Festival Hudební Žně v porubském Pokladu i letos zaujal přívětivou atmosférou a kvalitou napříč žánry

Festival, který produkčně zajišťuje Dům kultury Poklad, se ve srovnání s minulým ročníkem rozrostl na dva dny, i když páteční program měl pouze jeden jediný bod – koncert Tomáše Kluse v amfiteátru v sousedství Pokladu. Těžko říct, čím to je, ale třinecký rodák, který jinak vyprodává velké sály, tentokrát příliš nelákal. Pokud bylo zařazení jeho vystoupení motivováno úmyslem přilákat na Žně více fanoušků, pak se tato snaha minula účinkem. Koncertu Tomáše Kluse překvapivě přihlížely jen asi tři stovky lidí, hlediště tak bylo zaplněno sotva z jedné čtvrtiny.

Tomáš Klus. (Foto: Aleš Honus)

Páteční koncert navíc bohužel nepatřil k těm nejlepším, které Tomáš se svou Cílovou skupinou v Ostravě za poslední roky odehrál. Možná se na tom podepsala slabá návštěvnost, možná je to tím, že zpěvák mluvil ještě častěji a déle, než má na koncertech ve zvyku. Bohužel některé jeho promluvy a exhibice neměly s profesionálním přístupem, jaký se od umělce takové úrovně očekává, mnoho společného, byť byly dobře míněny. Naštěstí se fanoušci dočkali řady vynikajících skladeb, mezi které patří třeba písně A pak nebo Napojen.

Sobota pak nabídla téměř dvě desítky programových bodů. Potěšující bylo, že už první koncert zaznamenal docela slušnou účast, přestože začínal už hodinu před polednem. Nicméně jméno populárního zpívajícího herce Jiřího Schmitzera bylo dostatečným důvodem, proč už v takto časnou hodinu byly připravené židličky ve Společenském sále Pokladu zaplněny asi ze dvou třetin.

Jiří Schmitzer. (Foto: Aleš Honus)

Schmitzerův repertoár není moc široký, navíc dotyčný umělec není ani příliš dobrý zpěvák, ovšem charisma má na rozdávání a posluchači mu odpouštějí i to, že občas zapomíná texty. A občas vynechá i refrén písně, protože, jak posluchačům vysvětluje, „před chvílí jste ho slyšeli a podruhé by byl stejný.“ Podobných vtípků bylo Schmitzerovo vystoupení plné a diváci jeho koncert, při kterém téměř každou píseň okomentoval genezí jejího vzniku, ocenili potleskem vestoje.

Epoque Quartet. (Foto: Aleš Honus)

Další hodina v sobotu patřila souboru Epoque Quartet, tedy čtveřici nesmírně inovativních muzikantů, která už čtvrt století překračuje hranice toho, co ještě lze označovat za smyčcový kvartet. Do jeho repertoáru se vejdou tak odlišné kompozice jako písně z legendárních filmů Pulp Fiction a Velký blondýn s černou botou, jazzový standard Olivera Nelsona Stolen Moments, skladba Minuano Pata Methenyho nebo třeba jazzově rozmáchlá variace na lidovou píseň Ej, lásko lásko. Ve druhé polovině koncertu se ke kvartetu přidal klavírista a skladatel Jan Kučera, se kterým hudební těleso dlouhodobě spolupracuje. Koncert byl ukázkou nekompromisních interpretačních kvalit.

Martin E. Kyšperský z kapely Květy. (Foto: Aleš Honus)

Standardní koncert odvedly brněnské Květy. Soubor kolem Martina E. Kyšperského, který lze dnes již označit za jednu z vlajkových lodí brněnské alternativní scény, předvedl to, co všichni očekávali. Hlavním poznávacím znamením kapely, jejíž produkce se vzpírá jakémukoliv stylovému zařazení, je projev Kyšperského, jehož vokál je nezaměnitelný a jehož surrealistické texty dokážou posluchače vtáhnout do jeho osobního vesmíru.

Katarzia. (Foto: Aleš Honus)

Dotek něčeho nepopsatelného až magického posluchačům předala Katarzia, slovenská písničkářka usídlená už několik let v Praze. Její přirozené vystupování, uhrančivé melodie a sympatický projev ve spojení s velmi osobními texty dokážou strhnout každého vnímavého posluchače. Na rozdíl od nedávného koncertu v opavském klubu Art tentokrát sestavu doplnil i renomovaný baskytarista a hráč na syntezátory Miloš Klápště a její písně tak naživo dostaly ještě slušivější a experimentálnější zvukový kabát, který chvílemi evokoval atmosféru starých dobrých „osmdesátek“.

Kazachstán. (Foto: Aleš Honus)

Slušný, ale paradoxně dost konzervativně pojatý set odehrála domácí kapela Kazachstán, která hraje hudbu inspirovanou klasickým art rockem sedmdesátých let minulého století, aniž by měla jakékoliv ambice do zvuku a skladatelských postupů žánru přinášet cokoliv nového. Přesto její hudba baví nejen z nahrávek, ale i naživo.

Škoda, že koncert Kazachstánu sledovalo jen pár lidí, protože drtivá většina návštěvníků dala přednost souběžně probíhající produkci dívčí kapely Vesna ve Společenském sále. Smečka skvělých muzikantek jasně ukázala, čemu vděčí za svou současnou popularitu. Je to suverénní a velmi sebevědomý projev hlavní zpěvačky Patricie Kaňok Fuksové i ostatních vokalistek a také skvělá instrumentální souhra všech členek, která působí nesmírně vzdušně a lehce, byť za celou show stojí velmi dlouhá a poctivá práce.

Kapela Vesna. (Foto: Aleš Honus)

Jak kapela, která slaví úspěchy s neotřelým propojený folklorních motivů s prvky elektronické hudby i rapu, oznámila, do Ostravy se letos ještě několikrát vrátí a po úspěchu vystoupení na porubských Žních není pochyb o tom, že rozhodně ani příště nebude mít prázdné sály.

Vladivojna La Chia. (Foto: Ales Honus)

Mile potěšila také Vladivojna La Chia, která pro Ostravu připravila výjimečný playlist, v němž chronologicky představila celou svou pozoruhodnou sólovou kariéru. Zahrála ukázky ze všech svých alb a koncert pak uzavřela sérií písní, které vyjdou na připravovaném EP Břehy. Při poslechu jejích skladeb, které Vladivojna odehrála v komorní podobě jen  se dvěma spoluhráčkami,  jsem si uvědomil, kolik skvělých písní po sobě tato autorka  již zanechala, když na řadu velmi zásadních skladeb se v hodinovém setu vůbec nedostalo. Koncert byl navíc premiérou pro její malou dceru Žofku, která seděla v publiku a chvílemi pobíhala po sále a postarala se tak o několik vskutku zábavných momentů.

Koncert Vladivojny se bohužel kryl s vystoupením slovenské romské kapely Lomnické Čháve, která přivezla přesně to, co se od ní očekávalo, a svým temperamentním projevem si získala sympatie publika.

Primos Flamencos. (Foto: Aleš Honus)

Pravé a nefalšované flamenco ze španělské Andalusie do Ostravy přivezlo seskupení Primos Flamencos, které v Ostravě vystupovala už v roce 2015 na festivalu Musica Pura. Pořadatelé v tomto případě dokonale zmátli návštěvníky. Vystoupení bylo naplánováno až na půl osmou večer v amfiteátru, soubor však vystoupil nakonec dvakrát. Kromě avizovaného venkovního vystoupení se představil také odpoledne v Divadelním sále v době, kdy se zde podle programu už nemělo odehrávat nic.

Jak vysvětlil dramaturg akce Jan Rokyta, teprve několik dní před festivalem vyšlo najevo, že pódium v amfiteátru není vhodné pro instalaci speciálního povrchu z materiálu určeného pro flamencový tanec. Kapela tak nakonec souhlasila s tím, že odehraje vystoupení dvě – jedno v prvotřídní kvalitě včetně tance v Divadelním sále, druhé pak v méně komfortních podmínkách na venkovní scéně. Jen škoda, že tato programová změna nebyla ze strany pořadatelů lépe komunikována a naprosto dokonalé flamencové vystoupení v Divadelním sále tak mělo jen velmi malou návštěvnost.

Sto zvířat. (Foto: Aleš Honus)

O večerní program na venkovní scéně se kromě Primos Flamencos v sobotu večer postaraly také kapely Sto zvířat a Monkey Business. Prvně jmenovaná kapela se na scéně pohybuje už déle než dvacet let a lze o ní směle prohlásil, že jde o nejlepší české „skáčko“. Její největší hity včetně songu Škola, který nemohl chybět, si s nimi zpívalo publikum zpaměti.

Monkey Business. (Foto: Aleš Honus)

Asi nejdivočejší koncert ale nakonec převedli Monkey Business, během jejichž vystoupení už hlediště amfiteátru zkrápěl hustý déšť, ale věrní fanoušci kapelu nenechali ve štychu a docela rádi při jejím koncertu zmokli. Těžko říct, co se pak muselo odehrávat v hotelu, kam frontman kapely Matěj Ruppert v závěru koncertu pozval všechny fanynky na žhavou afterparty. Zda to myslel vážně, necháme na fantazii čtenářů.

Posledním bodem programu a zároveň dokonalou zábavnou tečkou za hudební hostinou se stalo vystoupení členů projektu Dva. Bára Ungerová a Jan Kratochvíl už téměř dvě desetiletí prokazují, že humor v hudbě lze povýšit na umění, které je třeba brát vážně.

Bára Ungerová z hudebního dua Dva. (Foto: Aleš Honus)

Druhý ročník Hudebích Žní ukázal, že tento typ akce Ostravě dlouho chyběl. Obří festival Colours of Ostrava představuje úplně jinou kategorii a v moravskoslezské metropolí bohužel jiný multižánrový  festival, který by se systematicky věnoval sofistikovanějším odnožím populární a alternativní hudby, prostě není. Vyzdvihnout lze také umístění „otevřené scény“ před budovu Pokladu, kde se letos poprvé odehrával program pro rodiny s dětmi, který byl určen nejen pro návštěvníky festivalu, ale pro všechny zájemce zdarma.

Ano, některé věci se letos trochu nepovedly. Výtku si kromě výše zmíněné špatné komunikace ohledně přidaného vystoupení Primos Flamencos zaslouží zejména umístění téměř neviditelné „podcastové“ scény moderátorky Kateřiny Huberové. Ta nabízela divákům  možnost zúčastnit se natáčení rozhovorů s řadou vystupujících umělců. Bohužel v tomto případě pořadatelé podcenili informovanost publika a časy jednotlivých rozhovorů chyběly v tištěných programech, které byly rozmístěny v prostorách Pokladu, a nebyly k dispozici ani na většině jiných informačních kanálů. Návštěvníci pak neměli mnoho možností se v programu orientovat a tomu odpovídala i divácká účast na této jinak velmi přínosné scéně.

Přes výše zmíněné výhrady lze Hudební Žně považovat za událost, která si v budoucnu díky velmi kvalitní dramaturgii najde mnohem více pravidelných návštěvníků. Program s velmi přívětivou, téměř rodinnou atmosférou totiž připravují lidé, kteří hudbu milují a kteří hudbě i rozumí. A to je ta nejlepší kombinace, co si můžeme přát.