Etnometaloví Silent Stream of Godless Elegy po vydání akustické desky Jiná: Přešlapování na místě není nic pro nás

Kde hledat kořeny vaší akustické desky Jiná?

Radek: Asi bych musel jít hodně do minulosti, protože naše první setkání s akustičnem proběhlo v roce 2011, kdy jsme jeli několik společných koncertů s Tomášem Kočkem a jeho Orchestrem. Bylo to sice fajn, ale přenesená zkušenost byla, že jen přehrát naše skladby unplugged nestačí. Když jsme se v období covidu nudili, myšlenku na akustickou desku jsme oprášili, ale věděli jsme, že ohledně aranží musíme oslovit někoho vně kapely, protože my nemáme ten patřičný nadhled. Jinými slovy měli jsme jasno, jak by naše akustické album vypadat nemělo (smích)… A pak už to bylo jen o tom najít ty správné lidi, ať už se to týkalo aranží, produkce, nahrávacího studia nebo hostujících muzikantů.

O album se nakonec po aranžérské stránce postarala studentka Berklee College of Music Michaela Niké Vopalecká. Proč zrovna ona?

Hana: Oslovit Niké byl Hrncův (zpěvák Silent Stream of Godless Elegy, pozn. red) nápad, za což jsme moc rádi. Niké je výborná zpěvačka i skladatelka, mladá kočka s moderním feelingem a obrovskou pokorou. Zajímalo nás, jak bude vypadat její akustické pojetí našich původně metalových skladeb. Dodali jsme jí směs našich písní napříč staršími deskami a Niké si vybrala ty, které ji nejvíce oslovily, a začala je přepracovávat. A nám její výtvory učarovaly. Dokázala písním dodat úplně jiný odstín, jelikož od nich na rozdíl od nás měla zdravý odstup. A troufám si tvrdit, že do skladeb vnesla i multižánrovost. I Would Dance má nádech gospelu, Ten, který ukoval Slunce zase voní španělským flamencem nebo můj oblíbený Tichý zpěv je nasáklý snad až rytmy elektronické taneční hudby.

Mimochodem nebyla ve hře varianta, že by Niké na albu i zpívala, případně hrála?

Radek: K účasti Niké na desce asi tolik – celý proces nahrávání byl tak trošku logistický porod a skloubit to ještě s Niké a jejím studiem v Bostonu, to už bychom asi nedali. Už tak nám trvalo nahrávání přes mix a mastering až po samotné vydání rok a půl. (smích)

Měli jste nějaké představy, které skladby byste chtěli nahrát v akustické verzi, nebo jste nechali Niké v tomto směru volnou ruku?

Hana: Právě že jsme Niké nechali volnou ruku. My naše písničky hrajeme pořád dokola už dlouhou dobu a nechtěli jsme je jen akusticky přehrát. Chtěli jsme, aby tato deska měla něco navíc. Aby byla opravdu Jiná. Nedokázali bychom se už odpoutat od tisíckrát přehraných aranží a vymyslet úplně něco jiného. A Niké, autorka mladší generace vycházející z jiných hudebních žánrů, byla tím pravým ořechovým. Čerstvá, neznalá našich písní… Mohla je uchopit, jak chtěla. A nám se výsledek líbil. Někdy ne napoprvé, ale časem jako by mnohé aranže uzrály a ty, které třeba pro mě nebyly úplně stravitelné na první poslech, oceňuji až nyní. A jsem ráda, že jsme s takovou velkou muzikantkou mohli spolupracovat a vzájemně se obohatit. Věřím, že jsme si byli a stále jsme oboustrannou výzvou.

Uvažovali jste, že byste na album zařadili více nových písní? Proč se nakonec na nahrávce objevil jen jeden nový song, a to Pod Babíma horama? Je to píseň, kterou jste měli rozpracovanou a na desku se hodila, nebo vznikla speciálně pro aktuální akustické album?

Hana: Pod Babíma horama je úplně první písnička, která vznikla v metalové verzi pro připravovanou řadovou desku SSOGE. A moc se nám líbila, tak jsme si řekli, že osvěžíme akustické album jednou novou písní, kterou fanoušci zatím znát nebudou, a poslali jsme ji k přearanžování také Niké. Je to tedy jediná věc, kterou posluchači mohou nejdříve slyšet v akustické verzi a teprve časem se dočkají jejího metalového zpracování. Vlastně vývoj této písně je zajímavější než u ostatních. Nejdříve byla lidovkou, pak metalem a nyní akustickou verzí obou předchozích.

Skladba Pod Babíma horama má více textových verzí. Proč jste se nakonec přiklonili k té, kterou posluchači mohou na albu slyšet?

Hana: Tato skladba je původně lidovka. Durová lidovka. Našla jsem ji v jednom ze zpěvníků, které mi pro inspiraci posílali fanoušci. A když jsem si ji přehrála na klavíru, vadilo mi, že je tak nechutně veselá. Přepsala jsem ji tedy do moll a upravila aranže pro metalovou verzi, tedy sloka, refrén, sloka, refrén, smyčcové party atd. Text je ale původní. Vlastně ani nevím, že existuje více textových verzí této písně.

Zmíněná skladba pojednává o nenaplněné lásce. Pocity nenaplnění, ať už směrem k nějaké osobě, situaci, pocitu či věci, prožívá v současnosti stále více a více lidí, a to se následně promítá do jejich osobního života. Co byste druhým poradili, jak by k takovýmto situacím měli přistupovat?

Hana: Nejsem si úplně jistá, co tou nenaplněností v současnosti myslíš. Asi zůstanu u té nenaplněné lásky. Je obrovské štěstí, když potkáš člověka, se kterým to zarezonuje tak, jak má, a city jsou oboustranné a trvalé. Nenaplněná láska bolí, ale také může posílit. Pokud ale někdo cítí, že ho určitá činnost nebo vztah či práce už nenaplňuje, a nejde jen o přechodný pocit vyhoření nebo nějakou osobní krizi, která se určitě dá řešit, tak je asi lepší hledat něco, co mě naplňovat bude.

Přesně tak…

Hana: Čím jsem starší, tím více si vážím maličkostí. Neberu jako samozřejmost, pokud mé děti dosáhnou nějakého úspěchu. Každý den, kdy jsme zdraví, je pro mě zázrakem. Že se blíží jaro a dny se prodlužují, to mě naplňuje tichým štěstím. Když se aspoň jednou za den od srdce zasměji, vím, že to zase mělo smysl. Hluboce si uvědomuji, kteří lidé v mém životě jsou mými tichými anděly a jsou tu vždy pro mě a já pro ně. Život je boj, ale musí se žít. A čím větší bolestí si člověk v životě projde, ať už duševní, nebo tělesnou, tím méně řeší kraviny a najde si naplnění i v maličkostech.

Radek: K pocitu nenaplnění bych přidal ještě nejistotu. Té je dnes všude plno a dětem, respektive mladým lidem všeobecně, vůbec nezávidím. Není úplně snadné najít si v dnešním světě svoje místo a svůj pevný bod. Nemám žádné univerzální řešení, ale u mě funguje následující: uvědomit si, co je a co není důležité, neřešit blbiny, vyhýbat se, pokud možno, negativním věcem či lidem a jít si za svým.

Výraznou proměnou prošla především píseň I Would Dance, kde jste třeba vynechali první sloku. Proč jste se takto rozhodli?

Radek: Jak už poznamenala Hanka, dali jsme Niké něco jako širší výběr našich skladeb, u kterých jsme si říkali, že by stály za akustickou podobu. A pak už to bylo na ní. Chápu, že pokud hudbě věnuješ svůj čas a energii, měl bys s ní souznít, takže jsme nic nelámali přes koleno. Její výběr jsme respektovali a myslím si, že výsledek je krásný. A to se týká i skladby I Would Dance. Vše bylo dovoleno, neměli jsme žádné hranice, co se ještě může a co už ne.

Stále jste vnímáni především jako metalová kapela. Metalová tvrdost však na novince moc zastoupena není. Čím jste ji podle vás nahradili, aby album bylo dostatečně lákavé a přístupné i pro fanoušky metalu?

Hana: Myslím si, že pro fanouška našich metalových skladeb může být nové album Jiná lákavé právě tím, že uslyší své oblíbené skladby v úplně jiném pojetí. Mě by to rozhodně u mých oblíbených metalových kapel bavilo. A moc. Vzpomínám si, jak jsem hltala akustickou desku The Gathering. Minimalismus a čistota projevu. Pecka. A mimochodem, tvrdost na albu Jiná je. Slyšel jsi někdy tak tvrdé akustické album? Poslechni si bicí a basu. To je vlastně akustický metal. (smích)

Dobrá, basu a bicí si poslechnu důkladněji. Každopádně dá se album Jiná vnímat i tak, že vás zajímá, jako moc je vaše publikum otevřeno i jiným žánrům?

Hana: Nejen to. Dokonce nás zajímá, jestli můžeme oslovit i jiné publikum než metalové. Bohužel metal je nálepka, která mnohé lidi odstrašuje, aniž by si hudbu vůbec poslechli. Producent naší desky Smutnice Yossi Sassi říkal, že hudba má lidi spojovat, ne rozdělovat. A já dodám: Hudba je jen jedna. Dobrá, nebo špatná. A nemělo by ji před poslechem likvidovat žánrové označení. Vždyť skvělá může být i dechovka. Například balkánská.

Opět stoprocentně podepisuji…

Hana: Bohužel u nás pořád převládá pachuť komunismu. Masovost. Kultura v sokolovnách, kde se nad zamaštěnými ubrusy se skleněnými vázami s karafiáty potkávali a potkávají lidé v montérkách, smějí se laciným vtipům a poslouchají to, co se hraje v rádiu. Dnešní doba je hodně povrchní a všeho je moc. Málokdo má čas hledat a rádia a televize vesměs šrotují už stokrát přežvýkané pseudoumění a lidem se líbí vlastně to, co opakovaně slyší nebo vidí. Někdy mě mrzí, že jsem v tomhle jiná, že se mi špatně vysvětluje, proč nechci chodit na plesy. Proč se mi nelíbí Jahody mražený nebo Lucka Vondráčková.

Radek: Řeknu to takhle. Jelikož my jsme od našich začátků urazili poměrně dlouhou hudební cestu a spousta fanoušků to respektovala a respektuje, neměl jsem strach, že by nebyli otevření akustické desce. Ne každý ji rozdýchal, ale naprostá většina reakcí i recenzí je kladná. Dokonce se album objevilo v Top 20 žebříčku World Music Charts Europe. Doufáme, že nám to přinese i fanoušky nové, i když to rozhodně nebyl záměr desky. Hudbou se bavíme, je to pro nás dlouhá a dobrodružná cesta plná hledání nových obzorů, protože přešlapovat na místě, to není nic pro nás.

Album je jiné i v tom smyslu, že z bookletu, kde převládá bílá barva, dýchá určitá čistota, ladnost, nevinnost. Byl to záměr se takhle prezentovat?

Radek: Když jsem se zmínil o neexistujících hranicích, platilo to ve všech směrech. Miluju, když do našich nápadů někdo přinese kus sebe. Fotografii na titulce má na svědomí skvělý Majo Eliáš. Protože s námi trávil i čas ve studiu, průběžně jsme se o desce bavili, včetně textů, hudby i grafiky. A jeho nápad se nám moc líbil. Zpracování bookletu měl na starost Petr Štefek, se kterým se známe už spoustu let. Dělal nám například obal na desku Osamělí, která vyšla v roce 2006. Odvedl skvělou práci a po všech těch temných metalových obalech je grafika k Jiná opravdu jiná.

Jak moc atmosféra při realizaci tohoto alba ovlivnila tvorbu vašich nových metalových písní? Přece jenom jste nějakou dobu žili pod vlivem akustických verzí vašich písní…

Hana: Další metalová, deska je rozpracovaná. Máme kostry asi šesti skladeb a další motivy v šuplíku. Rozhodli jsme se opět spolupracovat na aranžích s Niké, protože dovede našim skladbám dát jinou atmosféru. Nicméně metalisté se bát nemusí, deska bude určitě tvrdá, možná i tvrdší než Smutnice.

Radek: I když tvrdost pro nás není kritériem, kalhoty na pódiu vlát musí, takže svoje metalové kořeny rozhodně nezapřeme. (smích)

Co vás čeká v nejbližší době?

Radek: Jelikož Hanka, tedy zpěvačka a paní učitelka v jedné osobě, přišla na dobré tři měsíce o hlas, byli jsme nuceni ze zdravotních důvodů přeložit akustické koncerty k albu Jiná na začátek příštího roku, takže v lednu 2025 nás můžete vidět na čtyřech výjimečných koncertech v Brně, Ostravě, Praze a Plzni. A to si určitě nenechejte ujít. Do té doby si určitě dáme klasické klubové koncerty a začneme intenzivně pracovat na nové desce. Příští rok bychom se rádi objevili také na letních festivalech, jelikož si letos dáváme pauzu. A do toho bychom měli ještě oslavit třicet let naší existence. Není toho málo.