Ostravská Bystrouška je svěží a zábavná inscenace, ale budí i pochyby

Jedna z nejoblíbenějších Janáčkových oper Příhody lišky Bystroušky se neobjevuje na ostravském jevišti příliš často. Poprvé zde byla uvedena v roce 1936 v zlaté éře Jaroslava Vogela. Památné bylo nastudování Jiřího Pinkase v roce 1967 v režii Miloslava Nekvasila a scénografické koncepci Vladimíra Šrámka. Další nastudování proslulé postavičky malíře Stanislava Lolka a spisovatele Rudolfa Těsnohlídka realizoval britský režisér David Sulkin v roce 1994. Nová Bystrouška se tedy do Ostravy vrací přesně po třiceti letech. V Roce české hudby a v roce Janáčkova stého sedmdesátého výročí narození.

Ostravské divadlo si k režii opět přizvalo zahraniční hosty. Izraelský umělec Itzik Galili je považován za jednoho z nejuznávanějších světových choreografů: za své projekty získal mnoho ocenění včetně pasování na rytíře královského řádu nizozemskou královnou Beatrix. Konkrétně opeře se Galili věnuje od roku 2014 a svou režijní koncepci v programovém průvodci metaforicky nastínil vlastní básní, kterou uvádíme v doslovném znění:

Jestli někde můžeme zakusit, že náš poslední den chůze je náš den
vůbec první
Jestli si někde klidně smíme vzít milost za svou
Pak se náš svět i otevře síle
Hluboké
Co přetvoří nás od podstaty
Její přítomnosti
Tanec duše a srdce
To jediné rozbouření co nás vykolejí
Jednou a provždy
Láska

(Překlad: Pavel Drábek)

Poeticky abstraktní je také režijní koncepce Galiliho. Jeho přínosem je nepochybně choreografie s osobitými prvky. Necílí na rutinní imitaci lesní fauny, ale hloubí prostor pro individuální pojetí. Zvířecí obyvatelé lesa jsou jejich baletními protagonisty charakterizováni s nekonvenční pohybovou i gestickou imaginací, jíž nejde o nápodobu, jako spíš o prvek překvapení a nadsázky. Jejich hemžení a pinožení na jevišti funguje jako spolehlivé oživení rozsáhlých instrumentálních pasáží. Na druhou stranu kromě tří samostatných tanečních sekvencí Yu Matsumoto, která scénickým tancem ztvárňuje Bystrouščin dívčí zjev, se divák ucelenějšího, rozsáhlejšího a vlastně ani technicky náročnějšího čísla nedočká.

Z inscenace Příhody lišky Bystroušky. (Foto: Martin Popelář)

Už méně pozornosti Galili věnoval myšlenkové integritě inscenace a zevrubnější charakteristice hereckých úloh. Je to znát od samotného začátku, kterým je těžkopádné představovací defilé jednotlivých postav, jež postupně přicházejí ze zadní části jeviště. Některé sekvence (škádlení lišky a kousnutí do lýtka, které se nekonalo) nevypadají ještě úplně připraveně, absentuje přirozený pohyb a inscenace se rozpadá do série izolovaných výstupů, které nedrží pohromadě jako dramatický celek.

Užití některých prvků je přinejmenším diskutabilní: zadní reflektor, svítící prudce do očí, hospodské menu s názvem „Kruté krásy” a doupě jezevce, které není scénicky zobrazeno, jsou na samém zenitu toho, co lze považovat za funkční a zdařilý nápad. Jiné výjevy naopak fungují solidně, ať je to Bystrouščino agitování u slepic, svatební obřad se Zlatohřbítkem či povedená prezentace malých lištiček. Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry to je zásluhou režie, nebo dramaticky skvostným libretem skladatele a skvělým individuálním podáním některých sólistů.

Z inscenace Příhody lišky Bystroušky. (Foto: Martin Popelář)

Scénograf Daniel Dvořák vytvořil antiiluzivní, hluboký a mírně svažitý prostor, osázený pouze svítícími tyčemi, které mají patrně ilustrovat lesní prostředí. Dominantou zadní části jeviště je projekce přírodních motivů stromů, větví a kořenů, jež evokují představu koloběhu života. Důležitou součástí inscenace jsou kostýmy Simony Rybákové, odvážné nejen volbou barevných prostředků, ale celkovou estetickou koncepcí. Projevuje se v nich původní invence a nespoutaná fantazie, která některé lesní živočichy přetvořila k nepoznání, případně je výrazně personifikuje. Například liška Bystrouška nosí černé šaty s ohnivými střapečky a dlouhou oranžovou oháňku má vsazenou rovnou do vlasů. Skokánka by asi v širokém oválném předmětu nikdo nehledal, spíš se po jevišti batolí než skáče. Podobně zaujmou pozornost také další kostýmy, k nimž hledá divák nějakou dobu interpretační klíč.

Lada Bočková. (Foto: Martin Popelář)

Nejucelenější výkon podala sopranistka Lada Bočková v hlavní roli Bystroušky. Lišku ztvárnila živelným způsobem jako charismatickou bytost, která bojuje o svou svobodu a životní prostor. Po pěvecké stránce Bočková představila pojetí sebevědomé a spolehlivé, co se intonačních i výrazových prostředků týče. Partnerem Bočkové v postavě lišáka Zlatohřbítka byla Dominika Škrabalová, jejíž impozantní vzezření a herecký talent na sebe přirozeně poutaly pozornost. Škrabalová má dar jevištní přirozenosti a spontaneity, příjemně dokázala překvapit skvělou interakcí, která jiskřila temperamentem a nehledanou emocionalitou.

Lada Bočková a Dominika Škrabalová. (Foto: Martin Popelář)

Bez zajímavosti nebyl ani Martin Gurbaľ, který svého revírníka sehrál méně razantním způsobem, než bývá zvykem. Po pěvecké stránce se ostravský basista s rolí vypořádal s citem bez přehnaného forzírování ve vysokých hlasových polohách. Jen v závěrečném klíčovém výstupu už jeho hlas zněl unaveně a neměl patřičnou naléhavost. Gurbaľův revírník je spíše introvertní figurkou a temperamentní protipól k němu vytvořila Eva Dřízgová-Jirušová jako jeho žena. Zejména její zkušené herectví ukázalo, do jaké míry záleží na osobním vkladu interpretů, když se režie soustředila především na choreografii a nepříliš znatelný světelný design.

Martin Gurbaľ. (Foto: Martin Popelář)

Z dalších protagonistů si zaslouží pochvalná slova především Martin Javorský v dvojroli rechtora a komára s nejvtipnějším kostýmem a Jan Šťáva coby farář a jezevec. Oba pánové dokázali odstínit obě postavy adekvátními pěveckými i hereckými prostředky. Dobře si vedli také Daniel Kfelíř, Erik Ondruš a pěkně sehraná skupina malých lištiček v podání dětí z Operního studia NDM. Z baletních rolí zmiňme alespoň svůdného zajíce Simona Girolettiho a magickou berušku Gvendolin Nagy.

Kvalitní provedení a hudební nastudování připravil dirigent inscenace Marek Šedivý. Jeho pojetí bylo napoprvé dynamicky méně kontrastní, ale i tak se vyznačovalo rozumnou volbou agogických prostředků a smyslem pro témbrovou stránku díla. Orchestr zahrál přesvědčivě v individuálních i kolektivních pasážích, jenom místy by přišlo vhod nepřekrývat pěvecké party a soustředit se více na prokreslení instrumentálních ploch. Podobně přesvědčivým způsobem v nové inscenaci účinkují sboristé a děti z Operního studia.

Z inscenace Příhody lišky Bystroušky. (Foto: Martin Popelář)

Ostravská Bystrouška je i přes uvedené výhrady inscenací, která stojí za pozornost. Pravděpodobně osloví především mladší a předchozí zkušeností nezatížené publikum, které očekává především permanentní jevištní akci. Přináší sice zjednodušený pohled, který se opájí vizuální a taneční stránkou, ale dokáže zaujmout po výtvarné a interpretační stránce a baví atraktivními kostýmy. Co je důležité: umí se nad sebou pousmát a říct si: vždyť je to jen hra, stejně všichni umřeme. Jenže to samo o sobě na Janáčka nestačí. Režijní pojetí tentokrát nenaplnilo mé očekávání. Výsledek je nevyrovnaný a vede k zamyšlení, zda bylo rozhodnutí svěřit choreografii i režii do rukou jednoho člověka optimální strategií.

*

Příhody lišky Bystroušky. Hudba: Leoš Janáček. Libreto: Leoš Janáček podle prózy Rudolfa Těsnohlídka. Režie a choreografie: Itzik Galili. Scéna: Daniel Dvořák. Kostýmy: Simona Rybáková. Hudební nastudování: Marek Šedivý. Sbormistr: Jurij Galatěnko. Recenze je psaná z premiéry uvedené ve čtvrtek 6. června 2024 v Národním divadle moravskoslezském – Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě.