. V parlamentních volbách tu komunisté získali 33 procent hlasů. Rudá obec. Bývalou německou ves Heidenpiltsch osídlili po válce kolonisti především z hanáckých Měrovic. Vesměs chudí pacholci a děvečky, druhorození synové.“

BÍLČICKÝ KOSTEL

vyhublých koček hostel

Šmouhy žeber
čmárají paškálu stíny

Bezprstý
z cirkulárky potrhaný

Odlétly hmaty
jako havrani

Obětoval kříži
rozehraný kancionál

Ze zbytků prstů
napočítal takt

Dokonalý tesařský akt.

POZNÁMKA AUTORA: Je –10 °C, opuštěný kostel sv. Markéty v Bílčicích působí jako nocoviště netopýrů, je to jedno z míst, které mě oslovuje. Sudety severní Moravy a Slezska jsou mým současným lovištěm básní.

*

Asi nejvýraznějším pozorovatelem jesenických a podjesenických Sudet je fotograf Jindřich Štreit. V poezii jsou pak hlasy z bývalého německého pohraničí podobně silné, připomeňme alespoň Radka Fridricha, který mapuje severočeské Sudety. Grac je dalším pokračovatelem. A hlavně zamilovaným pozorovatelem ikonických fotek mistra ze Sovince.

KRÁSY POŠLÝ ČAS

nakrmil zbytkem harampádí

Štreitova závěrka
traktora v chrámu
zasévač hořčičných semínek

Zabijačka mezi paneláky
na návsi troky
vykrvených broků

Vyvržený zetor
bez orgánů
na půli cesty
Jiříkov, Huzová

Zplundrovaná rychta
na mezi
mezi pamětí a rozumem
chcíplého koně.

POZNÁMKA AUTORA: Čím více jdeš na sever Nízkým Jeseníkem, tím více nalézáš to, co hledáš. Kdybych uměl atmosféru Štreitovy fotografie přenést do básně, napsal bych to, co jsem hledal.

*

A nakonec ještě něco ostravského. Právě v Ostravě je teď Michal Grac nejčastěji hostem literárních večerů. Určitě bude číst například na úvodním večeru Měsíce autorského čtení v kulturním centru Provoz, tedy na tradiční Sajtně. Ta začíná 1. července v 19 hodin a tramvaje i ten den rozvezou po Ostravě nešťastné bezdomovce…

OSTRAVSKÉ DVEŘE

Sloky upadnou
pod tramvajové koleje
rozemleté vyrostou
jako přesličky mezi pražci.

Hulváky zvoní
nosní dutinou
usychal bezdomovec
ve svých fáračkách
nařasených šlamem.

Lahůdkář nepřebije
pivní moč U Povozníka

Zdekuje se devítka
než ji promočený dožene
zavře dveře, až potom zabzučí

Někdy to připomíná
pojízdnou sběrnu papíru
když houmlesovi taháš igelitky
abys to stihl na Svinov
tramvajář stejně zavře
a igelitky odjedou bez něj
i bez tebe
ještě od tebe vysomruje dvacku.

POZNÁMKA AUTORA: Jeden z textů, který vytekl jako pěna do kryglu. Lehce. Je jich více, přišly najednou jako tucet desítek.