Jan Kačer (1936–2024): Ostrava je moje nemoc, ze které se nechci vyléčit

Když jsem na začátku sedmdesátých let Janu Kačerovi, tehdy již slavnému filmovému herci, řekl „Pane Jene,“ přerušil mne a trval na tom, abych ho oslovoval Honzo. „Pane Jane, to by znělo jako výraz zděšení, že ano?“ smál se.

Blíže jsme se ale poznali až v roce 1989. Sešli jsme se jako poslanci za Občanské fórum v tehdejší Sněmovně lidu Federálního shromáždění. Nikdy nezapomenu na jedno jeho vystoupení na společné schůzi všech poslanců: „Jsem člověk, který se živí tvůrčí prací. Tedy tím, co mě napadne. Co vymyslím. A přesto vám teď říkám: Není rozhodující, kdo co vymyslí! Rozhodující je kvalita nápadu. Nechte už toho přiblblého stranictví a najděte v sobě schopnost hlasovat pro dobrý nápad vašeho politického konkurenta!“

A bylo o čem si povídat i v souvislosti s Ostravou a divadlem. Honza vzpomínal: „Když jsem poprvé přijel v padesátém devátém s kamarády z absolventského ročníku DAMU do ostravského Divadla Petra Bezruče, nikdo z nás netušil, do čeho jdeme. Báli jsme se horníků a hutníků, báli jsme se, že dostaneme přes hubu, když jsme z Prahy.“

Vzpomínal na svoji první premiéru v Divadle Petra Bezruče v roce 1959: „Utekl jsem z divadla, než se před děkovačkou rozsvítilo v sále. Běžel jsem k Ostravici s tím, že se utopím! Doběhl jsem k plechové spirálové toaletě na břehu a vběhl dovnitř. Topit už jsem se nechtěl, ale doufal jsem, že mě aspoň nikdo nenajde. A pak jsem uslyšel hlas kolegy, který mě hledal a volal: Honzo, oni pořád tleskají! Kde jsi! Pojď, musíme zpátky, já jim řekl, že tě přivedu! Byli úžasní, ti místní diváci!“

Po nějaké době se Honza vrátil do Prahy přesvědčen, že už bude dál jen pracovat a žít v hlavním městě. Přesto se v roce 1976 do Ostravy znova vrátil: „Udělali jsme s Láďou Slívou Gribojedovo Hoře z rozumu. V závěru byla věta: Co nejdál od Moskvy, a nikdy jinak! A všichni mě říkali: tak teď jsi jako režisér navždy skončil.“

Ne, neskončil. Byl režisérem mnoha dalších skvělých inscenací. A byl i skvělým představitelem velkých i menších filmových rolí, a to už od svých začátků. Kdyby v době, kdy mu bylo devatenáct let, žil ve svobodném světě, třeba v USA, matce filmového průmyslu, byl by ještě zamlada světovou hereckou megastar.

V roce 1994 jsme se potkali poprvé po odchodu z politiky: „Dva roky jsem neudělal žádnou dobrou režii! Politika mi změnila myšlení. Nejsem schopen se oprostit od problematiky spojené s politickým životem v zemi, kde žiju! Strašně mně to překáží v tvůrčím myšlení. Musíme říkat všem umělcům: Nechoďte do politiky, a věnujte se tvorbě ve svém uměleckém žánru. To je vaše místo v životě!“

Na Ostravu nedal nikdy dopustit. „Ostrava je moje nemoc, ze které se nechci vyléčit,“ říkal.

Když před několika lety zemřela Nina Divíšková, Honzova manželka, řekl: „Nedovedu si život bez ní představit. Asi půjdu brzy za Ninou.“

Honzo, jsem rád, že jsi ještě nějaký čas zůstal s námi na Zemi. Tvoje noblesa, tvoje vnější i vnitřní lidská krása obohacovala stále život veřejný. A buď si jistý, že nikdy nepřestane svět lidí obohacovat nadále.

Odpočívej v pokoji.